_AnNie
Dark Queen of the Sith
Když Carmel přijde domů, ulehne do postele a do pár minut spí. Ráno si řekne, že poví Shanny o té postavě, která jí pronásledovala. Když vejde do kuchyně, line se z rádia hudba a Carmel začne připravovat jídlo sourozencům. Zašilhá po matce, která stojí u okna.
„Ne, to nemůžu. To jí musíš říct sám.“ říká a podává telefon Carmel. „To je táta.“
Carmel vezme telefon s pocitem, že uslyší špatné zprávy.
„Ahoj Mel, mám takovou mrzutou zprávu. Musím o víkendu na konferenci. Takže tu nebudu na tvé narozeniny.“
Nemělo by jí mrzet něco tak dětinského, pomyslí si. Jenže ji to mrzí.
„Aha.“ řekne a zaostří zrak na magnet na lednici. Cítí na sobě matčin pohled.
„Je moc důležité, abych tam byl. Jinak víš, že bych ne...“
„Chápu.“ přerušího Carmel. „Uslyšíme se později, ahoj.“ dodá a hovor vymáčkne.
„Mel..“
„To je dobrý.“ řekne Carmel tak lhostejně jak jen dovede. „Musím se osprchovat.“ zamumlá a jde do koupelny.
„Počkej ještě, volala ředitelka. Chce s tebou dnes po poslední hodině mluvit.“
„O čem?“
„Řekla, že je to jen rutinní pohovor.“
„Dobře.“
Vejde do koupelny, sundá si věci na spaní, zapne sprchu, čeká, dokud voda není teplá. Neexistuje nic, čemu by se říkalo rutinní pohovor s ředitelkou. Musí jít o její anorexii. Je si tím jistá. Nemůže to být nic jiného. Vleze pod sprchu a nechá se zalévat vodou. Je jen jeden člověk, kterému přiznala své problémy. A to je Shanny.
Do začátku první hodiny zbývá pět minut. Shanny sedí v zadní části učebny a čeká na Carmel. Nesedí vedle sebe každou hodinu, ale stává se to čím dál častěji. Shanny zjistila, že lidský kontakt je návykový. Je něco jiného být sama, když nemáte přátele a něco jiného být sama, když už existují. Carmel vejde do třídy těsně před učitelem biologie. Shanny se na ní usměje, ale nedočká se žádné odezvy. Místo toho si Carmel sedne a dívá se na lavici. Učitel biologie začne vykládat cosi o rostlinné říši. Shanny šáhne po svém zápisníku, začne psát a pak ho pošle Carmel.
JAK TI JE?
Carmel zírá na to co Shanny napsala jako na složitou matematickou operaci. Pak vezme tužku a odepíše.
ŘEKLAS NĚKOMU TO, CO JSEM ŘEKLA V ZÁBAVNÍM PARKU?
Shanny ztuhne. Pohlédne Carmel do očí a zrudne. Je nevinná, ale natolik nervózní, že musí vypadat jako největší lhářka.
NE! PROČ SE PTÁŠ?
ŘEDITELKA SI MĚ ZAVOLALA NA RUTINNÍ POHOVOR. PROMIŇ, ŽE JSEM TĚ PODEZÍRALA.
Shanny se jí podívá do očí a zašeptá .. „To je v pořádku.“
Carmel přikývne a začne znova psát.
VČÉRA MĚ NĚKDO SLEDOVAL. NEVÍM KDO, ALE UŽ JSEM STEJNOU OSOBU VIDĚLA DŘÍV, DEN PO THOMASOVO SMRTI.
Shanny myslí na postavu, která stála večer za oknem pod lampou. Ihned se otřese a napíše, že jí taky někdo sledoval. Zároveň ví, že obě prožívají totéž a dostane se jí úlevy, že není sama.
MUSÍME SE SEJÍT. VŠICHNI. O PŮLNOCI. POŠLU SMSM OSTATNÍM A POVÍM JIM TO. TEĎ UŽ TO MUSÍ POCHOPIT. NEVÍM, CO MÁME UDĚLAT, ALE VÍM, ŽE SI MUSÍME NAVZÁJEM POMÁHAT.
Shanny přikývne. Zajímalo by jí, jestli si uvědomuje, že je tou jedinou, která je může udržet pohromadě. Je tou jedinou, kterou mají všichni rádi. Kombinace Vanessy, Ajii, Nini, jí a Zillziho je jako velké minové pole. A Carmel zabraňuje tomu, aby všechno naráz explodovalo.
„To určitě nic nebude.“ řekne Elliot. „Řekla přece, že to bude rutinní pohovor.“
„Byl jsi ty na nějakém rutinním pohovoru s ředitelkou?“ zeptá se Carmel.
„Ne. Možná je to něco novýho. Po Thomasovi a tak. Že chce mluvit se žáky, kteří...“
Zmlkne a Carmel hluboce polkne. Teď se to stane. Teď budou mluvit o její anorexii.
„Se žáky, kteří co?“
Elliot jí přitiskne k sobě a vdechne vůni jejích vlasů.
„Ty tak krásně voníš.“
Carmel ho od sebe odstrkne. „Cos chtěl říct o žácích jako Thomas a já?“
„Myslím, že možná chce mít pod kontrolou vás všechny, co jste letos začínali.“
Zklamání z toho, že je tak zbabelý, že ona sama je tak zbabělá, cítí jako tlak na prsou.
„Počkám na tebe u vchodu.“ řekne Elliot.
„Dobře.“
„Miluju tě.“ zašeptá Elliot. „Nezapomeneš, viď?“
Carmel v odpověď jen zavrtí hlavou. Tak málo jí chybí k pláči.
V ředitelně je přítmí. Jediné světlo jde z lampičky na stole, která leží vedle vypnutého počítače. Ředitelka má na sobě tmavošedý kostýmek s velkou stříbrnou broží, která vypadá starožitně. Tvář má pečlivě nalíčenou a černé vlasy stažené do drdolu, který je jako vždy, dokonale upraven. Carmel napadne, že mnozí by jí označili za krásnou.
„Posaď se.“ vybídne jí ředitelka.
Carmel se posadí. Meiys jí hledí přímo do očí, po chvilce její zrak však cosi upoutá.
„Dovol.“ řekne a natáhne se pro vlas, který se zachytil Carmel v pleteném svetru. „Jsem trochu pedantická.“
Carmel neví co říct.
„Jistě se divíš, proč jsem s tebou chtěla mluvit.“ řekne Meiys a položí vlas do koše.
„Ne. Myslím, že to vím.“
Meiys má krásné a inteligentní oči. „Co tím myslíš?“
„Kdo něco řekl?“ vykoktá ze sebe Carmel.
„Něco řekl?“
„Fiona nebo Daniela? Byla to Ajaa? Školní zdravotnice? Smí něco takového vůbec říct? Byla to Shanny?“
Ihned posledních slov zalituje. Chce přece Shanny věřit, musí, pokud mají být přítelkyně. Proč ale vypadala tak provinile?
„Co by o tobě měly říct?“ zeptá se Meiys.
Carmel ztuhne. Celou dobu se bála, že její tajemství bude prozrazeno a teď, odhalila jej sama.
„Myslím, že bude nejlepší, když začneme od začátku.“
Carmel se podívá na její tvář. Je zmatená. Uvědomí si, že se možná mýlila. Že to je opravdu rutinní pohovor.
„Carmel, o čem vlastně myslíš, že toto setkání je?“
Carmel nemůže mluvit. Tajemství jí má opět v hrsti. Zvedne se z křesla a popadne tašku. „Promiňte, musím jít.“
„Počkej!“ zazní Meiysin hlas, ale to už za sebou Carmel zavírá dveře.
Beží chodbou k hlavnímu schodišti. Elliot na ní čeká dole u vchodu. Čeká, aby zase dělal všechno správně. Nechce se s ním teď setkat. Ne, když na ni tak doléhá panika. Musí si dopřát chvilku samoty. Carmel se vydá po hlavním schodišti nahoru a vejde do chodby. Pak jako by jí najednou došly síly. Opře se o zeď a pomalu se sveze do podřepu. Teprve v tu chvíli si uvědomí, jak zběsilý má pulz. Teprve v tu chvíli si uvědomí, kde je. Sedí proti dveřím, které vedou na toalety, kde zemřel Thomas. Od chvíle, kdy ho našly, byly zamčené a zahrazené. Dveře jsou plné lístečků a vyrytých vzkazů.
RIP
CHYBÍŠ NÁM!
PROMIŇ
PROMIŇ MI TO VŠECHNO, THOMASI
ODPUSŤ MI
THE GOOD DIE YOUNG
A tvrdě vyryto a naprosto čitelné, ačkoliv se to někdo pokusil přeškrtat: DOBREJ TEPLOUŠ JE MRTVEJ TEPLOUŠ
Zářivky na stropě se začnou třepotat a řinčivým, elektrizujícím zvukem. A pak zhasnou.
Tak to je.
Je to hlas, který není skutečným hlasem, spíš jako jedna z jejích vlastních myšlenek, a přesto není. Nemá vůbec žádnou podobu s hlasem, který ji plnil hlavu během první noci, kdy dostala úkol být vůdkyní. Ten hlas byl hostem. Tento hlas se vlámal do jejího vědomí násilím.
Co tam stojí, je pravda. Dobro v tomto světě nepřežije. Ty jsi příliš dobrá, Carmel. pokračuje hlas.
Poznává hrůzu, který se jí zmocňuje. Je to stejná hrůza jako když ji někdo pronásledoval.
To jsi ty, pomyslí si Carmel. V uších jí buší tep. Kdo jsi?
Vstaň.
Carmelino tělo se ihned zvedne, stejně samozřejmě, jako by pokyn přišel od ní samé.
Otevři dveře na půdu a vyjdi po schodech nahoru.
Nohy se začnou pohybovat automaticky. Teprve nyní vidí, že dveře na půdu jsou pootevřené. Pokouší se své schopnosti soustředit na to, aby je znova zavřela. Pojednou jí však cosi klade odpor, síla, která jí brání mnohem mocnější silou, než je její vlastní. Zčerná jí před očima a cítí, jak se jí z nosu řine krev.
Nebraň se. Nemá to cenu, řekne hlas mírně.
Schodiště na půdu je úzké a ona stoupá pomalými kroky.
Co chceš? zeptá se. Odpověď už ale zná. To takhle Thomas zemřel. Takhle se to stalo.
Je u vrcholu schodiště. Jsou tu dvoje dveře. Dřevěné, které vedou k půdním skladům a ocelové, které vedou ven. Na střechu. Vidí, jak se její ruka natáhne po ocelových. Když se otevřou, vichr jí udeří přímo do tváře. Nebe je modré a honí se po něm bílé mraky.
Thomas trpěl. Osvobodil jsem ho od bolesti. Dělám vám službu, Carmel.
Prosím, snaží se moc oblomit. Prosím, já nechci umřít. Mám čtyři sourozence. Rodiče... Elliota...Shanny. Panika jí znemožní jasně formulovat myšlenky.
Všichni to překonají. Lépe zmizet teď a navždy být dokonalá v jejich vzpomínkách.
Carmeliny nohy překročí práh. Střecha je pokrytý černou trpytící se dehtovou lepenkou, která skřípe, když jde ke kraji.
Už nikdy nebudeš muset trpět.
Hlas v její hlavě je tak svůdný. Zní jako jediný hlas na celém světě, kterému na ní opravdu záleží. Carmel se musí nutit, aby ho neposlechla.
Já ale chci trpět! Křičí v duchu.. Já chci žít! Chci žít!
Nohy se zastaví, pouhý krok od kraje. Vidí dole školní dvůr, mrtvé stromy a černý asfalt. Několik žáků, jak běží k zastávce. Kdyby se tak některý z nich podíval nahoru...
Prosím, žadoní. Prosím, nech mě žít.
Pojednou cítí, jak druhá přítomnost v jejím těle zaváhá. Nohy už nejsou bezvládné. Kdyby se jen o trochu víc snažila, mohla by se obrátit od kraje, kdyby se jen na to soustředila... Carmel zatne ruce v pěst. Vrací se jí kontrola nad vlastním tělem.
Ne. Musím to udělat.
Ten hlas je tu znovu. A jeho zaváhání je to tam. Zřetelně cítí, jak se druhý pokouší opět získat nad ní moc. Cítí tlak cizí vůle. Tentokrát má však dvě výhody. Má naději, protože u nepřítele postřehla slabost. A ona je připravená. Opětuje se tlak. Strašlivě jí bolí hlava. Jako by se mozek rozpínal až na hranici k prasknutí. Pod lebečními kostmi se vše napíná a tlačí. Tiskne ruce k hlavě, jako by mohla zabránit, aby se jí nerozskočil mozek. Z nosu se opět řine stružka krve.
Cizí přítomnost konečně ustoupí a Carmel na kraji střechy zavrávorá. Když vidí školní dvůr tak hluboko pod sebou, sevře se jí žaludek. Vycouvá od kraje a zhroutí se. Nemá dost sil, aby znovu vstala a ještě méně, aby ušla celou cestu dolů. Carmel hledá v tašce, dokud nenajde mobil. Nejdřív chce zavolat Elliotovi, pak si ale uvědomí, že by mu nikdy nebyla schopna vysvětlit, co tu dělá. Musí zavolat Shanny. Ze schodů na půdu slyší kroky a otočí se. Na okamžik jí oslní slunce.
Musí si rukou zaclonit oči, aby viděla, kdo to stojí vedle dveřích.
Carmel se váhavě usměje.
„Ahoj,“ řekne „Jak víš, že jsem tady?“
Herci: @_Shanny_ , @Meiys , @Ccarmel , @Elliotík - zase nevím, netřeba
„Ne, to nemůžu. To jí musíš říct sám.“ říká a podává telefon Carmel. „To je táta.“
Carmel vezme telefon s pocitem, že uslyší špatné zprávy.
„Ahoj Mel, mám takovou mrzutou zprávu. Musím o víkendu na konferenci. Takže tu nebudu na tvé narozeniny.“
Nemělo by jí mrzet něco tak dětinského, pomyslí si. Jenže ji to mrzí.
„Aha.“ řekne a zaostří zrak na magnet na lednici. Cítí na sobě matčin pohled.
„Je moc důležité, abych tam byl. Jinak víš, že bych ne...“
„Chápu.“ přerušího Carmel. „Uslyšíme se později, ahoj.“ dodá a hovor vymáčkne.
„Mel..“
„To je dobrý.“ řekne Carmel tak lhostejně jak jen dovede. „Musím se osprchovat.“ zamumlá a jde do koupelny.
„Počkej ještě, volala ředitelka. Chce s tebou dnes po poslední hodině mluvit.“
„O čem?“
„Řekla, že je to jen rutinní pohovor.“
„Dobře.“
Vejde do koupelny, sundá si věci na spaní, zapne sprchu, čeká, dokud voda není teplá. Neexistuje nic, čemu by se říkalo rutinní pohovor s ředitelkou. Musí jít o její anorexii. Je si tím jistá. Nemůže to být nic jiného. Vleze pod sprchu a nechá se zalévat vodou. Je jen jeden člověk, kterému přiznala své problémy. A to je Shanny.
***
Do začátku první hodiny zbývá pět minut. Shanny sedí v zadní části učebny a čeká na Carmel. Nesedí vedle sebe každou hodinu, ale stává se to čím dál častěji. Shanny zjistila, že lidský kontakt je návykový. Je něco jiného být sama, když nemáte přátele a něco jiného být sama, když už existují. Carmel vejde do třídy těsně před učitelem biologie. Shanny se na ní usměje, ale nedočká se žádné odezvy. Místo toho si Carmel sedne a dívá se na lavici. Učitel biologie začne vykládat cosi o rostlinné říši. Shanny šáhne po svém zápisníku, začne psát a pak ho pošle Carmel.
JAK TI JE?
Carmel zírá na to co Shanny napsala jako na složitou matematickou operaci. Pak vezme tužku a odepíše.
ŘEKLAS NĚKOMU TO, CO JSEM ŘEKLA V ZÁBAVNÍM PARKU?
Shanny ztuhne. Pohlédne Carmel do očí a zrudne. Je nevinná, ale natolik nervózní, že musí vypadat jako největší lhářka.
NE! PROČ SE PTÁŠ?
ŘEDITELKA SI MĚ ZAVOLALA NA RUTINNÍ POHOVOR. PROMIŇ, ŽE JSEM TĚ PODEZÍRALA.
Shanny se jí podívá do očí a zašeptá .. „To je v pořádku.“
Carmel přikývne a začne znova psát.
VČÉRA MĚ NĚKDO SLEDOVAL. NEVÍM KDO, ALE UŽ JSEM STEJNOU OSOBU VIDĚLA DŘÍV, DEN PO THOMASOVO SMRTI.
Shanny myslí na postavu, která stála večer za oknem pod lampou. Ihned se otřese a napíše, že jí taky někdo sledoval. Zároveň ví, že obě prožívají totéž a dostane se jí úlevy, že není sama.
MUSÍME SE SEJÍT. VŠICHNI. O PŮLNOCI. POŠLU SMSM OSTATNÍM A POVÍM JIM TO. TEĎ UŽ TO MUSÍ POCHOPIT. NEVÍM, CO MÁME UDĚLAT, ALE VÍM, ŽE SI MUSÍME NAVZÁJEM POMÁHAT.
Shanny přikývne. Zajímalo by jí, jestli si uvědomuje, že je tou jedinou, která je může udržet pohromadě. Je tou jedinou, kterou mají všichni rádi. Kombinace Vanessy, Ajii, Nini, jí a Zillziho je jako velké minové pole. A Carmel zabraňuje tomu, aby všechno naráz explodovalo.
***
„To určitě nic nebude.“ řekne Elliot. „Řekla přece, že to bude rutinní pohovor.“
„Byl jsi ty na nějakém rutinním pohovoru s ředitelkou?“ zeptá se Carmel.
„Ne. Možná je to něco novýho. Po Thomasovi a tak. Že chce mluvit se žáky, kteří...“
Zmlkne a Carmel hluboce polkne. Teď se to stane. Teď budou mluvit o její anorexii.
„Se žáky, kteří co?“
Elliot jí přitiskne k sobě a vdechne vůni jejích vlasů.
„Ty tak krásně voníš.“
Carmel ho od sebe odstrkne. „Cos chtěl říct o žácích jako Thomas a já?“
„Myslím, že možná chce mít pod kontrolou vás všechny, co jste letos začínali.“
Zklamání z toho, že je tak zbabelý, že ona sama je tak zbabělá, cítí jako tlak na prsou.
„Počkám na tebe u vchodu.“ řekne Elliot.
„Dobře.“
„Miluju tě.“ zašeptá Elliot. „Nezapomeneš, viď?“
Carmel v odpověď jen zavrtí hlavou. Tak málo jí chybí k pláči.
V ředitelně je přítmí. Jediné světlo jde z lampičky na stole, která leží vedle vypnutého počítače. Ředitelka má na sobě tmavošedý kostýmek s velkou stříbrnou broží, která vypadá starožitně. Tvář má pečlivě nalíčenou a černé vlasy stažené do drdolu, který je jako vždy, dokonale upraven. Carmel napadne, že mnozí by jí označili za krásnou.
„Posaď se.“ vybídne jí ředitelka.
Carmel se posadí. Meiys jí hledí přímo do očí, po chvilce její zrak však cosi upoutá.
„Dovol.“ řekne a natáhne se pro vlas, který se zachytil Carmel v pleteném svetru. „Jsem trochu pedantická.“
Carmel neví co říct.
„Jistě se divíš, proč jsem s tebou chtěla mluvit.“ řekne Meiys a položí vlas do koše.
„Ne. Myslím, že to vím.“
Meiys má krásné a inteligentní oči. „Co tím myslíš?“
„Kdo něco řekl?“ vykoktá ze sebe Carmel.
„Něco řekl?“
„Fiona nebo Daniela? Byla to Ajaa? Školní zdravotnice? Smí něco takového vůbec říct? Byla to Shanny?“
Ihned posledních slov zalituje. Chce přece Shanny věřit, musí, pokud mají být přítelkyně. Proč ale vypadala tak provinile?
„Co by o tobě měly říct?“ zeptá se Meiys.
Carmel ztuhne. Celou dobu se bála, že její tajemství bude prozrazeno a teď, odhalila jej sama.
„Myslím, že bude nejlepší, když začneme od začátku.“
Carmel se podívá na její tvář. Je zmatená. Uvědomí si, že se možná mýlila. Že to je opravdu rutinní pohovor.
„Carmel, o čem vlastně myslíš, že toto setkání je?“
Carmel nemůže mluvit. Tajemství jí má opět v hrsti. Zvedne se z křesla a popadne tašku. „Promiňte, musím jít.“
„Počkej!“ zazní Meiysin hlas, ale to už za sebou Carmel zavírá dveře.
Beží chodbou k hlavnímu schodišti. Elliot na ní čeká dole u vchodu. Čeká, aby zase dělal všechno správně. Nechce se s ním teď setkat. Ne, když na ni tak doléhá panika. Musí si dopřát chvilku samoty. Carmel se vydá po hlavním schodišti nahoru a vejde do chodby. Pak jako by jí najednou došly síly. Opře se o zeď a pomalu se sveze do podřepu. Teprve v tu chvíli si uvědomí, jak zběsilý má pulz. Teprve v tu chvíli si uvědomí, kde je. Sedí proti dveřím, které vedou na toalety, kde zemřel Thomas. Od chvíle, kdy ho našly, byly zamčené a zahrazené. Dveře jsou plné lístečků a vyrytých vzkazů.
RIP
CHYBÍŠ NÁM!
PROMIŇ
PROMIŇ MI TO VŠECHNO, THOMASI
ODPUSŤ MI
THE GOOD DIE YOUNG
A tvrdě vyryto a naprosto čitelné, ačkoliv se to někdo pokusil přeškrtat: DOBREJ TEPLOUŠ JE MRTVEJ TEPLOUŠ
Zářivky na stropě se začnou třepotat a řinčivým, elektrizujícím zvukem. A pak zhasnou.
Tak to je.
Je to hlas, který není skutečným hlasem, spíš jako jedna z jejích vlastních myšlenek, a přesto není. Nemá vůbec žádnou podobu s hlasem, který ji plnil hlavu během první noci, kdy dostala úkol být vůdkyní. Ten hlas byl hostem. Tento hlas se vlámal do jejího vědomí násilím.
Co tam stojí, je pravda. Dobro v tomto světě nepřežije. Ty jsi příliš dobrá, Carmel. pokračuje hlas.
Poznává hrůzu, který se jí zmocňuje. Je to stejná hrůza jako když ji někdo pronásledoval.
To jsi ty, pomyslí si Carmel. V uších jí buší tep. Kdo jsi?
Vstaň.
Carmelino tělo se ihned zvedne, stejně samozřejmě, jako by pokyn přišel od ní samé.
Otevři dveře na půdu a vyjdi po schodech nahoru.
Nohy se začnou pohybovat automaticky. Teprve nyní vidí, že dveře na půdu jsou pootevřené. Pokouší se své schopnosti soustředit na to, aby je znova zavřela. Pojednou jí však cosi klade odpor, síla, která jí brání mnohem mocnější silou, než je její vlastní. Zčerná jí před očima a cítí, jak se jí z nosu řine krev.
Nebraň se. Nemá to cenu, řekne hlas mírně.
Schodiště na půdu je úzké a ona stoupá pomalými kroky.
Co chceš? zeptá se. Odpověď už ale zná. To takhle Thomas zemřel. Takhle se to stalo.
Je u vrcholu schodiště. Jsou tu dvoje dveře. Dřevěné, které vedou k půdním skladům a ocelové, které vedou ven. Na střechu. Vidí, jak se její ruka natáhne po ocelových. Když se otevřou, vichr jí udeří přímo do tváře. Nebe je modré a honí se po něm bílé mraky.
Thomas trpěl. Osvobodil jsem ho od bolesti. Dělám vám službu, Carmel.
Prosím, snaží se moc oblomit. Prosím, já nechci umřít. Mám čtyři sourozence. Rodiče... Elliota...Shanny. Panika jí znemožní jasně formulovat myšlenky.
Všichni to překonají. Lépe zmizet teď a navždy být dokonalá v jejich vzpomínkách.
Carmeliny nohy překročí práh. Střecha je pokrytý černou trpytící se dehtovou lepenkou, která skřípe, když jde ke kraji.
Už nikdy nebudeš muset trpět.
Hlas v její hlavě je tak svůdný. Zní jako jediný hlas na celém světě, kterému na ní opravdu záleží. Carmel se musí nutit, aby ho neposlechla.
Já ale chci trpět! Křičí v duchu.. Já chci žít! Chci žít!
Nohy se zastaví, pouhý krok od kraje. Vidí dole školní dvůr, mrtvé stromy a černý asfalt. Několik žáků, jak běží k zastávce. Kdyby se tak některý z nich podíval nahoru...
Prosím, žadoní. Prosím, nech mě žít.
Pojednou cítí, jak druhá přítomnost v jejím těle zaváhá. Nohy už nejsou bezvládné. Kdyby se jen o trochu víc snažila, mohla by se obrátit od kraje, kdyby se jen na to soustředila... Carmel zatne ruce v pěst. Vrací se jí kontrola nad vlastním tělem.
Ne. Musím to udělat.
Ten hlas je tu znovu. A jeho zaváhání je to tam. Zřetelně cítí, jak se druhý pokouší opět získat nad ní moc. Cítí tlak cizí vůle. Tentokrát má však dvě výhody. Má naději, protože u nepřítele postřehla slabost. A ona je připravená. Opětuje se tlak. Strašlivě jí bolí hlava. Jako by se mozek rozpínal až na hranici k prasknutí. Pod lebečními kostmi se vše napíná a tlačí. Tiskne ruce k hlavě, jako by mohla zabránit, aby se jí nerozskočil mozek. Z nosu se opět řine stružka krve.
Cizí přítomnost konečně ustoupí a Carmel na kraji střechy zavrávorá. Když vidí školní dvůr tak hluboko pod sebou, sevře se jí žaludek. Vycouvá od kraje a zhroutí se. Nemá dost sil, aby znovu vstala a ještě méně, aby ušla celou cestu dolů. Carmel hledá v tašce, dokud nenajde mobil. Nejdřív chce zavolat Elliotovi, pak si ale uvědomí, že by mu nikdy nebyla schopna vysvětlit, co tu dělá. Musí zavolat Shanny. Ze schodů na půdu slyší kroky a otočí se. Na okamžik jí oslní slunce.
Musí si rukou zaclonit oči, aby viděla, kdo to stojí vedle dveřích.
Carmel se váhavě usměje.
„Ahoj,“ řekne „Jak víš, že jsem tady?“
Herci: @_Shanny_ , @Meiys , @Ccarmel , @Elliotík - zase nevím, netřeba
