_AnNie
Dark Queen of the Sith
hoj, pár lidí minule upe nepobralo příběh. Ty hvězdičky znamenají změnu pohledu. :emoji_wink: Jen tak pro nechápavce.
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Přechozí díly:
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
II. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ii.19690/
III. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iii.19814/
IV. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iv.19856/
V. - https://craftmania.cz/tema/jednota-v.20495/#post-155506
VI. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vi.20582/
Vůz sebou kodrcá a hází po cestě. Klečí a podařilo se jí zbavit se pytle. Ranní vzduch jí štípe do zpocené tváře. Trochu se napřímí a bojuje s provazy. Nejde to. Jsou příliš utáhlé. Po jedné straně cesty běží les. Temný, bez
jediného zvuku. Na druhé straně vidí velké louky vedoucí do neznáma. Dřevené domy stojí tu, tam a zase tu. Podívá se na oblohu a vidí, že začíná vycházet slunce. Zatne zuby a sbírá odvahu z vozu vyskočit.
Jak daleko by se dostala? Bez jídla, bez vody, svázanými nohami, hnisavými ranami? Přežila by ten pád? Připadá si jako lovná zvěř. Její smrt chtějí ti, kterým věřila. Zrazená těmi, kteří přísahali, že ji budou vždy chránit.
Brzy to přijde, je pozdě cokoliv podniknout..
Carmel otevře oči. Pach kouře jí štípe do nosu silněji, než včera ráno. Podlaha jí studí do nohou. Natáhne si huňaté ponožky, sportovní podprsenku, obnošené a oprané triko, tepláky a vykrade se z domu.
Rukou zajede do mikiny a vytáhne empétrojku a nasadí si sluchátka. Endorfiny jí začínají proudit tělem. Začne klusem, rozběhne se víc, víc a víc. Cítí jak si výtr hraje s jejím ohonem. Cítí se svobodná.
Beží ulicí a pak zatočí do leva. Jediná chvíle kdy má své tělo ráda. Když běží. Cítí jak tělo pracuje, jako dokonalý stroj. Proudí v něm krev, srdce buší a kůže se začíná potit.
Chtěla by mít své tělo ráda tak, jak ho má rád Eliot. Vše začalo v šesté tříde kdy se s několika kamarádkama dohodla, že budou společně hubnout. Většina to do pár dnů vzdala. Ona vytrvala. Od té doby neuběhl den kdy
by si nepočítala kolik toho sní a kolik toho vytrénuje. Několikrát denně si počítala svůj příjem kalorií. Malá snídaně, malý oběd, trochu větší večeře, ale zítra vynechám oběd s troj hodinovým tréninkem - kolik to bude kalorií?
Během podzimu v devítce to bylo nejhorší. Jedla nejméně a dokonale to maskovala. O víkendu se někdy cpala čokoládou nebo chipsy, aby rodiče nepojali podezdření. Kompenzovala to dalším týdnem kdy jedla minimální dávky jídla.
Jednou při tělocviku omdlela. Tělocvikář jí odvedl k zdravotnici a tam částečně přiznala, že trochu zapomínala tenhle týden jíst, ale že to jinak běžně nedělá. Zdravotnice jí to uvěřila.
Během druhého pololetí se to zlepšilo a pak poznala Eliota. Už nehladoví. Už jen kvůli němu.. Ví, že ale nestvůra v ní tiše vyčkává na moment, kdy zaútočí a porucha přijmu potravy se vrátí.
Běží a běží, běží kolem domů, které poznává. Každý den má stejnou trať. Sprintuje dlouhý kopec vzhůru. Zastaví se. Má výhled na celé město. Obličej jí hoří. Sundá si sluchátka.
Tam! Tam dole protéká potok kolem kostela. Tam bydlel Thomas. Teď je tam jeho prázdný pokoj. Dva rodiče, kteří ztratili syna. Nevšimla si toho, že začala plakat. Jak dlouho tu stojí a pláče?
Thomase neznala a nevyžívá se v neštěstí druhých jako Ajaa. Přeci jen, mohl vydržet. Chvilku. Všechno by se určitě zlepšilo. Rukávem si otře slzy a otočí se. Někdo tam stojí. Postava v černé mikině a kapucou. Sleduje jí.
Dívá se přímo na ni. Pak se postava otočí a odchází. Carmel tu postavu pozoruje dokud nezmizí. Pak se otočí a běží zpátky domů.
***
„Opravdu chceš jít dnes do školy?“ ptá se maminka u snídaně.
Jedí se Shanny sami. Tatínek je už v redakci.
„Bude to jen horší, když budu čekat.“
Přikývne, že rozumí, ale nemá tušení. Kdyby dnes zůstala doma, ihned by po škole začaly kolovat zvěsti. Možná by se říkalo, že se zbláznila. Nebo si sama sáhla na život.
„Lepší je mít to za sebou.“ dodá Shanny.
„Mám tě odvézt?“
„Ne, děkuji.“
Maminka se na ní starostlivě podívá.
Shanny si vyčistí zuby a dojde do svého pokoje pro tašku. Pohlédne z okna a otřese se, když si vzpomene na tu postavu, včera. Černá mikina a kapuca. Co to má znament? Proč ji někdo sledoval?
Shanny nemusí slyšet šeptání, ví, že všichni mluví o jednom. Thomas. Jak to udělal, kdo ho našel? Proč to udělal?
„Tohle je ona.“ řekne pár kluků když kolem nich Shanny prochází.
Celou cestu se na ní všichni otáčejí a šeptají si. Shanny zrychluje, skoro už běží. Vtrhne na záchod a zavře za sebou dveře. Silně. Vystrašeně dýchá. Nechce tohle. Nechce, aby o ní kdokoliv mluvil. Pokud tu nějakou dobu vyčká vkrade
se do auly až těsně před začátkem obřadu, posadí se do zádu a nechá ředitelku v klidu mluvit o Thomasovi. Přistoupí k jednomu ze zrcadel. Stál takhle i Thomas, než.. to udělal? Stává se z toho vzpomínka, která se neustále vrací v přítomnosti
zrcadel. Zavře oči a zase otevře. Snaží se vidět z pohledu druhých. Z pohledu Miseryho. Kdybych neměla tolik pupínků, byla bych krásná, možná pomyslí si. Vzpomíná na to, když se její ruka dotkla té Miseryho. Teplo, cítila chtíč. Chtěla víc.
Dveře se rozletí. Shanny se otočí. Stojí tam Nini.
„Ahoj“ řekne Shanny
„Čau“ říká Nini když přistoupí k zrcadlu, vyndá černou rtěnku a začne si s ní třít rty.
„Zase se schováváš?“ pokračuje bez jediného pohledu k Shanny.
Shanny má chuť se rozzlobit. Nemůže. Vše co si řekly včéra se nepočítá. Je to hloupost oproti tomu co se stalo.
„Můžeme zapomenout na to, co jsem včera řekla?“ zeptá se Nini jako by myslela na totéž.
„Jasně. Jak ti je?“ zeptá se Shanny.
Není to zrovna inteligentní otázka někomu, kdo našel svého nejlepšího kamaráda mrtvého na toaletě.
Nini vypadá jako by chtěla říct něco sarkastického. Pak její tvář povolí.
„Nechtěla jsem dnes přijít. Jenže jsem cítila, že musím. Kvůli Thomasovi.“
Shanny myslí na své sobecké důvody proč nechtěla zůstat doma. Nini se prohlíží v zrcadle a špulí při tom rty. Svými pózy Shanny připomíná Vanesu Wallin.
„Kdyby ho tak víc lidí znalo. Uměl být vtipný, pozorný, ale i laskavý.“
Shanny neví co na to říct.
„Půjdeme?“
Nini přikývne a vyjde ven před ní.
Vstupní hala je prázdná až na několik opozdilců, kteří běží do auly.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se Shanny před dvojtými dveřmi auly.
„Ne. To nejsem, ale nikdy.“ mrkne na ní Nini a roztřesenou rukou otevře dveře.
Dnes kratší díl, zítra bude určitě další, to mám trošku času.
Dnešní herci: @Já(Vanesa) , @_Shanny_ , @NiniCZ , @Ccarmel , @@MrEliot , @BlakkAjaa , @Misery96
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Přechozí díly:
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
II. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ii.19690/
III. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iii.19814/
IV. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iv.19856/
V. - https://craftmania.cz/tema/jednota-v.20495/#post-155506
VI. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vi.20582/
Vůz sebou kodrcá a hází po cestě. Klečí a podařilo se jí zbavit se pytle. Ranní vzduch jí štípe do zpocené tváře. Trochu se napřímí a bojuje s provazy. Nejde to. Jsou příliš utáhlé. Po jedné straně cesty běží les. Temný, bez
jediného zvuku. Na druhé straně vidí velké louky vedoucí do neznáma. Dřevené domy stojí tu, tam a zase tu. Podívá se na oblohu a vidí, že začíná vycházet slunce. Zatne zuby a sbírá odvahu z vozu vyskočit.
Jak daleko by se dostala? Bez jídla, bez vody, svázanými nohami, hnisavými ranami? Přežila by ten pád? Připadá si jako lovná zvěř. Její smrt chtějí ti, kterým věřila. Zrazená těmi, kteří přísahali, že ji budou vždy chránit.
Brzy to přijde, je pozdě cokoliv podniknout..
Carmel otevře oči. Pach kouře jí štípe do nosu silněji, než včera ráno. Podlaha jí studí do nohou. Natáhne si huňaté ponožky, sportovní podprsenku, obnošené a oprané triko, tepláky a vykrade se z domu.
Rukou zajede do mikiny a vytáhne empétrojku a nasadí si sluchátka. Endorfiny jí začínají proudit tělem. Začne klusem, rozběhne se víc, víc a víc. Cítí jak si výtr hraje s jejím ohonem. Cítí se svobodná.
Beží ulicí a pak zatočí do leva. Jediná chvíle kdy má své tělo ráda. Když běží. Cítí jak tělo pracuje, jako dokonalý stroj. Proudí v něm krev, srdce buší a kůže se začíná potit.
Chtěla by mít své tělo ráda tak, jak ho má rád Eliot. Vše začalo v šesté tříde kdy se s několika kamarádkama dohodla, že budou společně hubnout. Většina to do pár dnů vzdala. Ona vytrvala. Od té doby neuběhl den kdy
by si nepočítala kolik toho sní a kolik toho vytrénuje. Několikrát denně si počítala svůj příjem kalorií. Malá snídaně, malý oběd, trochu větší večeře, ale zítra vynechám oběd s troj hodinovým tréninkem - kolik to bude kalorií?
Během podzimu v devítce to bylo nejhorší. Jedla nejméně a dokonale to maskovala. O víkendu se někdy cpala čokoládou nebo chipsy, aby rodiče nepojali podezdření. Kompenzovala to dalším týdnem kdy jedla minimální dávky jídla.
Jednou při tělocviku omdlela. Tělocvikář jí odvedl k zdravotnici a tam částečně přiznala, že trochu zapomínala tenhle týden jíst, ale že to jinak běžně nedělá. Zdravotnice jí to uvěřila.
Během druhého pololetí se to zlepšilo a pak poznala Eliota. Už nehladoví. Už jen kvůli němu.. Ví, že ale nestvůra v ní tiše vyčkává na moment, kdy zaútočí a porucha přijmu potravy se vrátí.
Běží a běží, běží kolem domů, které poznává. Každý den má stejnou trať. Sprintuje dlouhý kopec vzhůru. Zastaví se. Má výhled na celé město. Obličej jí hoří. Sundá si sluchátka.
Tam! Tam dole protéká potok kolem kostela. Tam bydlel Thomas. Teď je tam jeho prázdný pokoj. Dva rodiče, kteří ztratili syna. Nevšimla si toho, že začala plakat. Jak dlouho tu stojí a pláče?
Thomase neznala a nevyžívá se v neštěstí druhých jako Ajaa. Přeci jen, mohl vydržet. Chvilku. Všechno by se určitě zlepšilo. Rukávem si otře slzy a otočí se. Někdo tam stojí. Postava v černé mikině a kapucou. Sleduje jí.
Dívá se přímo na ni. Pak se postava otočí a odchází. Carmel tu postavu pozoruje dokud nezmizí. Pak se otočí a běží zpátky domů.
***
Jedí se Shanny sami. Tatínek je už v redakci.
„Bude to jen horší, když budu čekat.“
Přikývne, že rozumí, ale nemá tušení. Kdyby dnes zůstala doma, ihned by po škole začaly kolovat zvěsti. Možná by se říkalo, že se zbláznila. Nebo si sama sáhla na život.
„Lepší je mít to za sebou.“ dodá Shanny.
„Mám tě odvézt?“
„Ne, děkuji.“
Maminka se na ní starostlivě podívá.
Shanny si vyčistí zuby a dojde do svého pokoje pro tašku. Pohlédne z okna a otřese se, když si vzpomene na tu postavu, včera. Černá mikina a kapuca. Co to má znament? Proč ji někdo sledoval?
Shanny nemusí slyšet šeptání, ví, že všichni mluví o jednom. Thomas. Jak to udělal, kdo ho našel? Proč to udělal?
„Tohle je ona.“ řekne pár kluků když kolem nich Shanny prochází.
Celou cestu se na ní všichni otáčejí a šeptají si. Shanny zrychluje, skoro už běží. Vtrhne na záchod a zavře za sebou dveře. Silně. Vystrašeně dýchá. Nechce tohle. Nechce, aby o ní kdokoliv mluvil. Pokud tu nějakou dobu vyčká vkrade
se do auly až těsně před začátkem obřadu, posadí se do zádu a nechá ředitelku v klidu mluvit o Thomasovi. Přistoupí k jednomu ze zrcadel. Stál takhle i Thomas, než.. to udělal? Stává se z toho vzpomínka, která se neustále vrací v přítomnosti
zrcadel. Zavře oči a zase otevře. Snaží se vidět z pohledu druhých. Z pohledu Miseryho. Kdybych neměla tolik pupínků, byla bych krásná, možná pomyslí si. Vzpomíná na to, když se její ruka dotkla té Miseryho. Teplo, cítila chtíč. Chtěla víc.
Dveře se rozletí. Shanny se otočí. Stojí tam Nini.
„Ahoj“ řekne Shanny
„Čau“ říká Nini když přistoupí k zrcadlu, vyndá černou rtěnku a začne si s ní třít rty.
„Zase se schováváš?“ pokračuje bez jediného pohledu k Shanny.
Shanny má chuť se rozzlobit. Nemůže. Vše co si řekly včéra se nepočítá. Je to hloupost oproti tomu co se stalo.
„Můžeme zapomenout na to, co jsem včera řekla?“ zeptá se Nini jako by myslela na totéž.
„Jasně. Jak ti je?“ zeptá se Shanny.
Není to zrovna inteligentní otázka někomu, kdo našel svého nejlepšího kamaráda mrtvého na toaletě.
Nini vypadá jako by chtěla říct něco sarkastického. Pak její tvář povolí.
„Nechtěla jsem dnes přijít. Jenže jsem cítila, že musím. Kvůli Thomasovi.“
Shanny myslí na své sobecké důvody proč nechtěla zůstat doma. Nini se prohlíží v zrcadle a špulí při tom rty. Svými pózy Shanny připomíná Vanesu Wallin.
„Kdyby ho tak víc lidí znalo. Uměl být vtipný, pozorný, ale i laskavý.“
Shanny neví co na to říct.
„Půjdeme?“
Nini přikývne a vyjde ven před ní.
Vstupní hala je prázdná až na několik opozdilců, kteří běží do auly.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se Shanny před dvojtými dveřmi auly.
„Ne. To nejsem, ale nikdy.“ mrkne na ní Nini a roztřesenou rukou otevře dveře.
Dnes kratší díl, zítra bude určitě další, to mám trošku času.
Dnešní herci: @Já(Vanesa) , @_Shanny_ , @NiniCZ , @Ccarmel , @@MrEliot , @BlakkAjaa , @Misery96
