_AnNie
Dark Queen of the Sith
Městská galerie, obchodní centrum tohohle zpropadeného města, ztělesňuje všechno, co na svém rodném městě nenávidím. Je vylidněná, ošklivá a především - trapně nepodařená.
Byla otevřena před šesti lety s velkou pompou a nádherou a zdarma rozdávanými balonky všem dětem. Nyní tu jsou pouze zatlučené butiky a oblíbené shromaždiště alkoholiků. Celá stavba trůní v neustálém pološeru, protože se
už nikdo nestará o výměnu nefunkčních žárovek. Křišťálová jeskyně je prvním počinem po několika letech. Když otevřu dveře butiku, zacinká zvonek. Uvnitř jsou silně cítit vonné tyčinky. Stěny jsou teple žluté a všude v místnosti
stojí police a stoly plné knih, lapačů snů, obrazů delfínů, vonných svíček a tajemných dóziček. A samožřejmě tam jsou křištály všech barev a velikostí.
Za pultem stojí starší žena a listuje bulvárním časopisem. Má přílišným opalováním zničenou pleť a stejně tak trvalou ondulací zničenou blonďatou hřívu. Rtěnku má zamrzle růžovou a víčka těžká tyrkysovými očními stíny. Džínový oděv
místy zdobí výšivka ve tvaru malých zlatých motýlků. Tohle je Monika Monia. Majitelka zdejšího butiku. Nevím co jsem čekala, ale jistě ne někoho, kdo vypadá jako přenesený z klipu osmadesátých let. Když přistoupím blíž k pultu
cítím kouř z cigaret a silný parfém.
„Dobrý den..“ začnu.
„Co chceš?“ zasípe Monika, aniž by vzhlédla od časopisu.
Rozzlobím se. Tohle místo potřebuje veškeré zákazníky, jaké jen může získat. Monika by měla jásat a házet mi před nohy lístky růží.
„Ruším snad?“
Monika pomalu skolní časopis a zadívá se na mě. „Co chceš?“ zopakuje.
„Moje máma tu byla a nechala si věštit. Jannie Wallin. Řekla, že máte nějaký druh nabídky dva za jednu cenu.“
Položím na pult lístek a Monika ho pomalu zvedne, jako by chtěla naznačit, že se kvůli mě v žadném případě nehodlá stresovat. Nasadí si brýle a pečlivě lístek zkoumá. Pak se na mě zahledí a hluboce vzdychne.
Mám chuť se otočit na podpatku, ale nabídka dnes propadá a maminku by to mrzelo. Tolik si přeje, abych s ní sdílela zájem o nadpřirozeno, věštění a fotografování aury.
„Je v tom problém?“
Monika se ušklíbne, vstane a obejde pult. Pokyne mi abych jí následovala a projdeme do temně červené až černě vymalovanou místnost, která se schovává za závěsem. Veškeré pokusy o magickou atmosféru zabíjí dřevěné linoleum.
Uprostřed stojí dvě čalouněné židle v rudém plyši a stůl pokrytý tmavofialovým ubrusem se zlatými třásněmi. Monika tím směrem mávne rukou a já se posadím na jednu ze židlí. Když usednu, do hýždě se mi zařízne ostré ocelové péro uvnitř polstrování.
„Co to kruci...“ řeknu a zavrtím se tak, abych našla pohodlnou polohu. „Ta židle je robitá.“
„To ty jsi moc kostnatá.“ zabručí Monika a posadí se naproti mě. Užuž mi uklouzne něco o jejím vycpaném zadku, ale nechám si to pro sebe. Monika si začne potírat ruke alkogelem a pak je napřáhne na stůl.
„Ruce sem.“
Váhavě položím své ruce do jejích. Monika zkoumá mé ruce a já znervózním. Vlastně o ní nic nevím. Srdce mi zběsile buší když odpočítávám týdny zpátky a zjistím, že Monika sem přišla těsně před tím, než zemřel Thomas.
To nebyl dobrý nápad, Vanesso! Vlastně strašně špatný!
„Vidím tady, že jsi samostatná mladá žena, která chce jít vlastní cestou.“ řekne Monika.
„Tak to byl tedy složitý odhad.“ řeknu a cítím, jak se opět uklidňuji, svaly v těle mi povolují.
„Tady se žádným odhadům nevěnujeme! Chceš do velkého světa a porozhlédnout se tam.“ pokračuje.
„Bože!“
„Co je?“ zaprská Monika.
„Jak já musím být neobyčejná.“
Žádné nebezpečí mi nehrozí. To co Monika říká by souhlasilo ke každé normální dívce mého věku. Monika je podvodnice, která tahá z lidí peníze, za hloupé věštby.
„Tak jo.“ řekne „Teď to uděláme pořádně.“
Pevněji uchopí mé ruce. Naplní mě silný pocit. Zježí se mi chloupky na těle. Je to, jako kdyby mi tělem projela má neviditelnost. Jako bych zrovna teď měla zmizet. Instinktivně se tomu začnu bránit a snažím se to potlačit.
V posledních dnech jsem se v ovládaní zlepšila. Vytuším kdy to přijde a umím tomu zamezit. Nedávno jsem i zkoušela neviditelnost sama vyvolat. Je to o něco těžší a po prvé mi námahou začala téct krev z nosu. Tentokrát však nejsem schopna
to zastavit. Nic se, ale nestane. Najednou mě zachvátí další silný pocit. Jako tehdy v noci, kdy se Ajiina těla zmocnila jiná přítomnost. Cítím ve vzduchu elektřinu a cítím jak mi vstávají vlasy. Zatajím dech.
„Vidím nějakého muže. Máte komplikovaný vztah.“ řekne Monika.
„Ano?“ zeptám se a snažím se, aby to znělo tak lhostejně jak jen dokážu.
„Ten vztah nevydrží.“ pokračuje Monika.
„To přece nemůžete jen tak říct?“
Monika se křivě usměje. „Chceš skončit? Netroufáš si dozvědět se pravdu?“
Stisknu rty. Monika pečlivě zkoumá mou druhou ruku.
„Vidíš tady? Tyhle linie jsou spletené až do konce. Tvou životní láskou není ta, o které si to myslíš, ale někdo, s kým ses už potkala. Ale ale ale... Nebude to procházka růžovým sadem. Jste ale k sobě připoutáni.“
Monika zakváká a kvákání přejde v smích.
„Co konkrétně je tu tak vtipný?“
„To pochopíš.“
„Připadáš si někým velmi zrazena. Vidím jednoho rodiče, který..“ začne Monika, najednou se předkloní k mé ruce tak blízko, že na ní cítím její dech..„Aha!“ vybuchne. „To jsem přesně věděla. Počkej chvilku.“
Monika vyjde z místnosti a já slyším, jak cosi hledá. Pak se vrátí s igelitovým sáčkem, který je plný žlutých kamenů.
„Potřebuju trochu těžší kalibr.“
Opatrně vysype sáček na stůl a já zkamením, když si uvědomím, že to nejsou kameny, ale zuby. Lidské zuby. Odvrátím okamžitě zrak.
„Nebuď takovej cimprlich. Buď ráda, že nezneužívám zvířecí výkaly nebo vnitřnosti.“
Pohledem opět přejedu na zuby, ve kterých jsou různé vyryté čáry nejpodivnějších tvarů.
„To jsou znaky oghamu. Před tisíci lety je užívali druidové.“ sebere všechny zuby do mističky a zatřese s ní. Pak je všechny vypustí na stůl. Opět cítím elektrický výboj.
„Tenhle znak..“ řekne Monika a ukáže na jeden zub. „..znamená hrůzu nebo strach.“ vysvětluje.
„A tady.. Ne. Ty přece nechceš vědět.“ Monika na mě výrazně pohlédne. Jako by čekala, zda přijmu výzvu.
„Samozřejmě že chci.“
„nGéadal znamená smrt. Visí nad tebou smrt.“
Okamžitě se mi začne špatně dýchat. Hlava se mi zatočí a mám pocit, že se místnost začíná zmenšovat.
„Všechno se nemusí vykládat tak doslova.“ řekne Monika tak klidně, jakoby to co teď řekla nic neznamenalo.
Náhle se zvednu. Tápám pohledem k východu. Musím pryč! Hned! Vyjdu z místnosti do druhé části obchodu. Konečně naberu dech. Tady se mi dýchá lépe.
„Ahoj.“ řekne kdosi za mnou a já se otočím. Stojí tam Nini a drží tlustého anděla.
„Není tak ošklivej, až je nádhernej?“ usměje se na mě.
Monika vejde do druhé části krámku a pečlivě si prohlídne leopardí kožich, roztříhané černé triko, kratičkou bílou sukni a bagančata.
„Ukaž kapsy.“ řekne Monika.
„Proč?“ zeptá se Nini.
„Poznám zloděje na první pohled.“
„Já ani žádný kapsy nemám.“ odfrkne Nini a otočí se kolem své osy. Monika musí uznat, že Nini mluví pravdu.
Společně pak necháme Moniku v jejím zatuchlém krámku.
„Co jsi, proboha, u tý báby dělala?“ zeptá se Nini jen co vyjdeme ven z galerie. Z jedné boty pak vytáhne tlustého anděla a strčí si ho za tričko.
„To máma, trvala na tom abych tam šla.“ odpovím.
„Co jsi tam dělala ty?“ Co nejrychleji změním téma.
„Došla jsem si pro nějaké věci zadara.“ ušklíbne se na mě.
„Byla jsi od té doby ještě někdy v zábavním parku? Karguvanu?“ zeptá se Nini.
Myslím na Carmel. Několikrát se snažila přimět mě, abych do zábavního parku přišla. Pokaždé jsem řekla, že mám sraz s Madyn a Michaelle nebo Krostou. Nechci myslet na to co se toho večera stalo. Nechci to ve svém životě.
„Ne. Ty jo?“ zeptám se.
„Ne. Já chci vědět, proč Thomas zemřel. Nevím ale, co mám dělat.“
„Možná se musíme zase sejít. Všichni. Pokusit se zjistit co se děje.“
„Pokud mám něco udělat, udělám to sama.“ ohradí se Nini.
Zastavíme se u fontány a já jedním okem sleduju klub opilců na lavičce, kteří hledí našem směrem. Chvíli jen hvízdají a pak jeden z nich zakřičí. „Ahoj!“
„Ahoj, ahoj!“ odpovím a doufám, že mu to bude stačit.
Né, že bych se bála. Znám ho. Před tím, než jsem poznala Krostu mi za spropitné kupoval alkohol. Zvedne se a vykročí naším směrem a zaječí.. „Nini! Útěcho mého srdce!“
„Jeden z tvých přátel?“ zeptám se.
Nini neodpoví a místo toho odchází bez jediného pohledu na mě.
„Nini!“ volá opilec.
Nini se zastaví, otočí a tiše pronese, tak tiše, že slova téměř neslyším. „Nashle, táto.“
Herci.. @Já (Vanessa), @NiniCZ
Byla otevřena před šesti lety s velkou pompou a nádherou a zdarma rozdávanými balonky všem dětem. Nyní tu jsou pouze zatlučené butiky a oblíbené shromaždiště alkoholiků. Celá stavba trůní v neustálém pološeru, protože se
už nikdo nestará o výměnu nefunkčních žárovek. Křišťálová jeskyně je prvním počinem po několika letech. Když otevřu dveře butiku, zacinká zvonek. Uvnitř jsou silně cítit vonné tyčinky. Stěny jsou teple žluté a všude v místnosti
stojí police a stoly plné knih, lapačů snů, obrazů delfínů, vonných svíček a tajemných dóziček. A samožřejmě tam jsou křištály všech barev a velikostí.
Za pultem stojí starší žena a listuje bulvárním časopisem. Má přílišným opalováním zničenou pleť a stejně tak trvalou ondulací zničenou blonďatou hřívu. Rtěnku má zamrzle růžovou a víčka těžká tyrkysovými očními stíny. Džínový oděv
místy zdobí výšivka ve tvaru malých zlatých motýlků. Tohle je Monika Monia. Majitelka zdejšího butiku. Nevím co jsem čekala, ale jistě ne někoho, kdo vypadá jako přenesený z klipu osmadesátých let. Když přistoupím blíž k pultu
cítím kouř z cigaret a silný parfém.
„Dobrý den..“ začnu.
„Co chceš?“ zasípe Monika, aniž by vzhlédla od časopisu.
Rozzlobím se. Tohle místo potřebuje veškeré zákazníky, jaké jen může získat. Monika by měla jásat a házet mi před nohy lístky růží.
„Ruším snad?“
Monika pomalu skolní časopis a zadívá se na mě. „Co chceš?“ zopakuje.
„Moje máma tu byla a nechala si věštit. Jannie Wallin. Řekla, že máte nějaký druh nabídky dva za jednu cenu.“
Položím na pult lístek a Monika ho pomalu zvedne, jako by chtěla naznačit, že se kvůli mě v žadném případě nehodlá stresovat. Nasadí si brýle a pečlivě lístek zkoumá. Pak se na mě zahledí a hluboce vzdychne.
Mám chuť se otočit na podpatku, ale nabídka dnes propadá a maminku by to mrzelo. Tolik si přeje, abych s ní sdílela zájem o nadpřirozeno, věštění a fotografování aury.
„Je v tom problém?“
Monika se ušklíbne, vstane a obejde pult. Pokyne mi abych jí následovala a projdeme do temně červené až černě vymalovanou místnost, která se schovává za závěsem. Veškeré pokusy o magickou atmosféru zabíjí dřevěné linoleum.
Uprostřed stojí dvě čalouněné židle v rudém plyši a stůl pokrytý tmavofialovým ubrusem se zlatými třásněmi. Monika tím směrem mávne rukou a já se posadím na jednu ze židlí. Když usednu, do hýždě se mi zařízne ostré ocelové péro uvnitř polstrování.
„Co to kruci...“ řeknu a zavrtím se tak, abych našla pohodlnou polohu. „Ta židle je robitá.“
„To ty jsi moc kostnatá.“ zabručí Monika a posadí se naproti mě. Užuž mi uklouzne něco o jejím vycpaném zadku, ale nechám si to pro sebe. Monika si začne potírat ruke alkogelem a pak je napřáhne na stůl.
„Ruce sem.“
Váhavě položím své ruce do jejích. Monika zkoumá mé ruce a já znervózním. Vlastně o ní nic nevím. Srdce mi zběsile buší když odpočítávám týdny zpátky a zjistím, že Monika sem přišla těsně před tím, než zemřel Thomas.
To nebyl dobrý nápad, Vanesso! Vlastně strašně špatný!
„Vidím tady, že jsi samostatná mladá žena, která chce jít vlastní cestou.“ řekne Monika.
„Tak to byl tedy složitý odhad.“ řeknu a cítím, jak se opět uklidňuji, svaly v těle mi povolují.
„Tady se žádným odhadům nevěnujeme! Chceš do velkého světa a porozhlédnout se tam.“ pokračuje.
„Bože!“
„Co je?“ zaprská Monika.
„Jak já musím být neobyčejná.“
Žádné nebezpečí mi nehrozí. To co Monika říká by souhlasilo ke každé normální dívce mého věku. Monika je podvodnice, která tahá z lidí peníze, za hloupé věštby.
„Tak jo.“ řekne „Teď to uděláme pořádně.“
Pevněji uchopí mé ruce. Naplní mě silný pocit. Zježí se mi chloupky na těle. Je to, jako kdyby mi tělem projela má neviditelnost. Jako bych zrovna teď měla zmizet. Instinktivně se tomu začnu bránit a snažím se to potlačit.
V posledních dnech jsem se v ovládaní zlepšila. Vytuším kdy to přijde a umím tomu zamezit. Nedávno jsem i zkoušela neviditelnost sama vyvolat. Je to o něco těžší a po prvé mi námahou začala téct krev z nosu. Tentokrát však nejsem schopna
to zastavit. Nic se, ale nestane. Najednou mě zachvátí další silný pocit. Jako tehdy v noci, kdy se Ajiina těla zmocnila jiná přítomnost. Cítím ve vzduchu elektřinu a cítím jak mi vstávají vlasy. Zatajím dech.
„Vidím nějakého muže. Máte komplikovaný vztah.“ řekne Monika.
„Ano?“ zeptám se a snažím se, aby to znělo tak lhostejně jak jen dokážu.
„Ten vztah nevydrží.“ pokračuje Monika.
„To přece nemůžete jen tak říct?“
Monika se křivě usměje. „Chceš skončit? Netroufáš si dozvědět se pravdu?“
Stisknu rty. Monika pečlivě zkoumá mou druhou ruku.
„Vidíš tady? Tyhle linie jsou spletené až do konce. Tvou životní láskou není ta, o které si to myslíš, ale někdo, s kým ses už potkala. Ale ale ale... Nebude to procházka růžovým sadem. Jste ale k sobě připoutáni.“
Monika zakváká a kvákání přejde v smích.
„Co konkrétně je tu tak vtipný?“
„To pochopíš.“
„Připadáš si někým velmi zrazena. Vidím jednoho rodiče, který..“ začne Monika, najednou se předkloní k mé ruce tak blízko, že na ní cítím její dech..„Aha!“ vybuchne. „To jsem přesně věděla. Počkej chvilku.“
Monika vyjde z místnosti a já slyším, jak cosi hledá. Pak se vrátí s igelitovým sáčkem, který je plný žlutých kamenů.
„Potřebuju trochu těžší kalibr.“
Opatrně vysype sáček na stůl a já zkamením, když si uvědomím, že to nejsou kameny, ale zuby. Lidské zuby. Odvrátím okamžitě zrak.
„Nebuď takovej cimprlich. Buď ráda, že nezneužívám zvířecí výkaly nebo vnitřnosti.“
Pohledem opět přejedu na zuby, ve kterých jsou různé vyryté čáry nejpodivnějších tvarů.
„To jsou znaky oghamu. Před tisíci lety je užívali druidové.“ sebere všechny zuby do mističky a zatřese s ní. Pak je všechny vypustí na stůl. Opět cítím elektrický výboj.
„Tenhle znak..“ řekne Monika a ukáže na jeden zub. „..znamená hrůzu nebo strach.“ vysvětluje.
„A tady.. Ne. Ty přece nechceš vědět.“ Monika na mě výrazně pohlédne. Jako by čekala, zda přijmu výzvu.
„Samozřejmě že chci.“
„nGéadal znamená smrt. Visí nad tebou smrt.“
Okamžitě se mi začne špatně dýchat. Hlava se mi zatočí a mám pocit, že se místnost začíná zmenšovat.
„Všechno se nemusí vykládat tak doslova.“ řekne Monika tak klidně, jakoby to co teď řekla nic neznamenalo.
Náhle se zvednu. Tápám pohledem k východu. Musím pryč! Hned! Vyjdu z místnosti do druhé části obchodu. Konečně naberu dech. Tady se mi dýchá lépe.
„Ahoj.“ řekne kdosi za mnou a já se otočím. Stojí tam Nini a drží tlustého anděla.
„Není tak ošklivej, až je nádhernej?“ usměje se na mě.
Monika vejde do druhé části krámku a pečlivě si prohlídne leopardí kožich, roztříhané černé triko, kratičkou bílou sukni a bagančata.
„Ukaž kapsy.“ řekne Monika.
„Proč?“ zeptá se Nini.
„Poznám zloděje na první pohled.“
„Já ani žádný kapsy nemám.“ odfrkne Nini a otočí se kolem své osy. Monika musí uznat, že Nini mluví pravdu.
Společně pak necháme Moniku v jejím zatuchlém krámku.
„Co jsi, proboha, u tý báby dělala?“ zeptá se Nini jen co vyjdeme ven z galerie. Z jedné boty pak vytáhne tlustého anděla a strčí si ho za tričko.
„To máma, trvala na tom abych tam šla.“ odpovím.
„Co jsi tam dělala ty?“ Co nejrychleji změním téma.
„Došla jsem si pro nějaké věci zadara.“ ušklíbne se na mě.
„Byla jsi od té doby ještě někdy v zábavním parku? Karguvanu?“ zeptá se Nini.
Myslím na Carmel. Několikrát se snažila přimět mě, abych do zábavního parku přišla. Pokaždé jsem řekla, že mám sraz s Madyn a Michaelle nebo Krostou. Nechci myslet na to co se toho večera stalo. Nechci to ve svém životě.
„Ne. Ty jo?“ zeptám se.
„Ne. Já chci vědět, proč Thomas zemřel. Nevím ale, co mám dělat.“
„Možná se musíme zase sejít. Všichni. Pokusit se zjistit co se děje.“
„Pokud mám něco udělat, udělám to sama.“ ohradí se Nini.
Zastavíme se u fontány a já jedním okem sleduju klub opilců na lavičce, kteří hledí našem směrem. Chvíli jen hvízdají a pak jeden z nich zakřičí. „Ahoj!“
„Ahoj, ahoj!“ odpovím a doufám, že mu to bude stačit.
Né, že bych se bála. Znám ho. Před tím, než jsem poznala Krostu mi za spropitné kupoval alkohol. Zvedne se a vykročí naším směrem a zaječí.. „Nini! Útěcho mého srdce!“
„Jeden z tvých přátel?“ zeptám se.
Nini neodpoví a místo toho odchází bez jediného pohledu na mě.
„Nini!“ volá opilec.
Nini se zastaví, otočí a tiše pronese, tak tiše, že slova téměř neslyším. „Nashle, táto.“
Herci.. @Já (Vanessa), @NiniCZ
Naposledny upraveno: