_AnNie
Dark Queen of the Sith
Přechozí díly:
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
II. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ii.19690/
III. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iii.19814/
IV. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iv.19856/
V. - https://craftmania.cz/tema/jednota-v.20495/#post-155506
VI. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vi.20582/
VII. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vii.20961/#post-158514
VIII. - https://craftmania.cz/tema/jednota-viii.20981/
IX. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ix.21012/
X. - https://craftmania.cz/tema/jednota-x.21567/
XI. - https://craftmania.cz/tema/jednota-xi.22286/
Carmel stále ještě leží v posteli když slyší rachotit klíče v zámku. Maminka se pravděpodobně vrátila z noční směny v nemocnici. Podle zvuků na chodbě šla maminka zkontrolovat Carmeliny sourozence. Její dveře se však neotevřely.
Maminka jí vůbec nebere jako dítě. Už když jí bylo pět let musela neustále poslouchat, jakou skvělou chůvou je. A teď má stejnou pozici zastávat i u své nové rodiny, kterou potkala v noci. Být tou, která je drží po hromadě.
Tou která je vede a ukazuje jim chyby, kterých se dopouští. Zvládne to? Bude na to mít sílu? Vstane z postele a zamíří do kuchyně.
„Carmel? Ty už jsi vzhůru?“ řekne vřele maminka a Carmel obejme.
Zatímco společně prostírají na snídani, maminka Carmel vypráví o rušné noci na pohotovosti. „Bylo znát, že byl úplněk. Děsivá noc.“
Carmel jen tiše poslouchá a kývá zatímco je ponořená v myšlenkách o dnešní noci, o varování, které přišlo. Nemá věřit ani své rodině. Když nemůže věřit svým blízkým, jak může být schopná věřit sama sobě?
„Maminko.. slyšela jsi, že by mělo být něco divného s Karguvanem?“
„A co jako?“
„Já nevím, jestli někdo neřekl, že se tam stalo něco podezdřelého.“
Maminka se na ní udiveně podívá a několikrát zamrká.. „O čem to mluvíš?“
„O zábavním parku!“
„Jakém zábavním parku?“
„Karguvan!“
„To je mi povědomé. Kde to je?“
„Tady! Ve měště!“
Maminka tam dřívě chodila tančit, vždy to Carmel vyprávěla. Teď se, ale jen směje. „Tobě se v noci muselo něco divného zdát.“
„No, asi to tak bylo.“
***
Je divné tu sedět jako vždy a snídat. Žvýk, polk, cink, žvýk, polk, srk, žvýk, polk, cink, žvýk, polk.
Maminka vyjde z ložnice a obejmě mě. Je to tak příjemné. Poslední dobou jsou naše objetí uspěchané. Je to má vina, protože pokaždé vzdychám, jaká je to otrava. Jak by mohla vědět, že zrovna teď si objetí přeji?
„V nákupní galerii otevřeli nový obchod. Jmenuje se Zářivá jeskyně.“ řekla maminka.
„A tam prodávají.. žárovky?“
Maminku můj pokus o sarkasmus asi nějak neznepokojil, nebo to nepostřehla a pokračovala.. „Ne, je to obchod s křyšťály, éterickými oleji a podobné věci. Můžeš si tam nechat věštit tvou budoucnost. Vlastní to žena, která si říká Mona Měsíční Paprsek.“
„Aha, to vůbec nezní jako vymyšlené jméno.“ zazubím se.
„Nick volal když jsi byla ve sprše. Prý bylo večer ve městě pěkně živo.
„Definuj život v téhle díře.“
„Plno rvaček, lidi se chovali podivně. Tohle prý ještě nezažil. Chystal se domů, ale volali mu, že se kousek od základní školy oběsila nějaká žena. Jel tam a pár hodin se domů nevrátí.“
„Ach bože.. Jaká škoda přijít o Nickeho, celý den mám úplně zkažený.“ řeknu dramaticky.
„Proboha Vanesso! Nick je otec tvého bratra. Musíš ho akceptovat.“
„Začnu ho akceptovat, až začne akceptovat on mě.“
„Nemůžeš už jednou dospět?“
Mám chuť na ní křičet. To ona chodila s Nickem dva měsíce, když otěhotněla a radostně volala do světa, že budu mít sourozence. Tajně jsem doufala, že Nick před odpovědostní uteče. Jenže on se stal tátou, tím zodpovědným, a sestěhoval se
sem ještě před porodem. Svého bratříčka jsem milovala od první chvíle, ale Nickeho jsem ze srdce nenáviděla. Už od začátku. Ani chvilku se nenamáhal být na mě příjemný - já se musím celou dobu přizpůsobovat jemu.
„Dospěj si sama!“ zaječím.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ řekne maminka a jde do za mnou.
Prásknu jí dveřmi před obličejem než řekne cokoliv jiného.
Zillzi by dneska rád předstíral nemoc a nešel do školy. Jenže to byl ten starý Zillzi. Tenhle nový se do školy těšil. Přistoupí k zrcadlu. Ví, že není žádný krasavec. Ale má krásné oči. Jsou velké a mají neobvykle zelenou barvu.
A má krásný úsměv. Zazubí se do zrcadla. Zuby jsou bílé a pravidelné. Aspoň něco, ne? Vezme si na sebe černé tričko a modré, roztrhané džíny. Znovu se na sebe usměje do zrcadla. Ode dneška bude vše jinak.
Má v plánu se usmívat častěji, protože se vše změní. Jeho život se teď bude jen zlepšovat. O to už se postará.
***
Shanny se blíží ke škole, zrovna přijíždí školní autobus. Z něj vystoupí Zillzi. Jejich pohledy se na okamžik střetnou. Zillzi se na Shanny usměje a hned zase koukne jinam.
„Shanny!“ volá Carmel.
Je neuvěřitelné, že se rozešly teprve před pár hodinami. Ještě neuvěřitelnější je fakt kvůli čemu.
„Nemáme moc dávat najevo, že se známe.“ řekne potichu Shanny když k ní Carmel dojde.
„Chodíme spolu do třídy.“
„To neznamená, že se musíme kamarádit.“
Carmel se na ní podivně usměje a jí dojde, že se chová jako hlupák.
„Promiň. To bylo přehnané. Je toho na mě moc.“ řekne když se rozejdou směrem ke dveřím školní budovy.
„Mluvila jsem s mamkou. Prý měli v nemocnici hotový blázinec. Několik pacientů mluvilo o rudém měsíci, ale jiní nevěděli o čem mluví. Někdo ho prý viděl a někdo ne. Já ho viděla ještě ráno, ale maminka ne.“
„Takže ho vidí jen někteří? Co určuje to, kdo ho vidí?“
„Netuším, ale když jsem se zmínila o Karguvanu, vůbec nevěděla o čem mluvím. Jako by veškeré vzpomínky na ten park zmizely.“
„Proto je to asi chráněné místo. Četla jsem knihu, kde byl strom a viděl ho jen ten, který o jeho existenci už věděl. Tohle je možná něco podobného..“
„Chápeš, že o něčem takovém mluvíme vážně?“ řekne Carmel.
Shanny se zasměje. Ne, nechápe. Do teď je z toho celá mimo. Vydají se dál a míjejí Vanessu, která je mlčky provází pohledem.
„Zdá se, že se něco stalo.“ řekne Carmel.
Shanny si až teď všimne kolik lidí stojí kolem místa před školní budovou. Naproti jim přichází Elliot. Chytne Carmel za paži a jemně jí políbí. Elliot a Carmel jsou jako jeden z těch dokonalých párů, které člověk vidí v televizi a utěšuje se
tím, že takové ve skutečnosti neexistují. Jak bude vypadat kluk, který má políbit mě? Pomyslí si Shanny. Přemýšlí nad tím některé osamocené večery. Často si dopřává myšlenku, že je to Misery.
„Viděly jste to?“ zeptá se Elliot a vytrhne tak Shanny z myšlenek.
„Co jako?“ zeptá se Carmel.
„Kdybys to viděla, tak se neptáš, pojďte!“
Vezme Carmel za ruku a Shanny pokyne hlavou aby je následovala. Prochází mezi lidmi, stojící kolem.. čehosi.
„Támhle!“ ukáže Elliot.
Napříč dvorem se vytvořila velká prasklina. Není nějak široká, ani hluboká, ale je zatraceně dlouhá. Nikdo si přítomnost něčeho takového ze dne na den neuměl pořádně vysvětlit. Já s Carmel jsme ovšem měly jistou teorii.
Pokud je škola místem zla a včéra se rozpoutalo volení vyvolených k poražení magické temnoty, pak pravděpodobně temnota ohlašuje svoji přítomnost.
Dveře školy se otevřou a z nich vyjde ředitelka. „Prosím, aby jste odstoupili. Školu pro dnešek uzavírám, dokud se prasklina řádně neprozkoumá. Děkuji vám studenti a prosím vás, aby jste co nejrychleji opustili školní pozemek.“
Opět zajde do školy a školní pozemek se rychle vyprázdní.
„Tak zítra.“ řekne Carmel a usměje se na Shanny.
„Ano, zítra, měj se.“ mrkne na Shann.
Odchází v objetí. Shanny se za nimi chvíli dívá, pak se otočí ke školní budově a celou si jí řádně prohlídne. Stejné zdi, okna, výzdoba, dveře. Vše je jako dřív, ale přesto uvnitř cítí, že něco jinak je.
Dnešní herci: @_Shanny_ , @vanessa - Já:emoji_stuck_out_tongue: , @Zillzi, @Ccarmel , @MrEliot , @Meiys
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
II. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ii.19690/
III. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iii.19814/
IV. - https://craftmania.cz/tema/jednota-iv.19856/
V. - https://craftmania.cz/tema/jednota-v.20495/#post-155506
VI. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vi.20582/
VII. - https://craftmania.cz/tema/jednota-vii.20961/#post-158514
VIII. - https://craftmania.cz/tema/jednota-viii.20981/
IX. - https://craftmania.cz/tema/jednota-ix.21012/
X. - https://craftmania.cz/tema/jednota-x.21567/
XI. - https://craftmania.cz/tema/jednota-xi.22286/
Carmel stále ještě leží v posteli když slyší rachotit klíče v zámku. Maminka se pravděpodobně vrátila z noční směny v nemocnici. Podle zvuků na chodbě šla maminka zkontrolovat Carmeliny sourozence. Její dveře se však neotevřely.
Maminka jí vůbec nebere jako dítě. Už když jí bylo pět let musela neustále poslouchat, jakou skvělou chůvou je. A teď má stejnou pozici zastávat i u své nové rodiny, kterou potkala v noci. Být tou, která je drží po hromadě.
Tou která je vede a ukazuje jim chyby, kterých se dopouští. Zvládne to? Bude na to mít sílu? Vstane z postele a zamíří do kuchyně.
„Carmel? Ty už jsi vzhůru?“ řekne vřele maminka a Carmel obejme.
Zatímco společně prostírají na snídani, maminka Carmel vypráví o rušné noci na pohotovosti. „Bylo znát, že byl úplněk. Děsivá noc.“
Carmel jen tiše poslouchá a kývá zatímco je ponořená v myšlenkách o dnešní noci, o varování, které přišlo. Nemá věřit ani své rodině. Když nemůže věřit svým blízkým, jak může být schopná věřit sama sobě?
„Maminko.. slyšela jsi, že by mělo být něco divného s Karguvanem?“
„A co jako?“
„Já nevím, jestli někdo neřekl, že se tam stalo něco podezdřelého.“
Maminka se na ní udiveně podívá a několikrát zamrká.. „O čem to mluvíš?“
„O zábavním parku!“
„Jakém zábavním parku?“
„Karguvan!“
„To je mi povědomé. Kde to je?“
„Tady! Ve měště!“
Maminka tam dřívě chodila tančit, vždy to Carmel vyprávěla. Teď se, ale jen směje. „Tobě se v noci muselo něco divného zdát.“
„No, asi to tak bylo.“
***
Je divné tu sedět jako vždy a snídat. Žvýk, polk, cink, žvýk, polk, srk, žvýk, polk, cink, žvýk, polk.
Maminka vyjde z ložnice a obejmě mě. Je to tak příjemné. Poslední dobou jsou naše objetí uspěchané. Je to má vina, protože pokaždé vzdychám, jaká je to otrava. Jak by mohla vědět, že zrovna teď si objetí přeji?
„V nákupní galerii otevřeli nový obchod. Jmenuje se Zářivá jeskyně.“ řekla maminka.
„A tam prodávají.. žárovky?“
Maminku můj pokus o sarkasmus asi nějak neznepokojil, nebo to nepostřehla a pokračovala.. „Ne, je to obchod s křyšťály, éterickými oleji a podobné věci. Můžeš si tam nechat věštit tvou budoucnost. Vlastní to žena, která si říká Mona Měsíční Paprsek.“
„Aha, to vůbec nezní jako vymyšlené jméno.“ zazubím se.
„Nick volal když jsi byla ve sprše. Prý bylo večer ve městě pěkně živo.
„Definuj život v téhle díře.“
„Plno rvaček, lidi se chovali podivně. Tohle prý ještě nezažil. Chystal se domů, ale volali mu, že se kousek od základní školy oběsila nějaká žena. Jel tam a pár hodin se domů nevrátí.“
„Ach bože.. Jaká škoda přijít o Nickeho, celý den mám úplně zkažený.“ řeknu dramaticky.
„Proboha Vanesso! Nick je otec tvého bratra. Musíš ho akceptovat.“
„Začnu ho akceptovat, až začne akceptovat on mě.“
„Nemůžeš už jednou dospět?“
Mám chuť na ní křičet. To ona chodila s Nickem dva měsíce, když otěhotněla a radostně volala do světa, že budu mít sourozence. Tajně jsem doufala, že Nick před odpovědostní uteče. Jenže on se stal tátou, tím zodpovědným, a sestěhoval se
sem ještě před porodem. Svého bratříčka jsem milovala od první chvíle, ale Nickeho jsem ze srdce nenáviděla. Už od začátku. Ani chvilku se nenamáhal být na mě příjemný - já se musím celou dobu přizpůsobovat jemu.
„Dospěj si sama!“ zaječím.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ řekne maminka a jde do za mnou.
Prásknu jí dveřmi před obličejem než řekne cokoliv jiného.
***
Zillzi by dneska rád předstíral nemoc a nešel do školy. Jenže to byl ten starý Zillzi. Tenhle nový se do školy těšil. Přistoupí k zrcadlu. Ví, že není žádný krasavec. Ale má krásné oči. Jsou velké a mají neobvykle zelenou barvu.
A má krásný úsměv. Zazubí se do zrcadla. Zuby jsou bílé a pravidelné. Aspoň něco, ne? Vezme si na sebe černé tričko a modré, roztrhané džíny. Znovu se na sebe usměje do zrcadla. Ode dneška bude vše jinak.
Má v plánu se usmívat častěji, protože se vše změní. Jeho život se teď bude jen zlepšovat. O to už se postará.
***
Shanny se blíží ke škole, zrovna přijíždí školní autobus. Z něj vystoupí Zillzi. Jejich pohledy se na okamžik střetnou. Zillzi se na Shanny usměje a hned zase koukne jinam.
„Shanny!“ volá Carmel.
Je neuvěřitelné, že se rozešly teprve před pár hodinami. Ještě neuvěřitelnější je fakt kvůli čemu.
„Nemáme moc dávat najevo, že se známe.“ řekne potichu Shanny když k ní Carmel dojde.
„Chodíme spolu do třídy.“
„To neznamená, že se musíme kamarádit.“
Carmel se na ní podivně usměje a jí dojde, že se chová jako hlupák.
„Promiň. To bylo přehnané. Je toho na mě moc.“ řekne když se rozejdou směrem ke dveřím školní budovy.
„Mluvila jsem s mamkou. Prý měli v nemocnici hotový blázinec. Několik pacientů mluvilo o rudém měsíci, ale jiní nevěděli o čem mluví. Někdo ho prý viděl a někdo ne. Já ho viděla ještě ráno, ale maminka ne.“
„Takže ho vidí jen někteří? Co určuje to, kdo ho vidí?“
„Netuším, ale když jsem se zmínila o Karguvanu, vůbec nevěděla o čem mluvím. Jako by veškeré vzpomínky na ten park zmizely.“
„Proto je to asi chráněné místo. Četla jsem knihu, kde byl strom a viděl ho jen ten, který o jeho existenci už věděl. Tohle je možná něco podobného..“
„Chápeš, že o něčem takovém mluvíme vážně?“ řekne Carmel.
Shanny se zasměje. Ne, nechápe. Do teď je z toho celá mimo. Vydají se dál a míjejí Vanessu, která je mlčky provází pohledem.
„Zdá se, že se něco stalo.“ řekne Carmel.
Shanny si až teď všimne kolik lidí stojí kolem místa před školní budovou. Naproti jim přichází Elliot. Chytne Carmel za paži a jemně jí políbí. Elliot a Carmel jsou jako jeden z těch dokonalých párů, které člověk vidí v televizi a utěšuje se
tím, že takové ve skutečnosti neexistují. Jak bude vypadat kluk, který má políbit mě? Pomyslí si Shanny. Přemýšlí nad tím některé osamocené večery. Často si dopřává myšlenku, že je to Misery.
„Viděly jste to?“ zeptá se Elliot a vytrhne tak Shanny z myšlenek.
„Co jako?“ zeptá se Carmel.
„Kdybys to viděla, tak se neptáš, pojďte!“
Vezme Carmel za ruku a Shanny pokyne hlavou aby je následovala. Prochází mezi lidmi, stojící kolem.. čehosi.
„Támhle!“ ukáže Elliot.
Napříč dvorem se vytvořila velká prasklina. Není nějak široká, ani hluboká, ale je zatraceně dlouhá. Nikdo si přítomnost něčeho takového ze dne na den neuměl pořádně vysvětlit. Já s Carmel jsme ovšem měly jistou teorii.
Pokud je škola místem zla a včéra se rozpoutalo volení vyvolených k poražení magické temnoty, pak pravděpodobně temnota ohlašuje svoji přítomnost.
Dveře školy se otevřou a z nich vyjde ředitelka. „Prosím, aby jste odstoupili. Školu pro dnešek uzavírám, dokud se prasklina řádně neprozkoumá. Děkuji vám studenti a prosím vás, aby jste co nejrychleji opustili školní pozemek.“
Opět zajde do školy a školní pozemek se rychle vyprázdní.
„Tak zítra.“ řekne Carmel a usměje se na Shanny.
„Ano, zítra, měj se.“ mrkne na Shann.
Odchází v objetí. Shanny se za nimi chvíli dívá, pak se otočí ke školní budově a celou si jí řádně prohlídne. Stejné zdi, okna, výzdoba, dveře. Vše je jako dřív, ale přesto uvnitř cítí, že něco jinak je.
Dnešní herci: @_Shanny_ , @vanessa - Já:emoji_stuck_out_tongue: , @Zillzi, @Ccarmel , @MrEliot , @Meiys
