Inter
Velmi známý člen
V zajetí studené záře
Skutečný příběh československé bombardovací posádky
ČÁST DRUHÁ
Pohled na nešťastný konec kamarádů vybídlo pilota k vypětí všech sil. Stroj mění střídavě směr a výšku, aby bylo znemožněno stíhači zaměřit. Ani zlověstné červená raketa, vystřelená v blízkosti bomrardéru letícího vpravo a prozrazující, že si jej stíhači vybrali za svou další oběť, nepodnítila pilota, aby si alespoň na vteřinu odpočinul. Kdo ví, kolik stíhačů je ještě kolem? Němci proti nám vyslali jistě větší počet strojů. V letadle je hrobové ticho. Jen zvenčí sroniká sluchátky slabě hukot motorů. Někdo z posádky zapomněl vypnout mikrofon. To se stává velmi často, i při největší opatrnosti. Zapnutím mikrofonu je hluk motorů přenášen do sluchátek, což zvláště v této chvíli značně znervózňuje ostatní. "Šššš," někdo z posádky upozorňuje provinlce, aby napravil chybu. Po takovém upozornění se obyčejně každý palcem přesvědčí, že má mikrofon vypnutý. Nyní toto upozornění nezabírá. Nervy každého jsou nesmírně napjaty. Po červené raketě, která byla vystřelena stíhačem vpravo, stáčí pilot hlavu opačným směrem, aby neviděl to, co bude následovat. Ohromný rudý záblesk, doprovázený prudkou explozí, potvrzuje, že se opakuje to, co se stalo na druhé straně. "Tak, a teď je řada na nás." přemýšlí v duchu pilot. Jak dlouho toto napětí ještě potrvá? Snad v několika dalších vteřinách budou i oni následovat svých dvanáct kamarádů. "Střelci, buďte připravení, nevigátore, jdi do astrokobky a dej pozor nahoře." je slyšet klidný pilotův hlas. Chvíle šílených muk plynou. Zaslzené oči letců se zoufale upírají do zlověstné záře. Ale clona příliš oslepuje, a působí drtivě na jejich nervy. Napětí se stává každým okamžikem nesnesitelnější. Okamžiky ticha, hrozného ticha. Všude kolem dlouhé sloupy, oslnivě bíle a nahoře jasně planoucí nebe, jako by samo čekalo ránu.Skutečný příběh československé bombardovací posádky
ČÁST DRUHÁ
Ledový vítr fičí otvory pro kulomety do střeleckých věží. Zima lomcuje střelci, přestože jsou oblečeni v nejteplejší letecké výstroji. Zadní střelec náhle zpozorní. Cítí zápach hořící látky. Pátravě se rozhlíží po příčině. Brzo ji našel. Jeho elektricky vyhřívané rukavice jsou prapáleny a rozžhavené dráty pálí jeho ruce. Necítí bolest, jeho ruce jsou příliš zkřehlé mrazem. Před dvěma hodinama, dokud se letadlo nedostalo do výše, potili se všichni jako v parních lázních. Později, když letadlo nabralo výšku, propocené prádlo se za vzrůstajícího mrazu pomalu vysušovalo. To však způsobilo, že se chlad stával citelnějším. Přední střelec s kulomety připravenými ke střelbě křečovitě svírá rukojeť mechanismu k otáčení věže. S palci připravenými na spouštích kulometů prudce otáčí hlavou na všechny strany, snažící se zrakem proniknout zář. Oči námahou slzí a bolí. Pouhé mrknutí víček by znamenalo velké ulehčení. Ale střelec si v obavě, aby nepropásl jediný okmažik, který by se mohl stát osudným, nedopřeje úlevy. V tomto boji na život a na smrt rozhodují zlomky vteřiny. Cítí, jak mu z čela stéká studený pot, i když je v této výši 40 stupňů pod nulou. Pot z čela se mísí se slzami, které řinou z bolavých a oslepených očí, aby se proměnily v krůpěje ledu, které se usazují na promrzlé tváři. Dech, který prochází nasazenou kyslíkovou maskou, se chladem sráží a způsobuje, že se kolem úst a nosu tvoří vrstva ledu. Dýchání je provázeno svírající bolestí v hrudníku. Cítí rychle rostoucí malátnoust ve všech částech těla. Každý jeho pohyb je pro něj nyní velmi namáhavý. Dech se zrychluje a srdce prudce bije. Mozek však stále pracuje jasně. Uvědomuje si, že musí hned otevřít kyslík, jinak v několika minutých usne, aby se už nikdy nevzbudil. Střelci se snaží proniknout svým zrakem oslňující clonu, za kterou se stíhači připravují k poslední ráně. Přední střelec zoufale pátrá po obzoru, když na zlomek vteřiny zachytí stříbrný kmit nějakého předmětu jen několik nemtrů před ním. Neví co to je, možná stíhač, možná přelud. Ale střelci je to jedno. Jeho kulomety srší střely v místa, kde viděl nebezpečí. Už tam nevidí nic, ale střílí dále. Nevnímá nic jiného, jen nebezpečí před sebou. Prudce otáčí věží do všech směrů, odkud by podlě něho mohl stíhač zaútočit. Jeho věž se otřásá, jak jeho kulomety v krátkých intervalech střílí. "Volám zadního střelce! Střílej v krátkých přestávkách odkud by asi přišel stíhač!" volá přední střelec na svého kamaráda vzadu.
Čtyři kulomety, z nichž každý vypálí 1200 ran za minutu, se rozezvučely. Letadlo připomíná nepřístupné vosí hnízdo. Stíhači otálí s útokem. Možná se v některém okamžiku proud střel shodoval s pozicí stíhače. Nejsou si jisti, jestli nejsou pozorování, a proto se drží v bezpečné vzdálenosti. Na obloze asi 30 kilometrů před bombardérem se objevil malý mrak. Vzdálenost 30 kilometrů pro letadlo mnoho neznamená, ale teď se mráček zdá být na druhém konci světa. "Sakra, to by bylo štěstí, dostat se do toho mraku a zbavit se těch světlometů!" uvažuje pilot. Znovu pátrá ve směru, kde zahlédl mrak, ale nevidí nic. Paprsky světlometů jsou stále pronikavější. Výfuky motorů jsou rozžhaveny a zanechávají za sebou srážející se páru, která se jeví jako dvě nekonečně dlouhé stuhy. Ještě daleko před námi se rozsvěcují nové a nové světlomety jako obrovské kytice, a stáčí svoje paprsky na bombardér, aby převzaly nepříjemný doprovod a vystřídaly světlomety, které zůstaly daleko vzadu. Vzdálené světlomety buď zhasínají, nebo hledají novou kořist. Za napjatého očekávání se objevuje nepříjemně blízko našeho stroje nová raketa. Žlutá. "Co je zase tohle?" tkví v mysli každého člena posádky.
Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Úžasné množství sírově žlutých hvězd ožehlo oblohu kolem nás. Dunivé exploze rozrážejí vzduch a dým po vybuchujících granátech obklopuje náš letoun. Teď je posádce jasné, co znamenala žlutá raketa. Byl to signál stíhačů pro pozemní obranu, aby se dala sama do práce. Buď stíhači poznali marnost dalšího pronásledování, nebo přeletěli území svěřené jim pod ochranu. A hle, osud rozhodl sám, tak, jak často rád činí, a vedl nás příznivou cestou. Nedaleko před námi se rozprostřel jako velký bílý deštník mrak, nabízející ochranu před dotěřnými paprsky světlometů. Nová jiskra naděje prolétne celou posádkou. Pilot si ulehčeně oddýchne. Konečně se stroj přiblíží k toužebně vyhlíženému mraku. Krajina se zvolna skrývá pod mlhavý závoj, který rychle houstne. Světlomety se zoufale snaží udržet bombardér v kuželech. Střelba ze země nabývá na zuřiivosti, ale zárověň se rozplývá v širokém okruhu. Němci střílí naslepo. Poslední světlomety, které držely letoun ve svých kuželech, musely kapitulovat před mrakem, který jako velký ochranný plášť zakrývá bombardovací stroj.
A zase míjí minuta za minutou. Zsinalý svit úzkého srpku ubývajícího měsíce se zase opře o letoun. Tmavá skvrna se objeví na bílem chuchvalci par, osvětlovaných zespodu světlomety. Silueta letadla se jasně rýsuje na zvlněné vrstvě mraku. Nebezpečí ještě není zažehnáno. Stíhači mají stále daleko viditelný cíl. Jenže tentokrát se bombardér může bránit. Střelci jsou na stráži. "Haló, navigátore, trochu vpravo vybuchují bomby a shazují tam osvětlovací fléry!" volá přední střelec. "Tak to je OK, tam to někde musí být." "Piloti, stočte to trochu, naletíme si ze severu." je slyšet spokojený hlas navigátora. Město v dešti dopadajících pum ostatních bombardérů vyhlíží jako orámované vlnami rychle se šířících různobarevných plamenů. Navigátor přechází do nosu letadla, lehne si tu na břicho a zaměřovačem hledá vhodný cíl. Bombardér letí přímo středem nejzuřivější palby a vybuchujících raket. Světlomety v nespočetném množství jako obrovskými roztaženými prsty brázdí oblohu. "Piloti, otevřete pumovnici, radio, vyhoď osvětlovací fléry!" colá navigátor. "Pumovnice otevřena!" odpovídá pilot. "Trochu vpravu, ještě, OK!" Vzápětí vyletí stroj o několik metrů výše lehčí o váhu vyhozeným pum. "Bomby shozeny!" potvrzuje navigátor. Po uvolnění pum pociťuje posádka velké ulehčení. Jaky by byla druhá třetina cesty dokončena. Ale dojem je klamný a nikdo z mužů si nesmí dovolit sebemenšího oddechu. Zpět na západ je ještě dlouhá cesta, plná záludného nebezpečí.
Zdroj: Vpřed! 1947, z deníku čs. letce
Tak to byla druhá část. Doufám že se líbila. Za chyby se omlouvám, zatím se mějte
Inter
