_AnNie
Dark Queen of the Sith
hoj, pár lidí minule upe nepobralo příběh. Ty hvězdičky znamenají změnu pohledu. :emoji_wink: Jen tak pro nechápavce.
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Přechozí díly:
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
II. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ii.19690/
III. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iii.19814/
IV. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iv.19856/
Zilzi vstane ze sadla a snaží se projít házející uličkou. Autobus zatáči a on se jen tak tak stačí chytnout madla. Přistihne se, že má zavřené oči. Nebavího se neustále bát. Co když zase projde a uslyší tlumené chichotání? Dnes si celý autobus šeptá, ale né o něm.
Mluví se o Thomasovi. On byl dnes nalezen. Mrtví. Zilzi sebere odvahu a kráčí pomalu ke dveřím. Vidí zastávku. Autobus přibrzdí a on cítí jak ztrácí půdu pod nohama. Všechny rozesměje pokud upadne. Vyrovná to. Ohlédne se. Nikdo si ho nevšiml.
Dveře se otevřou a on vyklouzne z autobusu jak nejrychleji může. Zilzi si parkrát oddychne, zatím co autobus mizí v dáli. Když vidí kravskou ohradu, napětí je ta tam. Jen doma je svobodný. Jen doma může klidně dýchat. Jen doma, na statku, může být sám sebou.
Prah mu létá od nohou, když kráčí po prašné cestě směrem k domu. Už ho vidí, dřevěný, starý dům. Je nově natřen na červeno. Udělal to jeho dědeček, který bydlí hned vedle v identickém domě, ale modrém. Jeho maminka nic nedělá. Všechno musí dělat dědeček sám a on
mu rád pomáhá. Z obýváku se ozývají hlasy z nějakého sitcomu. Maminka tam leží na gauči, v ruce má cigaretu a spí. Zilzi se natáhne po ovladači, ale rychle si to rozmyslí. Nechce maminku vzbudit. Určitě by na něj zase křičela. Místo toho jde do kuchyně. Vyndá si mléko a trochu sušenek.
To je dnes jeho oběd. Maminka jedla. Zbytek číny leží na talířku z plastu. Když dojí svůj "oběd" dá skleničku do dřezu a řekne si, že to umyje pak. Vezme si bundu a potichu odkráčí k dědečkovi.
„Ahooj!“ zavolá Zilzi.
Z obýváku se zamumlá jakási odpověď. Zilzi jde do obýváku kde děda sedí ve starém křesle a čte knihu. Odloží ji stranou a usměje se na něj.
„To už jste skončili?“ zeptá se.
„Museli jsme dnes odejít dřív.“
„Proč?“
„Nechci o tom teď mluvit.“ usměje se na něj Zilzi. „Byla dnes maminka venku?“
„Neměla na to sílu Zilzi.“
„Vstala aspoň z gauče?!“ vybuchne Zilzi. Cítí v sobě hněv. Dědeček musel všechno dělat zase sám.
„Nemá to lehké.“
Zilziho tyhle slova rozzlobí. Maminka si furt jen stěžuje, jakou má vlastně zátěž. Jenže vše okolo statku a dalších věcí zařizuje dědeček. Protože maminka na to stále nemá sílu.. Dělá ze sebe největší chudinku. Všichni jí musí stále litovat. Už jako malý musel být Zilzi samostatný a starat se o
sebe i maminku. Teď, když chodí na střední školu se začíná více učit, aby so udržel známky. Chce jít na veterinu. Proto tyhle povinnosti převzal dědeček.
Rozprostřu osušku na trávník před Jonyho domem. Lehnu si. Všechno ze mě spadne. Pohlédnu na starý, zelený dům. Prkna by chtěla přetřít. Basy duní, až otřásají celým domem. Oknem vidí pohybující se siluety Krosty, Jonyho a Lukase, kteří něco hrají a přitom hulí trávu.
Podívám se vzhůru k nebi. Pomalu si začnu vytahovat tílko a nechám slunce, aby mi hřálo břicho. Krosta byl naštvaný když pro mě přijel ke škole.
„Do prd..Nejsem žádnej tvůj taxikář!“
„Tak zastav!“ vyprskla jsem a otevřela dveře za jízdy.
Krosta dupl na brzdu a auto za námi se nám těsně vyhlo. Zírala jsem na něj a tělem mi projela studená vlna.
„Zavři dveře.“ řekl tiše a pomalu.
„Ty starče.“
Krosta se zašklebil, ale já vím, že ho to ranilo. Krosta je o několik let starší a věkový rozdíl mezi nimi mu připadá.. trapný. Začali jsme spolu chodit v den mých patnáctých narozenin. Okamžitě jsem se do Krosty zamilovala. Vidím v něm kus sebe. Myslela jsem si, že život s ním bude
jedno velké dobrodružství. Teď tu ležím, poslouchám basy a smích zhulených pitomců. Jenže ho stejně miluju. Je to ten nejhezčí kluk, jakého jen znám. Líbá mě tak sebevědomě, né jako puberťáci na kalbě.
Plácnu se po čele a moucha, která je tam nevítaným hostem odletí. Nechávám sluneční paprsky hřát na mou kůži.
„Vaneso?“ zařve Krosta z okna.
Natáhnu ruku a zamávám mu.
„Neso?“ zakřičí znova Krosta.
„Noo? Co je?“ zaječím zpátky.
Bez odpovědi. Posadím se. Krosta zírá přímo na mě. Ne. Dívá se zkrz mě. Už je to tu zase, jako ráno.
„Krosto!“ zaječím v panice.
Stále žádná odpověď.
„Kde jseš kruci?“ zaječí na mě.
„Jsem tady!“ řvu a máchám rukama.
Nevidí mě. Ani mě neslyší. Vezmu ručník a začnu jím mávat. Nevypadá, že by si vlajícího ručníku všiml. Odhodím ho stranou a Krosta vyvalí oči.
„Shit! Co do kur...co to má bejt, čumte!“ zařve Krosta.
„Co je?“ zeptá se Jony a jde k oknu. Lukas se nacpe mezi ně.
„Ten ručník.“ řekne Krosta. „Nebyl tam, najednou se tam tak objevil. Sletěl na zem.“
Jony a Lukas na sebe zírají. Pak se začnou smát.
„Dneska už to nehul kámo, máš dost. Halušky jsou normální.“ smějou se.
Johny zavře okno a já podrážděně vzdychnu. Vidím své ruce, opálené nohy. Vlasy, slyším se. Všechno je stejně. Ne. Všechno ne. Téměř propadnu panice. Nezanechávám žádný stín!
Když se dostanu do domu udeří mě do nosu zápach trávy. Krosta sedí v křesle a dívá na Jonyho a Lukase kteří paří na velké obrazovce. Zírám na Krostu jak se usmívá. Je tak krásný, bezstarostí. Chci se k němu rozeběhnout, obejmout ho a křičet, že jsem tady.
Neodvážím se. Není to normální. Musím to skrýt do té doby, dokud se nedozvím víc.
„Vaneso?“ řekne Jony.
Otočím se směrem k němu. Dívá se přimo na mě. Nevidí mě. Pátrá pohledem po místě kde stojím.
„Někdo tu je. Vím to.“ řekne.
„Halušky.“ řekne Lukas.
„Slyšeli jste o tom farářovic?“ zeptá se Lukas.
„Co?“ zeptá se Krosta a zároveň vydechne kouř.
„Thomas se menoval myslim. Zabil se v tej..škole. Na tom gymnázium jak chodí Nesa.“
„Víš to jistě, že to byl on?“ zeptá se neklidně Krosta.
Thomas si k Jonymu občas chodil kupovat trávu. Krosta mu jí taky parkrát prodal. Znali se.
„Jo.“ odpoví Lukas.
„A kur..Byl tu a koupil si trávu.“ řekne Jony.
„Už předtím se pokoušel zabít, ne?“ zeptá se Lukas.
„Jo, třeba chtěl být v rauši, když se řezal. Trochu mimo, chápeš.“ řekne Jony.
Vidím jak má výčitky svědomí. Lituje toho, že mu trávu prodal. Je to tak viditelné.
„Byl oběť. Furt se řezal, myslel jsem, že to dělaj holky.“ řekne Lukas.
„Mlč!“ zakřičí Jony. „Někdo tu je.“
Zatajím dech a neodvažuju se dýchat.
„Straší tu Thomas.“ zasměje se Lukas.
Krosta ho praští do zad a zasměje se.
Cítím jak se mi ježí chloupky na těle. Vzduch kolem mě profoukává a najednou lehce ustupuje. Jako kdyby tu byl průvan, který fouká přímo na mě.
„Kde ses tu, hergot, vzala?“ zaječí na mě Jony.
Krosta na mě uličnicky hvízdne a Lukas se zasměje.
„Nesmíš se tu jen tak objevit.“ zasměje se Krosta. „Staroušek Jony z toho bude mít infarkt.“
Lucky se směje a já se donutím do malého úšklebku. Přistoupím ke Krostovi a sednu si mu na klín. Chci cítit, že tu je. Že mě vidí, cítí. Obejme mě pažemi a zaboří mi nos do zad. Lucky s Jonym zapnou další díl hry a venku začne pršet.
Dnešní herci: @Zillzi , @Já(Vanesa) , @Krosta8
Omlouvám se, že díly nějakou dobu nebyly, ale znáte to. Nebyl čas. Nejsem na tom teď zrovna líp, po těch Vánocích je toho moc co musím dohánět, ale pomalu se to začne vracet do normálu a já doufám, že další díl vyjde zítra. :emoji_slight_smile:
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Přechozí díly:
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
II. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ii.19690/
III. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iii.19814/
IV. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iv.19856/
Zilzi vstane ze sadla a snaží se projít házející uličkou. Autobus zatáči a on se jen tak tak stačí chytnout madla. Přistihne se, že má zavřené oči. Nebavího se neustále bát. Co když zase projde a uslyší tlumené chichotání? Dnes si celý autobus šeptá, ale né o něm.
Mluví se o Thomasovi. On byl dnes nalezen. Mrtví. Zilzi sebere odvahu a kráčí pomalu ke dveřím. Vidí zastávku. Autobus přibrzdí a on cítí jak ztrácí půdu pod nohama. Všechny rozesměje pokud upadne. Vyrovná to. Ohlédne se. Nikdo si ho nevšiml.
Dveře se otevřou a on vyklouzne z autobusu jak nejrychleji může. Zilzi si parkrát oddychne, zatím co autobus mizí v dáli. Když vidí kravskou ohradu, napětí je ta tam. Jen doma je svobodný. Jen doma může klidně dýchat. Jen doma, na statku, může být sám sebou.
Prah mu létá od nohou, když kráčí po prašné cestě směrem k domu. Už ho vidí, dřevěný, starý dům. Je nově natřen na červeno. Udělal to jeho dědeček, který bydlí hned vedle v identickém domě, ale modrém. Jeho maminka nic nedělá. Všechno musí dělat dědeček sám a on
mu rád pomáhá. Z obýváku se ozývají hlasy z nějakého sitcomu. Maminka tam leží na gauči, v ruce má cigaretu a spí. Zilzi se natáhne po ovladači, ale rychle si to rozmyslí. Nechce maminku vzbudit. Určitě by na něj zase křičela. Místo toho jde do kuchyně. Vyndá si mléko a trochu sušenek.
To je dnes jeho oběd. Maminka jedla. Zbytek číny leží na talířku z plastu. Když dojí svůj "oběd" dá skleničku do dřezu a řekne si, že to umyje pak. Vezme si bundu a potichu odkráčí k dědečkovi.
„Ahooj!“ zavolá Zilzi.
Z obýváku se zamumlá jakási odpověď. Zilzi jde do obýváku kde děda sedí ve starém křesle a čte knihu. Odloží ji stranou a usměje se na něj.
„To už jste skončili?“ zeptá se.
„Museli jsme dnes odejít dřív.“
„Proč?“
„Nechci o tom teď mluvit.“ usměje se na něj Zilzi. „Byla dnes maminka venku?“
„Neměla na to sílu Zilzi.“
„Vstala aspoň z gauče?!“ vybuchne Zilzi. Cítí v sobě hněv. Dědeček musel všechno dělat zase sám.
„Nemá to lehké.“
Zilziho tyhle slova rozzlobí. Maminka si furt jen stěžuje, jakou má vlastně zátěž. Jenže vše okolo statku a dalších věcí zařizuje dědeček. Protože maminka na to stále nemá sílu.. Dělá ze sebe největší chudinku. Všichni jí musí stále litovat. Už jako malý musel být Zilzi samostatný a starat se o
sebe i maminku. Teď, když chodí na střední školu se začíná více učit, aby so udržel známky. Chce jít na veterinu. Proto tyhle povinnosti převzal dědeček.
***
Rozprostřu osušku na trávník před Jonyho domem. Lehnu si. Všechno ze mě spadne. Pohlédnu na starý, zelený dům. Prkna by chtěla přetřít. Basy duní, až otřásají celým domem. Oknem vidí pohybující se siluety Krosty, Jonyho a Lukase, kteří něco hrají a přitom hulí trávu.
Podívám se vzhůru k nebi. Pomalu si začnu vytahovat tílko a nechám slunce, aby mi hřálo břicho. Krosta byl naštvaný když pro mě přijel ke škole.
„Do prd..Nejsem žádnej tvůj taxikář!“
„Tak zastav!“ vyprskla jsem a otevřela dveře za jízdy.
Krosta dupl na brzdu a auto za námi se nám těsně vyhlo. Zírala jsem na něj a tělem mi projela studená vlna.
„Zavři dveře.“ řekl tiše a pomalu.
„Ty starče.“
Krosta se zašklebil, ale já vím, že ho to ranilo. Krosta je o několik let starší a věkový rozdíl mezi nimi mu připadá.. trapný. Začali jsme spolu chodit v den mých patnáctých narozenin. Okamžitě jsem se do Krosty zamilovala. Vidím v něm kus sebe. Myslela jsem si, že život s ním bude
jedno velké dobrodružství. Teď tu ležím, poslouchám basy a smích zhulených pitomců. Jenže ho stejně miluju. Je to ten nejhezčí kluk, jakého jen znám. Líbá mě tak sebevědomě, né jako puberťáci na kalbě.
Plácnu se po čele a moucha, která je tam nevítaným hostem odletí. Nechávám sluneční paprsky hřát na mou kůži.
„Vaneso?“ zařve Krosta z okna.
Natáhnu ruku a zamávám mu.
„Neso?“ zakřičí znova Krosta.
„Noo? Co je?“ zaječím zpátky.
Bez odpovědi. Posadím se. Krosta zírá přímo na mě. Ne. Dívá se zkrz mě. Už je to tu zase, jako ráno.
„Krosto!“ zaječím v panice.
Stále žádná odpověď.
„Kde jseš kruci?“ zaječí na mě.
„Jsem tady!“ řvu a máchám rukama.
Nevidí mě. Ani mě neslyší. Vezmu ručník a začnu jím mávat. Nevypadá, že by si vlajícího ručníku všiml. Odhodím ho stranou a Krosta vyvalí oči.
„Shit! Co do kur...co to má bejt, čumte!“ zařve Krosta.
„Co je?“ zeptá se Jony a jde k oknu. Lukas se nacpe mezi ně.
„Ten ručník.“ řekne Krosta. „Nebyl tam, najednou se tam tak objevil. Sletěl na zem.“
Jony a Lukas na sebe zírají. Pak se začnou smát.
„Dneska už to nehul kámo, máš dost. Halušky jsou normální.“ smějou se.
Johny zavře okno a já podrážděně vzdychnu. Vidím své ruce, opálené nohy. Vlasy, slyším se. Všechno je stejně. Ne. Všechno ne. Téměř propadnu panice. Nezanechávám žádný stín!
Když se dostanu do domu udeří mě do nosu zápach trávy. Krosta sedí v křesle a dívá na Jonyho a Lukase kteří paří na velké obrazovce. Zírám na Krostu jak se usmívá. Je tak krásný, bezstarostí. Chci se k němu rozeběhnout, obejmout ho a křičet, že jsem tady.
Neodvážím se. Není to normální. Musím to skrýt do té doby, dokud se nedozvím víc.
„Vaneso?“ řekne Jony.
Otočím se směrem k němu. Dívá se přimo na mě. Nevidí mě. Pátrá pohledem po místě kde stojím.
„Někdo tu je. Vím to.“ řekne.
„Halušky.“ řekne Lukas.
„Slyšeli jste o tom farářovic?“ zeptá se Lukas.
„Co?“ zeptá se Krosta a zároveň vydechne kouř.
„Thomas se menoval myslim. Zabil se v tej..škole. Na tom gymnázium jak chodí Nesa.“
„Víš to jistě, že to byl on?“ zeptá se neklidně Krosta.
Thomas si k Jonymu občas chodil kupovat trávu. Krosta mu jí taky parkrát prodal. Znali se.
„Jo.“ odpoví Lukas.
„A kur..Byl tu a koupil si trávu.“ řekne Jony.
„Už předtím se pokoušel zabít, ne?“ zeptá se Lukas.
„Jo, třeba chtěl být v rauši, když se řezal. Trochu mimo, chápeš.“ řekne Jony.
Vidím jak má výčitky svědomí. Lituje toho, že mu trávu prodal. Je to tak viditelné.
„Byl oběť. Furt se řezal, myslel jsem, že to dělaj holky.“ řekne Lukas.
„Mlč!“ zakřičí Jony. „Někdo tu je.“
Zatajím dech a neodvažuju se dýchat.
„Straší tu Thomas.“ zasměje se Lukas.
Krosta ho praští do zad a zasměje se.
Cítím jak se mi ježí chloupky na těle. Vzduch kolem mě profoukává a najednou lehce ustupuje. Jako kdyby tu byl průvan, který fouká přímo na mě.
„Kde ses tu, hergot, vzala?“ zaječí na mě Jony.
Krosta na mě uličnicky hvízdne a Lukas se zasměje.
„Nesmíš se tu jen tak objevit.“ zasměje se Krosta. „Staroušek Jony z toho bude mít infarkt.“
Lucky se směje a já se donutím do malého úšklebku. Přistoupím ke Krostovi a sednu si mu na klín. Chci cítit, že tu je. Že mě vidí, cítí. Obejme mě pažemi a zaboří mi nos do zad. Lucky s Jonym zapnou další díl hry a venku začne pršet.
Dnešní herci: @Zillzi , @Já(Vanesa) , @Krosta8
Omlouvám se, že díly nějakou dobu nebyly, ale znáte to. Nebyl čas. Nejsem na tom teď zrovna líp, po těch Vánocích je toho moc co musím dohánět, ale pomalu se to začne vracet do normálu a já doufám, že další díl vyjde zítra. :emoji_slight_smile:
Naposledny upraveno:
