_AnNie
Dark Queen of the Sith
Dlouho nebyl díl, nevěděla jsem zda o něj stojíte, ale přeci jen je to opět tady. 
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Přechozí díly:
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
II. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ii.19690/
III. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iii.19814/
IV. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iv.19856/
V. - https://craftmania.cz/tema/jednota-v.20495/#post-155506
VI. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vi.20582/
VII. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vii.20961/#post-158514
VIII. - https://craftmania.cz/tema/jednota-viii.20981/
IX. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ix.21012/
X. - https://craftmania.cz/tema/jednota-x.21567/
Všichni se do Glockovi žlutého starého fiatu nemohou vejít. Carmel a Shanny to mají domů nejblíž, a tak se nabídly, že půjdou pěšky.
Nyní Shanny zašilhá pro Carmel. Žádná z nich nepronesla slovo co opustily zábavní park. Ticho začíná být tíživé. Pokud ovšem není tíživé jen v Shannyině hlavě.
Občas je pro ni těžké rozlišit něco mezi fantazií a realitou. Malé, téměř neznatelné signály v její hlavě tak snadno nabudou na rozměru.
Ve škole se nikdy nebojí zvednout ruku, protože tam ví o čem mluví. Ale teď, sama s krásnou a populární dívkou, jako je Carmel, naprosto ztratí řeč.
Nemělo by být těžké najít o čem mluvit po tom, co se ten večer událo. Ovšem ať ji napadne cokoliv co říct, všechno ji začne okamžitě připadat tak směšně.
Tak neuvěřitelně banálně. Jak to dělají ostatní? Ti, kteří jen mluví a nedělají si starost s tím, že většina toho co říkají, je naprosto nesmyslné?
„Doufám, že nepotkáme někoho známého.“ řekne Carmel.
Shanny přikývne, s úlevou, že ticho je prolomeno.
„No, to jo. Ještě, že není víkend. Né, že by i pak bylo tolik lidí venku, ale bylo by to větši riziko. Mělo by to být v pohodě. Je přece ještě brzo a většina lidí spí. Jedině tak kdyby někdo šel se psem...“
Shanny má chuť si nafackovat. To je pro ni typické. Nejdřív ze sebe nic nedostane, protože každé slovo zkoumá v hlavě. Náhle filtr zcela ztratí a z úst vyletí všechny, ale opravdu všechny její myšlenky.
„No, jedině tak.“ řekne s úsměvem Carmel.
Jsou u státní selnice. Shanny se pečlivě rozhlédne, než přejdou. Jen projistotu, jestli nejede náklaďák.
„Znala jsi Thomase?“ zeptá se Carmel.
„Ne, vůbec. Ty?“
„Ne. Ale jako bych ho znala...“
Carmel se zastaví a otočí se k Shanny. Dlouhé, rusé vlasy se jí měkce vlní kolem obličeje. Zelené oči přecházejí jemně v šedou. Rysy a pokožka jsou tak dokonalé, že
vypadá jako upravená ve photo-shopu. Je téměř nemožné od ní odtrhnout zrak.
„Nevím jak to vysvětlit.“ pokračuje Carmel, „Ale nebylo by nic platné, kdyby jsme byli nejlepšími přáteli před tímhle. Nikdy by jsme se neznali tolik, jak se poznáme
teď. Rozumíš, co myslím? Že patříme k sobě způsobem, který nemá co dělat s tím, jací jsme byli před touhle nocí?“
Shanny váhá. Jistým způsobem ví, co Carmel myslí. Tato noc byla přinejmenšním podivným zážitkem. Avšak Shanny neovládá žádnou novou, mystickou schopnost, která
by přiměla věci se přemisťovat nebo lidi hovořit pravdu. Vůbec se necítí nějak zvlášť změněná.
„Říkám jen hlouposti.“ řekne Carmel a odmítavě máchne rukou.
Znovu se vydají na cestu.
„Zajímalo by mě, jakou moc ovládal Thomas.“ řekne Shanny když ticho začne být opět tíživé.
„Možná ještě žádnou neměl. Ty, Nini ani Ajaa jste přeci kromě snů nic zvláštního nepozorovaly.“
„Takže podle tebe dnes Ajaa vůbec nepůsobila divně?“ řekne Shanny. „Zcela upřímně ti trochu závidím. Vždycky jsem toužila ovládat nadpřirozené schopnosti.“
„Tvou supersilou je možná tvůj mozek. Jsi tak strašně bystrá. To proto tě možná potřebujeme.“
„Takže ty umíš přimět věci lítat vzduchem... a já umím.. myslet?“
Carmel se zasměje. Vůbec to není zlý smích. Shanny je zjevně vtipná, aniž o tom ví.
„Myslím jen, že na naše otázky musí někde existovat odpovědi. A jestli je někdo může najít, pak jsi to ty. Nemůžeme čekat až si Glock na vše vzpomene. Musíme hledat.“
To, co Carmel říká zní opravdu logicky. Pokud její role "šprtky" má přinést něco pozitivního.. pak. V tom na to přijde. Ještě možná nenastává konec světa, ale není k
němu daleko. Shanny se uprostřed kroku zastaví.
„Co je?“ zeptá se Carmel znepokojeně.
„Zítra máme písemku z chemie A já jsem se na to nestačila naučit.“ řekne Shanny.
***
Nini bydlí v osmipodlažním domě nedaleko parku. Je to jeden z těch domů ve městě, kde polovina bytů je prázdných a zapečetěných. Ve vchodu to páchne močí. Nakrčím nos
a křivě se usměju.
„Vítej v luxusním hotelu.“ řekne Nini.
Otevře dveře výtahu a obě do něj vklouznem. Výtah, který pojme jistě deset lidí. Zahlédnu v zrcadle výtahu svůj obličej. Vypadám jako oběť z hororu, kterou něco honilo
v lese: listí ve vlasech, rozmazané líčidlo. Uvědomím si, že se musím ozvat Krostovi, ale přijde mi divné, abych si k tomu půjčovala Ninin mobil. Začnu litovat, že jsem přijala
Niniinu nabídku, abych šla s ní a půjčila si nějaké oblečení. Nemůžu ale přece přijít domů zabalená v dece. Nini otevře dveře výtahu v posledním patře a vyjde ven jako první.
Ihned vidím písmenka na schránce ve dveřích: N. Dallová.
„Ty máš svůj byt?“ zeptám se když vejdu do bytu za ní.
„Jo.“ odpovídá Nini.
Nini ze sebe v hale skopne boty a pokračuje do obýváku. Rozsvítí několik lampiček, které stojí na podlaze. Mají červená stínítka a pokoj zahalí do měkké červené záře.
Nini zazvoní mobil. Vyndá ho z kapsy, podívá se na displej a s úšklebkem ho odloží. Zrak mi padne na velký dřevěný kříž.
„Pěkný.“ řeknu. Hlavně proto, abych řekla aspoň něco.
Nini přejde ke mně. Prstem přejede po kříží. Na nehtu má křiklavě růžový lak, který se začíná odlupovat.
„Dostala jsem ho od Thomase. Je z Mexika. Vidíš všechny tyhle malý symboly? to má být to, od všeho má kříž chránit. Tady je zlomená noha, plačící oči... nemocný kůň.“
Krivě se usměju a Nini znovu zazvoní mobil.
„A sakra.“ řekne Nini.
Přejde k mobilu a hovor vymáčkne.
„Kdo ti to pořád volá?“ zeptám se.
„Jen jeden kluk. Odmítá chápat, že má přestat.“
Vidím jak se Nini v očích cosi leskne. Něco.. soucit? V krku se mi udělá obrovský knedlík. Chápu kdo volal, odmítám se ponižovat tím, že se znovu zeptám a tak řeknu jen.. „Aha.“
„Najdi si něco ve skříni.“ řekne Nini a ukáže k ložnici.
Tápu rukou po zdi než konečně nahmatám vypínač. Postel je široká a neustlaná. Zaujme mě předmět na zemi. Je to šicí stroj.
„Ty šiješ?“ zeptám se.
Nini krátce kývne hlavou a mě dojde jak hloupá otázka to byla. Co by jinak se šicím strojem dělala? Co je to s Nini, že ať řeknu cokoliv zní to nevhodně?
„Na vnitřní straně dveří šatníku je zrcadlo.“ řekne Nini a podává mi krabičku s odličovacími ubrousky.
Otevřu šatník. Všechno vypadá jako kostými pro japonskou mutaci hororové verze Alenky v říši divů. Ať si obleču cokoliv, budu vypadat jako bych se převlékla za Nini.
„Vezmi si co chceš.“ řekne Nini a vyjde z pokoje.
Telefon v obýváku začne zvonit. Nini neodpovídá.
Ramínka chřestí, když se probírám kusy oděvů. Vyberu si to nejneutrálnější co najdu. Bílé triko, černou sukni, černý svetr. Obleču se před zrcadlem a ubrousky si setřu rozteklé líčidlo
a z vlasů vyndám stopy lesa.
„Vrátím ti ty šaty zítra ve škole.“ řeknu když vejdu do obýváku s dekou v náruči.
Nini sedí na pohovce a nohy má na stole. „Já dneska zůstanu doma. Ale to je dobrý, vrátíš mi je jindy.“ řekne ospale.
Jindy, pomyslím si. Jo, teď budeme nucené se spolu stýkat.
Já a Nini a Shanny a Zillzi a Carmel a Ajaa. Pokud záchrana světa závisí na tom, jestli se nám podaří spolupracovat, tak je to pěkně v háji. Sorry, vy všechny miliardy obyvatel - mezi vámi a zkázou stojí Ajaa Holm.
„Já ji nenávidím.“ řekne Nini.
Podívám se na ni „Koho?“
„Ajuu. Jestli nás pronásleduje zlo, doufám, že si nejdřív vezme Ajuu.“ řekne Nini.
V koutku úst jí blýskne úsměv. Přistihnu se, že se na ní také culím. Chvíli na sebe jen tak zíráme.
„To ti pořád volá Krosta, že jo?“ řeknu nakonec.
„Jo.“
„Začali jste.. Začali jste se zase scházet?“
Uběhne vteřina, dvě, tři. Nini se pomalu posadí. „Ne.“
„Co teda chce?“
Nini uhne pohledem.
„Tak to řekni.“ vybídnu ji tak ostře, jak jen jsem schopná, abych zakrila strach.
Zlobí se Krosta, že jsem od něj odešla? Volá Nini když se pohádáme? Jestli je Krosta pořád zamilovaný do Nini, umřu.
„Je na mě naštvaný.“ odpoví Nini.
„Co?“
„To se těžko vysvětluje. Když jsme byli spolu, strašně jsme se hádali. Občas si vezme do hlavy, že nemáme ještě víc věcí nevyřešených. Typu, proč jsem cosi řekla tehdy před sto lety a tak dále.“
To se Krostovi nepodobá. Není typ co se šťourá v minulosti. Vlastně se nezajímá moc ani o tu současnost. Nevím co říct, když se mi Madyn nebo Michaelle pokusí lhát, poznám to. U Nini si, ale nejsem
ničím jistá. Od Krosty se pravdu nedozvím. Nikdo přece nesmí vědět, že s Nini mluvím. Kdybych jen mohla jasně myslet. Jsem vzhůru tak dlouho, že mám kocovinu. Bez toho, abych mezi tím spala.
Jdeme k venkovním dveřím, půjčím si pár starých bot. Zámek dveří zlobí. Trhám za kliku zatímco otáčím na všechny možné strany. Nini se natáhne a dveře otevře. Vyletím ze dveří a seskakuju schody.
Dnešní herci: @_Shanny_ , @vanessa - Já:emoji_stuck_out_tongue: , @NiniCZ , @Ccarmel
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Přechozí díly:
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
II. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ii.19690/
III. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iii.19814/
IV. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iv.19856/
V. - https://craftmania.cz/tema/jednota-v.20495/#post-155506
VI. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vi.20582/
VII. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vii.20961/#post-158514
VIII. - https://craftmania.cz/tema/jednota-viii.20981/
IX. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ix.21012/
X. - https://craftmania.cz/tema/jednota-x.21567/
Všichni se do Glockovi žlutého starého fiatu nemohou vejít. Carmel a Shanny to mají domů nejblíž, a tak se nabídly, že půjdou pěšky.
Nyní Shanny zašilhá pro Carmel. Žádná z nich nepronesla slovo co opustily zábavní park. Ticho začíná být tíživé. Pokud ovšem není tíživé jen v Shannyině hlavě.
Občas je pro ni těžké rozlišit něco mezi fantazií a realitou. Malé, téměř neznatelné signály v její hlavě tak snadno nabudou na rozměru.
Ve škole se nikdy nebojí zvednout ruku, protože tam ví o čem mluví. Ale teď, sama s krásnou a populární dívkou, jako je Carmel, naprosto ztratí řeč.
Nemělo by být těžké najít o čem mluvit po tom, co se ten večer událo. Ovšem ať ji napadne cokoliv co říct, všechno ji začne okamžitě připadat tak směšně.
Tak neuvěřitelně banálně. Jak to dělají ostatní? Ti, kteří jen mluví a nedělají si starost s tím, že většina toho co říkají, je naprosto nesmyslné?
„Doufám, že nepotkáme někoho známého.“ řekne Carmel.
Shanny přikývne, s úlevou, že ticho je prolomeno.
„No, to jo. Ještě, že není víkend. Né, že by i pak bylo tolik lidí venku, ale bylo by to větši riziko. Mělo by to být v pohodě. Je přece ještě brzo a většina lidí spí. Jedině tak kdyby někdo šel se psem...“
Shanny má chuť si nafackovat. To je pro ni typické. Nejdřív ze sebe nic nedostane, protože každé slovo zkoumá v hlavě. Náhle filtr zcela ztratí a z úst vyletí všechny, ale opravdu všechny její myšlenky.
„No, jedině tak.“ řekne s úsměvem Carmel.
Jsou u státní selnice. Shanny se pečlivě rozhlédne, než přejdou. Jen projistotu, jestli nejede náklaďák.
„Znala jsi Thomase?“ zeptá se Carmel.
„Ne, vůbec. Ty?“
„Ne. Ale jako bych ho znala...“
Carmel se zastaví a otočí se k Shanny. Dlouhé, rusé vlasy se jí měkce vlní kolem obličeje. Zelené oči přecházejí jemně v šedou. Rysy a pokožka jsou tak dokonalé, že
vypadá jako upravená ve photo-shopu. Je téměř nemožné od ní odtrhnout zrak.
„Nevím jak to vysvětlit.“ pokračuje Carmel, „Ale nebylo by nic platné, kdyby jsme byli nejlepšími přáteli před tímhle. Nikdy by jsme se neznali tolik, jak se poznáme
teď. Rozumíš, co myslím? Že patříme k sobě způsobem, který nemá co dělat s tím, jací jsme byli před touhle nocí?“
Shanny váhá. Jistým způsobem ví, co Carmel myslí. Tato noc byla přinejmenšním podivným zážitkem. Avšak Shanny neovládá žádnou novou, mystickou schopnost, která
by přiměla věci se přemisťovat nebo lidi hovořit pravdu. Vůbec se necítí nějak zvlášť změněná.
„Říkám jen hlouposti.“ řekne Carmel a odmítavě máchne rukou.
Znovu se vydají na cestu.
„Zajímalo by mě, jakou moc ovládal Thomas.“ řekne Shanny když ticho začne být opět tíživé.
„Možná ještě žádnou neměl. Ty, Nini ani Ajaa jste přeci kromě snů nic zvláštního nepozorovaly.“
„Takže podle tebe dnes Ajaa vůbec nepůsobila divně?“ řekne Shanny. „Zcela upřímně ti trochu závidím. Vždycky jsem toužila ovládat nadpřirozené schopnosti.“
„Tvou supersilou je možná tvůj mozek. Jsi tak strašně bystrá. To proto tě možná potřebujeme.“
„Takže ty umíš přimět věci lítat vzduchem... a já umím.. myslet?“
Carmel se zasměje. Vůbec to není zlý smích. Shanny je zjevně vtipná, aniž o tom ví.
„Myslím jen, že na naše otázky musí někde existovat odpovědi. A jestli je někdo může najít, pak jsi to ty. Nemůžeme čekat až si Glock na vše vzpomene. Musíme hledat.“
To, co Carmel říká zní opravdu logicky. Pokud její role "šprtky" má přinést něco pozitivního.. pak. V tom na to přijde. Ještě možná nenastává konec světa, ale není k
němu daleko. Shanny se uprostřed kroku zastaví.
„Co je?“ zeptá se Carmel znepokojeně.
„Zítra máme písemku z chemie A já jsem se na to nestačila naučit.“ řekne Shanny.
***
Nini bydlí v osmipodlažním domě nedaleko parku. Je to jeden z těch domů ve městě, kde polovina bytů je prázdných a zapečetěných. Ve vchodu to páchne močí. Nakrčím nos
a křivě se usměju.
„Vítej v luxusním hotelu.“ řekne Nini.
Otevře dveře výtahu a obě do něj vklouznem. Výtah, který pojme jistě deset lidí. Zahlédnu v zrcadle výtahu svůj obličej. Vypadám jako oběť z hororu, kterou něco honilo
v lese: listí ve vlasech, rozmazané líčidlo. Uvědomím si, že se musím ozvat Krostovi, ale přijde mi divné, abych si k tomu půjčovala Ninin mobil. Začnu litovat, že jsem přijala
Niniinu nabídku, abych šla s ní a půjčila si nějaké oblečení. Nemůžu ale přece přijít domů zabalená v dece. Nini otevře dveře výtahu v posledním patře a vyjde ven jako první.
Ihned vidím písmenka na schránce ve dveřích: N. Dallová.
„Ty máš svůj byt?“ zeptám se když vejdu do bytu za ní.
„Jo.“ odpovídá Nini.
Nini ze sebe v hale skopne boty a pokračuje do obýváku. Rozsvítí několik lampiček, které stojí na podlaze. Mají červená stínítka a pokoj zahalí do měkké červené záře.
Nini zazvoní mobil. Vyndá ho z kapsy, podívá se na displej a s úšklebkem ho odloží. Zrak mi padne na velký dřevěný kříž.
„Pěkný.“ řeknu. Hlavně proto, abych řekla aspoň něco.
Nini přejde ke mně. Prstem přejede po kříží. Na nehtu má křiklavě růžový lak, který se začíná odlupovat.
„Dostala jsem ho od Thomase. Je z Mexika. Vidíš všechny tyhle malý symboly? to má být to, od všeho má kříž chránit. Tady je zlomená noha, plačící oči... nemocný kůň.“
Krivě se usměju a Nini znovu zazvoní mobil.
„A sakra.“ řekne Nini.
Přejde k mobilu a hovor vymáčkne.
„Kdo ti to pořád volá?“ zeptám se.
„Jen jeden kluk. Odmítá chápat, že má přestat.“
Vidím jak se Nini v očích cosi leskne. Něco.. soucit? V krku se mi udělá obrovský knedlík. Chápu kdo volal, odmítám se ponižovat tím, že se znovu zeptám a tak řeknu jen.. „Aha.“
„Najdi si něco ve skříni.“ řekne Nini a ukáže k ložnici.
Tápu rukou po zdi než konečně nahmatám vypínač. Postel je široká a neustlaná. Zaujme mě předmět na zemi. Je to šicí stroj.
„Ty šiješ?“ zeptám se.
Nini krátce kývne hlavou a mě dojde jak hloupá otázka to byla. Co by jinak se šicím strojem dělala? Co je to s Nini, že ať řeknu cokoliv zní to nevhodně?
„Na vnitřní straně dveří šatníku je zrcadlo.“ řekne Nini a podává mi krabičku s odličovacími ubrousky.
Otevřu šatník. Všechno vypadá jako kostými pro japonskou mutaci hororové verze Alenky v říši divů. Ať si obleču cokoliv, budu vypadat jako bych se převlékla za Nini.
„Vezmi si co chceš.“ řekne Nini a vyjde z pokoje.
Telefon v obýváku začne zvonit. Nini neodpovídá.
Ramínka chřestí, když se probírám kusy oděvů. Vyberu si to nejneutrálnější co najdu. Bílé triko, černou sukni, černý svetr. Obleču se před zrcadlem a ubrousky si setřu rozteklé líčidlo
a z vlasů vyndám stopy lesa.
„Vrátím ti ty šaty zítra ve škole.“ řeknu když vejdu do obýváku s dekou v náruči.
Nini sedí na pohovce a nohy má na stole. „Já dneska zůstanu doma. Ale to je dobrý, vrátíš mi je jindy.“ řekne ospale.
Jindy, pomyslím si. Jo, teď budeme nucené se spolu stýkat.
Já a Nini a Shanny a Zillzi a Carmel a Ajaa. Pokud záchrana světa závisí na tom, jestli se nám podaří spolupracovat, tak je to pěkně v háji. Sorry, vy všechny miliardy obyvatel - mezi vámi a zkázou stojí Ajaa Holm.
„Já ji nenávidím.“ řekne Nini.
Podívám se na ni „Koho?“
„Ajuu. Jestli nás pronásleduje zlo, doufám, že si nejdřív vezme Ajuu.“ řekne Nini.
V koutku úst jí blýskne úsměv. Přistihnu se, že se na ní také culím. Chvíli na sebe jen tak zíráme.
„To ti pořád volá Krosta, že jo?“ řeknu nakonec.
„Jo.“
„Začali jste.. Začali jste se zase scházet?“
Uběhne vteřina, dvě, tři. Nini se pomalu posadí. „Ne.“
„Co teda chce?“
Nini uhne pohledem.
„Tak to řekni.“ vybídnu ji tak ostře, jak jen jsem schopná, abych zakrila strach.
Zlobí se Krosta, že jsem od něj odešla? Volá Nini když se pohádáme? Jestli je Krosta pořád zamilovaný do Nini, umřu.
„Je na mě naštvaný.“ odpoví Nini.
„Co?“
„To se těžko vysvětluje. Když jsme byli spolu, strašně jsme se hádali. Občas si vezme do hlavy, že nemáme ještě víc věcí nevyřešených. Typu, proč jsem cosi řekla tehdy před sto lety a tak dále.“
To se Krostovi nepodobá. Není typ co se šťourá v minulosti. Vlastně se nezajímá moc ani o tu současnost. Nevím co říct, když se mi Madyn nebo Michaelle pokusí lhát, poznám to. U Nini si, ale nejsem
ničím jistá. Od Krosty se pravdu nedozvím. Nikdo přece nesmí vědět, že s Nini mluvím. Kdybych jen mohla jasně myslet. Jsem vzhůru tak dlouho, že mám kocovinu. Bez toho, abych mezi tím spala.
Jdeme k venkovním dveřím, půjčím si pár starých bot. Zámek dveří zlobí. Trhám za kliku zatímco otáčím na všechny možné strany. Nini se natáhne a dveře otevře. Vyletím ze dveří a seskakuju schody.
Dnešní herci: @_Shanny_ , @vanessa - Já:emoji_stuck_out_tongue: , @NiniCZ , @Ccarmel
