_AnNie
Dark Queen of the Sith
Když Zillzi otevře venkovní dveře, udeří ho do nosu vůně čerstvého pečiva a po tváři se mu rozlije úsměv.
„Ahoj zlatíčko, už jsi doma?“ zazní maminčin hlas z kuchyně.
„Ano!“ zavolá na ní Zillzi.
Sotva si sundá boty a už je tu maminky a přivítá ho vřelým obětím. Co přestala kouřit není cítit jako popelník. Celé dny peče a zpívá si. Tak, jak si to přeje Zillzi.
„Jaké to bylo dnes ve škole?“ zeptá se.
„V pohodě. V testu z dějepisu jsem měl všechno správně.“
„Ty jsi můj šikulka!“ řekne maminka nadšeně.
Zillzi nemá ani v nejmenším špatné svědomí, že psal naprosto zbytečně a pak na učitele dějepisu použil schopnosti k získání jedničky. Řídí se určitým pravidlem, učitele se snaží neovlivňovat. Tedy.. ty, které vyučují určitý druh přírodovědného zaměření. Ovlivňování těch, kteří vyučují pro veterinu zbytečné předměty, jako třeba dějepis, němčina, tělocvik je na denním pořádku. Má se učit plno nesmyslů, aby je pak zapomněl? K čemu?
„Pekla jsem čajové koláčky, ale pak jsem začala i se skořicovými šneky. Můžeš si vybrat, zlato.“ usměje se maminka a zmizí v kuchyni, kde si pobrukuje.
Brzy maminka pochopí, jak krásné je takhle žít, pomyslí si Zillzi. Bude se usmívat ještě víc. Jejich černá kočka se pomalu krade po schodech a Zillzi si jí všimne.
„Ahoj kamarádíčku!“ sedne si na bobek a natáhne ruku.
Felix na něj kouká a pohybuje ocasem sem a tam. Z místa se však nepohne.
„No ták.. či čí, či čí.“
Stále se nehne z místa.
POJĎ SEM! POJĎ SEM, AŤ TĚ MŮŽU POHLADIT. CHCI SE JEN TROCHU POMAZLIT.
Felix zasyčí a uteče po schodech do patra. Jeho moc pravděpodobně na zvířata nepůsobí tolik, kolik by chtěl. V tu chvíli zazvoní mobil. Carmel. Nemůže už to prostě vzdát? Ona ani ostatní nechápou, jak moc si Zillzi svůj nový život zaslouží a nehodlá se omlouvat, nikomu.
To půjde do háje. Pomyslí si Carmel. Nikdy se mi nepodaří dát je dohromady. Zastrčí mobil do kapsy a přešlapuje z nohy na nohu před obchodem Křišťálové jeskyně. Čeká na Elliota. Ten si v kavárně zapomněl šátek a řekl, ať tu počká, že pro něj doběhne a hned bude zpátky. Teď tu stojí už dobrých patnáct minut a lituje, že nemá nic na čtení. Nic kromě učebnice biologie. Ve výloze Křišťálové jeskyně se tyčí pyramidy různých velikostí, vonné svíčky, křišťály a další věci.
Zaujme ji náhrdelník s červenými křišťály zabroušenými do slzy. Jako kapky krve na krku. Chvíli si ho prohlíží a pak cítí, jak jí trne na šíji. Někdo jí pozoruje. Je si tím jistá. Zaměří svůj zrak do výlohy a vidí postavu v černém. Stejnou postavu, která jí pronásledovala jednoho rána, když byla běhat. Neodvažuje se otočit. Projde několik vteřin, které ji připadají jako věčnost. Postava zůstává na místě. Vidí, že se někdo v křišťálové jeskyně pohybuje. Žena v džínovém kostkýmku s blonďatou hřívou. Po nějaké době zajde za závěs a Carmel dojde, že když se na ni postava teď vrhne, nebude nikdo kdo by útok viděl a mohl mu zabránit. Nic nemůže být horší než tu stát a čekat. Neodvažuje se otočit. Pokusí namluvit s, že je silná. Má schopnost, o které nevěděla, když ji postava pronásledovala minule. Zhluboka se nadechne a otočí se přesně ve chvíli, kdy slyší jak se se slabým zasyčením otevírají dveře jiného krámku. Postava je pryč. Beží k ní Elliot. Kroky se rozléhají na kamenné podlaze.
„Promiň, že mi to tak trvalo. Musel jsem ten šátek poznat a opravdu jsem si nepamatoval jakou barvu měly ty ...“ Zarazí se a zkomavě na ni pohlédne. „Stalo se něco?“
„To nic.“ vykouzlí bezstarostný úsměv na tváři. „Viděl si ten nový obchod? Většina těch věcí je odporná. Ale jsou tu i hezké.“
„Líbí se ti něco konkrétně?“
Carmel ukáže na náhrdelník.
„Já to věděl.“ řekne Elliot a zazubí se na ní.
„Co?“
„Néé, jen mě napadlo.. Brzy budeš mít přece narozeniny... Ačkoliv to bych samozřejmě neměl říkat.“
Zasměje se a ona ví, že už jí náhrdelník stihl koupit. Nebo to měl alespoň v plánu. Je jako dítě. Všechno je na něm hned poznat. Jako by se nikdy nemusel učit nic skrývat.
„Nesmíš koupit nic příliš drahého.“ řekne a tiše doufá, že ho nezraní. Pokusili se promluvit si o penězích. Elliot a jeho rodiče peníze mají a rádi se o ně podělí. Ve velké Carmelině rodině, ale mnoho na víc nezbývá. Elliot říká, že i její rodina je štědrá. Že člověk dává do vztahu tolik, kolik má. Zní to rozumně, kdyby měla hodně, taky by dala hodně. Když máte ale málo, je těžké přijmout vůbec něco.
„Jsi nějaká zamlklá.“
„Jen jsem se nad něčím zamyslela.“
„Někdy si přeju, abych ti viděl do hlavy.“ řekne a usměje se.
„To by tě rychle přestalo bavit.“ odpoví a úsměv oplatí.
Carmel se dívá na svojí a Elliotovu fotografii, která mu visí u postele. Pořídili jí týden po tom co se stali párem. Nyní si opírá hlavu o jeho paži a cítí teplo z jeho těla.
„Miluju tě.“ zašeptá Elliot.
„Já tě taky miluju.“
Elliotovi rodiče jsou na večeři u matčiny šéfa, přesto byli při milování stejně potichu jako jindy. Je to tak trochu zvyk.
„Leží se ti dobře?“ zamumlá Elliot.
„Hmm.“ odpoví Carmel.
Postune se k němu blíž. Nemůže se nabažit pocitu, že se její pokožky dotýká jeho. Chce přitisknout každý centimetr. Za okny fouká vítr. Silný, jako posledně když byli na navštívit hromadný hrob z doby cholery. Myšlenky na pohřebiště přinesou zpátky myšlenku z galerie. Postavu, která jí pozorovala. Cítí jak se všechny svaly v tělě napínají.
„Copak?“ podívá se na ní Elliot.
„Co myslíš?“
Elliot se od ní kousek odsune, aby se na ni mohl podívat. Pohled má vážný.
„Stalo se něco?“
Přitulí se blíž a přitiskne čelo na jeho prsa. Nechce se na něj dívat až mu bude lhát. „Ne.“
„Určitě?“
„Jen je toho moc ve škole.“
Slyší jak jeho srdce bije v hrudním koši. Jaké to je být jím? Tak sebejistý a vždycky svůj?
„Ty se teď docela časo vídáš se Shanny, viď?“ řekne po chvíli Elliot.
Carmel ocení změnu tématu. „Ano. Mám jí ráda. Je tak chytrá. A správná. A pak, je s ní taková legrace. Občas mi připadá, že o tom sama neví.“
„Musíme někdy něco podniknout ve třech.“
„Hm.“
„Myslíš, že by se jí líbil některý z mých kámošů? Třeba Bob?“
Carmel si představí Boba a Shanny spolu a musí se uchichtnout. Bob je strašně hodný, ale jediné, o čem je schopen mluvit je fotbal. Nikdo nemůže být pro Shanny méně vhodný.
„Proč ne?“
„Shanny už je do někoho zamilovaná.“
„Do koho?“
Slíbila, že to nikomu nepoví. Bylo by tak krásné povědět jedno tajemství Elliotovi, za všechna ta, co mu zatajuje. Jenže, tohle není její tajemství.
„Nesmím to říct.“
„Jasně, že můžeš.“
„Ne, já jsem to slíbila.“
„Ale no tak.“
„Proč jsi tak zvědavej? Doufáš, že je zamilovaná do tebe, nebo co?“
Rozesměje se, když na ni Elliot hraně přísně hledí. Pak jí zamkne na matraci svou nohou a začne jí šimrat na břiše. Unikne jí výkřik a proti své vůly se chechtá.
„Tak řekni.“ směje se Elliot.
Ona jen vrtí hlavou, skoro nemůže dýchat. Pak se oba uklidní a on jí lehce políbí na tvář. Shanny má pravdu, jak jen může pochybovat o jeho lásce k ní? Je tak zřejmá.
Herci.. @Ccarmel , @Eliotík - nevím a netřeba
D, @Zillzi
„Ahoj zlatíčko, už jsi doma?“ zazní maminčin hlas z kuchyně.
„Ano!“ zavolá na ní Zillzi.
Sotva si sundá boty a už je tu maminky a přivítá ho vřelým obětím. Co přestala kouřit není cítit jako popelník. Celé dny peče a zpívá si. Tak, jak si to přeje Zillzi.
„Jaké to bylo dnes ve škole?“ zeptá se.
„V pohodě. V testu z dějepisu jsem měl všechno správně.“
„Ty jsi můj šikulka!“ řekne maminka nadšeně.
Zillzi nemá ani v nejmenším špatné svědomí, že psal naprosto zbytečně a pak na učitele dějepisu použil schopnosti k získání jedničky. Řídí se určitým pravidlem, učitele se snaží neovlivňovat. Tedy.. ty, které vyučují určitý druh přírodovědného zaměření. Ovlivňování těch, kteří vyučují pro veterinu zbytečné předměty, jako třeba dějepis, němčina, tělocvik je na denním pořádku. Má se učit plno nesmyslů, aby je pak zapomněl? K čemu?
„Pekla jsem čajové koláčky, ale pak jsem začala i se skořicovými šneky. Můžeš si vybrat, zlato.“ usměje se maminka a zmizí v kuchyni, kde si pobrukuje.
Brzy maminka pochopí, jak krásné je takhle žít, pomyslí si Zillzi. Bude se usmívat ještě víc. Jejich černá kočka se pomalu krade po schodech a Zillzi si jí všimne.
„Ahoj kamarádíčku!“ sedne si na bobek a natáhne ruku.
Felix na něj kouká a pohybuje ocasem sem a tam. Z místa se však nepohne.
„No ták.. či čí, či čí.“
Stále se nehne z místa.
POJĎ SEM! POJĎ SEM, AŤ TĚ MŮŽU POHLADIT. CHCI SE JEN TROCHU POMAZLIT.
Felix zasyčí a uteče po schodech do patra. Jeho moc pravděpodobně na zvířata nepůsobí tolik, kolik by chtěl. V tu chvíli zazvoní mobil. Carmel. Nemůže už to prostě vzdát? Ona ani ostatní nechápou, jak moc si Zillzi svůj nový život zaslouží a nehodlá se omlouvat, nikomu.
***
To půjde do háje. Pomyslí si Carmel. Nikdy se mi nepodaří dát je dohromady. Zastrčí mobil do kapsy a přešlapuje z nohy na nohu před obchodem Křišťálové jeskyně. Čeká na Elliota. Ten si v kavárně zapomněl šátek a řekl, ať tu počká, že pro něj doběhne a hned bude zpátky. Teď tu stojí už dobrých patnáct minut a lituje, že nemá nic na čtení. Nic kromě učebnice biologie. Ve výloze Křišťálové jeskyně se tyčí pyramidy různých velikostí, vonné svíčky, křišťály a další věci.
Zaujme ji náhrdelník s červenými křišťály zabroušenými do slzy. Jako kapky krve na krku. Chvíli si ho prohlíží a pak cítí, jak jí trne na šíji. Někdo jí pozoruje. Je si tím jistá. Zaměří svůj zrak do výlohy a vidí postavu v černém. Stejnou postavu, která jí pronásledovala jednoho rána, když byla běhat. Neodvažuje se otočit. Projde několik vteřin, které ji připadají jako věčnost. Postava zůstává na místě. Vidí, že se někdo v křišťálové jeskyně pohybuje. Žena v džínovém kostkýmku s blonďatou hřívou. Po nějaké době zajde za závěs a Carmel dojde, že když se na ni postava teď vrhne, nebude nikdo kdo by útok viděl a mohl mu zabránit. Nic nemůže být horší než tu stát a čekat. Neodvažuje se otočit. Pokusí namluvit s, že je silná. Má schopnost, o které nevěděla, když ji postava pronásledovala minule. Zhluboka se nadechne a otočí se přesně ve chvíli, kdy slyší jak se se slabým zasyčením otevírají dveře jiného krámku. Postava je pryč. Beží k ní Elliot. Kroky se rozléhají na kamenné podlaze.
„Promiň, že mi to tak trvalo. Musel jsem ten šátek poznat a opravdu jsem si nepamatoval jakou barvu měly ty ...“ Zarazí se a zkomavě na ni pohlédne. „Stalo se něco?“
„To nic.“ vykouzlí bezstarostný úsměv na tváři. „Viděl si ten nový obchod? Většina těch věcí je odporná. Ale jsou tu i hezké.“
„Líbí se ti něco konkrétně?“
Carmel ukáže na náhrdelník.
„Já to věděl.“ řekne Elliot a zazubí se na ní.
„Co?“
„Néé, jen mě napadlo.. Brzy budeš mít přece narozeniny... Ačkoliv to bych samozřejmě neměl říkat.“
Zasměje se a ona ví, že už jí náhrdelník stihl koupit. Nebo to měl alespoň v plánu. Je jako dítě. Všechno je na něm hned poznat. Jako by se nikdy nemusel učit nic skrývat.
„Nesmíš koupit nic příliš drahého.“ řekne a tiše doufá, že ho nezraní. Pokusili se promluvit si o penězích. Elliot a jeho rodiče peníze mají a rádi se o ně podělí. Ve velké Carmelině rodině, ale mnoho na víc nezbývá. Elliot říká, že i její rodina je štědrá. Že člověk dává do vztahu tolik, kolik má. Zní to rozumně, kdyby měla hodně, taky by dala hodně. Když máte ale málo, je těžké přijmout vůbec něco.
„Jsi nějaká zamlklá.“
„Jen jsem se nad něčím zamyslela.“
„Někdy si přeju, abych ti viděl do hlavy.“ řekne a usměje se.
„To by tě rychle přestalo bavit.“ odpoví a úsměv oplatí.
Carmel se dívá na svojí a Elliotovu fotografii, která mu visí u postele. Pořídili jí týden po tom co se stali párem. Nyní si opírá hlavu o jeho paži a cítí teplo z jeho těla.
„Miluju tě.“ zašeptá Elliot.
„Já tě taky miluju.“
Elliotovi rodiče jsou na večeři u matčiny šéfa, přesto byli při milování stejně potichu jako jindy. Je to tak trochu zvyk.
„Leží se ti dobře?“ zamumlá Elliot.
„Hmm.“ odpoví Carmel.
Postune se k němu blíž. Nemůže se nabažit pocitu, že se její pokožky dotýká jeho. Chce přitisknout každý centimetr. Za okny fouká vítr. Silný, jako posledně když byli na navštívit hromadný hrob z doby cholery. Myšlenky na pohřebiště přinesou zpátky myšlenku z galerie. Postavu, která jí pozorovala. Cítí jak se všechny svaly v tělě napínají.
„Copak?“ podívá se na ní Elliot.
„Co myslíš?“
Elliot se od ní kousek odsune, aby se na ni mohl podívat. Pohled má vážný.
„Stalo se něco?“
Přitulí se blíž a přitiskne čelo na jeho prsa. Nechce se na něj dívat až mu bude lhát. „Ne.“
„Určitě?“
„Jen je toho moc ve škole.“
Slyší jak jeho srdce bije v hrudním koši. Jaké to je být jím? Tak sebejistý a vždycky svůj?
„Ty se teď docela časo vídáš se Shanny, viď?“ řekne po chvíli Elliot.
Carmel ocení změnu tématu. „Ano. Mám jí ráda. Je tak chytrá. A správná. A pak, je s ní taková legrace. Občas mi připadá, že o tom sama neví.“
„Musíme někdy něco podniknout ve třech.“
„Hm.“
„Myslíš, že by se jí líbil některý z mých kámošů? Třeba Bob?“
Carmel si představí Boba a Shanny spolu a musí se uchichtnout. Bob je strašně hodný, ale jediné, o čem je schopen mluvit je fotbal. Nikdo nemůže být pro Shanny méně vhodný.
„Proč ne?“
„Shanny už je do někoho zamilovaná.“
„Do koho?“
Slíbila, že to nikomu nepoví. Bylo by tak krásné povědět jedno tajemství Elliotovi, za všechna ta, co mu zatajuje. Jenže, tohle není její tajemství.
„Nesmím to říct.“
„Jasně, že můžeš.“
„Ne, já jsem to slíbila.“
„Ale no tak.“
„Proč jsi tak zvědavej? Doufáš, že je zamilovaná do tebe, nebo co?“
Rozesměje se, když na ni Elliot hraně přísně hledí. Pak jí zamkne na matraci svou nohou a začne jí šimrat na břiše. Unikne jí výkřik a proti své vůly se chechtá.
„Tak řekni.“ směje se Elliot.
Ona jen vrtí hlavou, skoro nemůže dýchat. Pak se oba uklidní a on jí lehce políbí na tvář. Shanny má pravdu, jak jen může pochybovat o jeho lásce k ní? Je tak zřejmá.
Herci.. @Ccarmel , @Eliotík - nevím a netřeba
D, @Zillzi
Naposledny upraveno: