T
TakiAri
Návštěvník
Cs, tady Takína se zbrusu novým trapným příběhem. Karcinogenní af, tak bacha yo.
Wholepolis bylo odjakživa rušné město. Obrovský cestovní ruch byl chloubou celého města. Spousty památek, muzeí, galerií, výstav a zábavných parků. Město se pyšnilo dokoncei obrovskou sochou dvou milenců, jenž se spokojeně drželi za ruce. Tato socha všem přinášela štěstí v lásce a životě. Celé město ji opečovávalo, denně ji několik dobrovolníků čistilo. Byl to městský poklad. Jediný člověk, jenž k této soše choval určitou zášť byl mladý student střední školy Wholepolis Highscool, Jonathan Thomas Estrada. Jonathan začal nenávidět všechny možné i nemožné vztahy a celky, už v předškolním věku. Nesnesl, když se dva lidé drželi za ruce. Na druhou stranu miloval, když se něco rozpůlilo.
Ať už to bylo pouhé rozkrojení jablka, tak rozvod dvou zamilovaných. A tak začal pracovat na plánu, jak rozdělit mileneckou sochu.
Sabotáž, část 1.
V Rutherfordově ulici, hned z toho prvního domu zleva, se ozvala obrovská rána. Oknem proletěla pánvička a dírou po ní proskočil kocour. "Ty jedna zatracená kočko! Co si myslíš?
Tohle není normální!" Hlavním vchodem vyběhla úplně promočená Rebecca: "Já tě dostanu!" Uběhlo pár momentů od chvíle, když lstivý kocour zmáčel uječenou dívku neobvyklým způsobem. "Jonathane! Vylez! Kde jsi?! Určitě to byl tvůj nápad!" ječela Rebecca z kuchyně. Jonathan pomalu sešel pár schodů a odvětil: "Já ten kýbl s vodou na ten špajz jen položil! Nevěděl jsem, že do toho Norbert strčí zrovna v okamžik, když tam lovíš nějaký ty svoje rýžový sušenky!" Rebecca opětovala: "Zaprvé, Norbert je dostatečně chytrý, aby pochopil, když mu někdo řekne shoď tohle, shoď támhleto! Zadruhé, kdo by proboha pokládal kýbl s vodou na špajz! A zatřetí, nejsou to sušenky, ale chlebíčky! Kdyby tady byla máma nebo Ben, už bys letěl na ulici!
Měsíc se pomalu začal vznášet na oblohu. Dával si načas, jako by už neměl co ztratit. Když nastala půlnoc, měsíc byl už plně na obzoru. Svítil tak silně, že se ze sousedství ozývalo psí vytí. Byl to nádherný úplněk. Měsíc se zdál větší, než obvykle. Jediné vysvětlení tedy bylo, že přichází zima. Ještě té půlnoci se na zem pomaličku začaly snášet vločky sněhu. Rozmanité tvary a velikosti se rozpouštěly při prvním kontaktu se silnicí. Začalo sněžet intenzivěji a tím vznikala námraza. Sníh se snášel i na černá záda zdatného a chundelatého kocoura. Při jeho cestě domů to vzal přes plot a zadním vchodem, jelikož věděl, že když něco provede, zlý páníček Ben si na něj počká u hlavního vchodu. Norbert se pomaličku vplížil kočičími dvířky a schoval se pod stolek. V též moment okolo stolku prošel Ben směrem do kuchyně. Norbert využil příležitosti a rozeběhnul se po schodech do patra, kde byly první dveře vlevo, jako vždy, otevřené. Jakmile vešel dovnitř, dveře se pomalu zavřely. Jonathan Norberta očekával sice také, ale rozhodně mu nechtěl ublížit. Byl to jeho nejlepší přítel. "Skvělá práce, Norberte". Kocour se otřepal a skočil na Jonathanovu postel. Usnul po pár sekundách. Jon ještě unavený nebyl a tak dál pokračoval ve svém dlouholetém plánu. "Kdybych sehnal dostatek petard, byly by schopny rozdělit ty dva milence coby dup. Ale kde takové výbušniny sehnat?" Opřel se o opěru své kancelářské židle a zapnul počítač. Až do rána vyhledával nejbližší obchody s petardami. Ovšem nebyl příliš opatrný a u počítače usnul. Kolem šesté ráno ho probudilo klikání myši. Rebecca se mu vkradla do pokoje a kontrolovala mu historii, co zase všechno večer dělal. Jeho první reakce byla docela mírná. "Brýráno, sestřičko. Co tě přivádí do mého pokoje?" Neuvěřil vlastním slovům. Vteřinu na to si uvědomil, co se vlastně děje.
Odstrčil sestru a vypnul počítač. "Budeš mít problém, až se máma dozví, co jsi si zase vyhledával" pousmála se Rebecca. "Vypadni!" vyjekl Jon. Rebecca klusem vyběhla z jeho pokoje a už
volala na matku. Jon popadnul počítač, naházel pár učebnic do tašky a vyběhl do chodby. Z kuchyně šlo cítit napětí a smažená slanina. Když uslyšel matčiny kroky tak věděl, že už je pozdě.
"Thomasi?! Co chceš dělat s těmi petardami?!" druhou část Jonathan už neslyšel, jelikož vyběhl z domu ven, přímo k autobusové zastávce. Autobus právě přijížděl, takže to Jon stihl na poslední chvíli. Jon doma trávil minimum času, jelikož všechny krom kocoura z hlouby duše nesnášel. V půl sedmé už byl se procházel po městě a spokojeně si to vykračoval do školy. Cestou si povšiml malého zapadlého obchůdku v jedné malinké uličce. Normálně by ho taková barabizna spíše odrazovala, ale on moc dobře věděl, co dělá. Byl to obchod s petardami. Uvnitř byla tma a páchla tam síra. Jediný dobrý zdroj světla byl balíček sirek a menší elektronická lampička stojíc na stolku opodál. Sirky s sebou všude nosil.
Když se po tmě dostal k něčemu, co se podobalo pultíku zacinkal na zvoneček a ze dveří vyšel menší človíček. Byl to pan Cheng. "Oh, pán přijít brzy dnes!" "No, potřebuji to už dneska udělat a po škole nemám čas... Chci to mít z krku." Jonathan vytáhl peněženku a vytáhl z ní štos jednodolarových bankovek, které položil na pult. "Pětapadesát dolarů přesně." "To to být musí tak v malém?" "Je těžké něco ušetřit, když máte krkavčí rodiče..." Pan Cheng ohrnul obočí, jak to vždycky dělává, když má Jon ty své výmluvy. "No prostě se toho chci zbavit." Pan Cheng se usmál a předal Jonovi balíček. Jon se sarkastickým výrazem na tváři poděkoval a vyrazil do školy. Čím blíže se přibližoval ke škole, tím více se mu do ní nechtělo. Byl to totiž poslední den před zimními prázdninami. Když se procházel po hlavní ulici, zahlédl dívku přebíhat na červenou přes přechod. Vypadá to, že pospíchá. Cestou jí spadla učebnice
a tak se pro ní ohla, naneštěstí se zleva vynořilo auto. Nepříjemné zakvílení brzd rvalo kolemjdoucím uši. Jon oněměl. Myslel si, že auto dívku srazilo. Byla nádherná. Měla blond vlasy, přízračně modré oči a velký kožešinový kabát. Po chvíli se dívka zvedla i s učebnicí a pokračovala ve zběsilém běhu směrem ke škole. "Jakto, že jsem ji ještě nikdy na škole neviděl?" řekl si Jon hlasitě pro sebe. Šokován pustil balíček s petardami. Něco se v něm změnilo. Něco velmi důležitého. Něco, co ho dělalo takovým, jakým je.
Tak to bude asi konec. Pokračovat budu jen, když někdo bude chtít.
Divorce Academy
PROLOGWholepolis bylo odjakživa rušné město. Obrovský cestovní ruch byl chloubou celého města. Spousty památek, muzeí, galerií, výstav a zábavných parků. Město se pyšnilo dokoncei obrovskou sochou dvou milenců, jenž se spokojeně drželi za ruce. Tato socha všem přinášela štěstí v lásce a životě. Celé město ji opečovávalo, denně ji několik dobrovolníků čistilo. Byl to městský poklad. Jediný člověk, jenž k této soše choval určitou zášť byl mladý student střední školy Wholepolis Highscool, Jonathan Thomas Estrada. Jonathan začal nenávidět všechny možné i nemožné vztahy a celky, už v předškolním věku. Nesnesl, když se dva lidé drželi za ruce. Na druhou stranu miloval, když se něco rozpůlilo.
Ať už to bylo pouhé rozkrojení jablka, tak rozvod dvou zamilovaných. A tak začal pracovat na plánu, jak rozdělit mileneckou sochu.
Sabotáž, část 1.
V Rutherfordově ulici, hned z toho prvního domu zleva, se ozvala obrovská rána. Oknem proletěla pánvička a dírou po ní proskočil kocour. "Ty jedna zatracená kočko! Co si myslíš?
Tohle není normální!" Hlavním vchodem vyběhla úplně promočená Rebecca: "Já tě dostanu!" Uběhlo pár momentů od chvíle, když lstivý kocour zmáčel uječenou dívku neobvyklým způsobem. "Jonathane! Vylez! Kde jsi?! Určitě to byl tvůj nápad!" ječela Rebecca z kuchyně. Jonathan pomalu sešel pár schodů a odvětil: "Já ten kýbl s vodou na ten špajz jen položil! Nevěděl jsem, že do toho Norbert strčí zrovna v okamžik, když tam lovíš nějaký ty svoje rýžový sušenky!" Rebecca opětovala: "Zaprvé, Norbert je dostatečně chytrý, aby pochopil, když mu někdo řekne shoď tohle, shoď támhleto! Zadruhé, kdo by proboha pokládal kýbl s vodou na špajz! A zatřetí, nejsou to sušenky, ale chlebíčky! Kdyby tady byla máma nebo Ben, už bys letěl na ulici!
Měsíc se pomalu začal vznášet na oblohu. Dával si načas, jako by už neměl co ztratit. Když nastala půlnoc, měsíc byl už plně na obzoru. Svítil tak silně, že se ze sousedství ozývalo psí vytí. Byl to nádherný úplněk. Měsíc se zdál větší, než obvykle. Jediné vysvětlení tedy bylo, že přichází zima. Ještě té půlnoci se na zem pomaličku začaly snášet vločky sněhu. Rozmanité tvary a velikosti se rozpouštěly při prvním kontaktu se silnicí. Začalo sněžet intenzivěji a tím vznikala námraza. Sníh se snášel i na černá záda zdatného a chundelatého kocoura. Při jeho cestě domů to vzal přes plot a zadním vchodem, jelikož věděl, že když něco provede, zlý páníček Ben si na něj počká u hlavního vchodu. Norbert se pomaličku vplížil kočičími dvířky a schoval se pod stolek. V též moment okolo stolku prošel Ben směrem do kuchyně. Norbert využil příležitosti a rozeběhnul se po schodech do patra, kde byly první dveře vlevo, jako vždy, otevřené. Jakmile vešel dovnitř, dveře se pomalu zavřely. Jonathan Norberta očekával sice také, ale rozhodně mu nechtěl ublížit. Byl to jeho nejlepší přítel. "Skvělá práce, Norberte". Kocour se otřepal a skočil na Jonathanovu postel. Usnul po pár sekundách. Jon ještě unavený nebyl a tak dál pokračoval ve svém dlouholetém plánu. "Kdybych sehnal dostatek petard, byly by schopny rozdělit ty dva milence coby dup. Ale kde takové výbušniny sehnat?" Opřel se o opěru své kancelářské židle a zapnul počítač. Až do rána vyhledával nejbližší obchody s petardami. Ovšem nebyl příliš opatrný a u počítače usnul. Kolem šesté ráno ho probudilo klikání myši. Rebecca se mu vkradla do pokoje a kontrolovala mu historii, co zase všechno večer dělal. Jeho první reakce byla docela mírná. "Brýráno, sestřičko. Co tě přivádí do mého pokoje?" Neuvěřil vlastním slovům. Vteřinu na to si uvědomil, co se vlastně děje.
Odstrčil sestru a vypnul počítač. "Budeš mít problém, až se máma dozví, co jsi si zase vyhledával" pousmála se Rebecca. "Vypadni!" vyjekl Jon. Rebecca klusem vyběhla z jeho pokoje a už
volala na matku. Jon popadnul počítač, naházel pár učebnic do tašky a vyběhl do chodby. Z kuchyně šlo cítit napětí a smažená slanina. Když uslyšel matčiny kroky tak věděl, že už je pozdě.
"Thomasi?! Co chceš dělat s těmi petardami?!" druhou část Jonathan už neslyšel, jelikož vyběhl z domu ven, přímo k autobusové zastávce. Autobus právě přijížděl, takže to Jon stihl na poslední chvíli. Jon doma trávil minimum času, jelikož všechny krom kocoura z hlouby duše nesnášel. V půl sedmé už byl se procházel po městě a spokojeně si to vykračoval do školy. Cestou si povšiml malého zapadlého obchůdku v jedné malinké uličce. Normálně by ho taková barabizna spíše odrazovala, ale on moc dobře věděl, co dělá. Byl to obchod s petardami. Uvnitř byla tma a páchla tam síra. Jediný dobrý zdroj světla byl balíček sirek a menší elektronická lampička stojíc na stolku opodál. Sirky s sebou všude nosil.
Když se po tmě dostal k něčemu, co se podobalo pultíku zacinkal na zvoneček a ze dveří vyšel menší človíček. Byl to pan Cheng. "Oh, pán přijít brzy dnes!" "No, potřebuji to už dneska udělat a po škole nemám čas... Chci to mít z krku." Jonathan vytáhl peněženku a vytáhl z ní štos jednodolarových bankovek, které položil na pult. "Pětapadesát dolarů přesně." "To to být musí tak v malém?" "Je těžké něco ušetřit, když máte krkavčí rodiče..." Pan Cheng ohrnul obočí, jak to vždycky dělává, když má Jon ty své výmluvy. "No prostě se toho chci zbavit." Pan Cheng se usmál a předal Jonovi balíček. Jon se sarkastickým výrazem na tváři poděkoval a vyrazil do školy. Čím blíže se přibližoval ke škole, tím více se mu do ní nechtělo. Byl to totiž poslední den před zimními prázdninami. Když se procházel po hlavní ulici, zahlédl dívku přebíhat na červenou přes přechod. Vypadá to, že pospíchá. Cestou jí spadla učebnice
a tak se pro ní ohla, naneštěstí se zleva vynořilo auto. Nepříjemné zakvílení brzd rvalo kolemjdoucím uši. Jon oněměl. Myslel si, že auto dívku srazilo. Byla nádherná. Měla blond vlasy, přízračně modré oči a velký kožešinový kabát. Po chvíli se dívka zvedla i s učebnicí a pokračovala ve zběsilém běhu směrem ke škole. "Jakto, že jsem ji ještě nikdy na škole neviděl?" řekl si Jon hlasitě pro sebe. Šokován pustil balíček s petardami. Něco se v něm změnilo. Něco velmi důležitého. Něco, co ho dělalo takovým, jakým je.
Tak to bude asi konec. Pokračovat budu jen, když někdo bude chtít.
