enzeus_anx
stejně jsem vás neměl rád :D
Konec světa?! Možná..
Část První
Akuma no sekai
Část První
Akuma no sekai
Takže démoni, co? Ty nemilosrdné, nechutné a zrůdné krátury z podsvětí. Jako mladík jsem nepotkal démona, kterého bych nechtěl na místě zabít. Až na jednu výjimku. Když mi bylo asi deset let, tak se mi nějak povedlo se k nim dostat. Do světa démonů. Pro lidi je téměř nemožné, aby se tam dostali sami. Každý výše postavený démon by měl umět vyčarovat portál. Portál, jímž se dostanete k nim. K těm zrůdám. To jsem se takhle procházel na tržišti, když mi zakručelo v břiše. No, jako dítě jsem skoro nejedl, tak jsem potřeboval něco rychle sehnat. Když jsem prošel kolem stánku se zeleninou, povedlo se mi něco málo ukrást. Nepamatuji si co to bylo, ale nasytilo mě to. To je hlavní. Ovšem, pointa příběhu je někde jinde. Kousek opodál u stánku s drůbeží jsem zahlédl dívku. Měla krásně dlouhé bílé vlasy. Ta neobvyklá barva byla dočista dechberoucí. Prohlížel jsem si ji asi minutu, když v tom se otočila a pohlédla na mě. Je vzácné vidět někoho s takovým zbarvením očí. Jedno měla takové světlé azurové a druhé tmavě modré. Když se naše pohledy střetly, pousmála se a vyrazila opačným směrem rychlým krokem. Nedalo mi to a musel jsem ji následovat. Něco uvnitř se mě zmocnilo, tak jsem prostě musel jít za ní. Občasně při chůzi udělala nápadné otočky, aby se přesvědčila, že ji stále následuji. Když jsme se blížili k lesu, zrychlila. Zaběhla za velký kmen stromu. Ten kmen byl na první pohled velice ošklivý. Byl různě deformován, prolezlý vší možnou havětí a houbami. Když jsem běžel za roh, nikde jsem ji neviděl. Prudce jsem se otočil, za mnou stála ta dívka a vedle ní byl vykouzlen magický průchod. Byl to ten nechutný portál. Hluboce se mi zadívala do očí vážným výrazem a se smíchem v hlase řekla: "Pojď si se mnou hrát!" a usmála se.
Ani nemrkala a záhadná síla mě táhla k ní. Přímo k ní. Nemohl jsem hnout ničím jiným než očima. Nohy mne neposlouchaly. Ani mluvit jsem nedokázal. Dívka se pořád smála a mě to začalo táhnou směrem k portálu. Když už jsem od něj byl opravdu jen pár kroků, skočila za mě a strčila mě dovnitř. Než jsem se stihl vzpamatovat, portál zmizel a já človíček byl napospas ve světě démonů.
...
Zrovna jsem byl v nějakém magickém lese. Nebe bylo krvavě rudé a místy šlo vidět vínových mraků. Všude kolem byly stromy všech možných vzrůstů a tvarů. Některé měly fialové malinké listy, některé měly obří zlatavé a některé byly zkrátka holé. Všechny byly z temného a neidentifikovatelného dřeva. Šel jsem dál po té vysušené, žlutohnědé travnaté cestičce. Šel jsem pár minut, když jsem zaslechl něco velice zvláštního. Byl to takový chrochtavý zvuk. Otočil jsem se a zahlédl divočáka. Nebyl to jen tak nějaký divočák. Byl větší, tmavě rudý, měl dva páry rudých očí, dva páry klů a z huby mu vycházel kouř. Pekelný divočák. Neměl jsem jinou možnost, než utéct. Tak jsem utíkal lesem před tím zákeřným prasetem. Prase mě stále dohánělo a dohánělo. Už jsem myslel, že mě chytí, ale předemnou se najednou propadla půda. Zalekl jsem se a tak to přeskočil. Prase to ovšem nevybralo včas a zapadlo do propasti. Jakmile jsem uslyšel, že dopadlo, místo se opět zaplnilo tou neúrodnou půdou. Oddychl jsem si a pokračoval v cestě. Po minutě jsem spatřil velké tradiční japonské budovy. Vypadalo to jako začátek nějakého města. Ulice byly prázdné, nikde ani noha, avšak v budovách se svítilo. Když už jsem to vzdal s hledáním pomoci. Když vtom jsem ji uviděl. Byla to dospělá žena. Seděla v jedné otevřené místnosti čajovny. Měla dlouhé černé vlasy, světlou pleť, byla tradičně oblečena a právě se modlila. Její dlouhé kimono zakrývalo celý zbytek jejího těla tak dokonale, že jsem nepoznal co doopravdy je. Když otevřela oči, dost mě to vyděsilo. Byly to tři páry očí, jako mají pavouci. Ihned jsem se dal na útěk. Po tom praseti jsem byl dočista vyřízený. Když jsem zaběhl za roh dalšího domu, ohlédl jsem se, jestli je pořád v té čajovně. Nebyla tam. Vrátil jsem se za roh. Srdce mi bilo tak, jako kdyby se chtělo probít na svobodu. Pot mi stékal po čele. Pak jsem zahlédl ten hlas: "Budu se spouštět, nelekni se..."
Ohlédl jsem se na všechny strany. Nikde nikdo. Pak mi došel význam věty. Spouštět. Podíval jsem se nad sebe. Tam ale také nikdo nebyl. Najednou mi na rameno poklepalo něco ostrého. Podíval jsem se, co to bylo. Byla to její ruka. Stála vedle mě. Byla to Jorogumo. O takových jsem slyšel mnoho. Horní část člověk, spodní část pavouk. Když se usmívala, šly vidět její ostré zuby. Myslel jsem, že mě zabije.
"Neboj se. Neublížím ti. Nemám k tomu jediný důvod. Ti ostatní z čajovny možná ano, vždyť jsi zaprvé člověk, zadruhé bezbranné dítě a zatřetí elementalista."
Pořád jsem tam stál a zíral na to, jak ke mně mluví velký hybrid pavouka a člověka. Docela přátelsky.
"Ty jsi se zatoulal, viď? Jak jsi se sem vůbec dostal. Je to tu nebezpečné."
"Nerad mluvím s cizími lidmi."
"Omlouvám se, nepředstavila jsem se. Jmenuji se Konoaryaki Koibita. Jak se jmenuješ ty?"
"Vuihiru Liife."
"No vidíš, tak teď už nejsem cizí, ne?" řekla a usmála se.
"Víte, ve městě byla jedna dívka, která se mi líbila. Vypadala moc mile, tak jsem ji chtěl pozdravit. Zavedla mě hluboko do lesa, vyčarovala portál a strčila mě dovnitř. No, tak jsem tady." řekl jsem pod tlakem.
"No, tak to se chceš určitě vrátit domů, že?"
"Já nemám domov."
"Jaktože nemáš domov?" řekla s údivem na tváři.
"Matka zemřela při porodu, otce jsem nikdy nepotkal. Žiju na ulici."
"To je mi líto. Nemáš hlad?"
"Mám, ale nebudu vás obtěžovat, paní..."
"Neříkej mi paní. Můžeš mi říkat Koi."
"Jak si přejete paní Koi."
"Jsi vtipný. Naše jídlo se celkem podobá tomu vašemu, nechceš tedy něco?"
"Opravdu nechci obtěžovat..."
Koi mě chytila za ruku a odvlekla do nějaké další budovy. Otevřela posuvné dveře a řekla: "Posaď se."
Učinil jsem. Odešla někam pryč se slovy: "Počkej tady, hned se vrátím."
Čekal jsem opravdu jen chvíli, když přišla s velkým bento-boxem. Položila ho na stůl, podala mi hůlky a řekla: "Nevím, jak bys zvládal naše jídlo, proto jsem zašla k lidem a něco si půjčila. Můžeš se dát do jídla." dořekla a opět se usmála.
Vypadala docela mile a přátelsky. Všichni démoni které jsem potkal ve světě lidí mě chtěli sníst nebo prostě jenom zabít. Seděla tam a dívala se, jak to sushi hltám po třech. Nevím, proč to pro mě dělala.
"Víš, to je poprvé, co vidím dítě. Docela mi tě přišlo líto, že nemáš rodiče. Tak se snažím pomoci a..."
"Děkuji ti." skočil jsem do řeči.
"Já už za svůj život viděl démonů mnoho. Všichni ve mě viděli spíše potravu, než přítele."
"Jsou to hlupáci. Ne všichni démoni jsou takoví. To si pamatuj. Řekni, až se budeš chtít vrátit." odešla do vedlejší místnosti.
Já pokračoval v dodělávání obsáhlého bento boxu.
...
"Koi-sama?"
"Ano?"
"Mohla bys mě prosím vrátit zpět domů?"
"Jak si přeješ!" usmála se.
Zašli jsme ven před dům. Něco zašeptala a pak se před námi zjevil ten portál.
"A můžu se někdy vrátit?" troufale jsem se zeptal.
"Zas tak často návštěvy nemám. Ale pro tebe budu mít vždycky otevřené dveře! Přijď kdykoliv budeš chtít. Ráda pomůžu. Stačí zajít k Velkému Stromu ve vašem lese a zavolat moje jméno. Uslyším tě."
"Děkuji, Koi-sama!" usmál jsem se, po dlouhé době jsem se cítil dobře. Po dlouhé době jsem cítil přátelství.
Tohle byl příběh o jediném démonovi, kterého jsem v dětství uznával.
Ani nemrkala a záhadná síla mě táhla k ní. Přímo k ní. Nemohl jsem hnout ničím jiným než očima. Nohy mne neposlouchaly. Ani mluvit jsem nedokázal. Dívka se pořád smála a mě to začalo táhnou směrem k portálu. Když už jsem od něj byl opravdu jen pár kroků, skočila za mě a strčila mě dovnitř. Než jsem se stihl vzpamatovat, portál zmizel a já človíček byl napospas ve světě démonů.
...
Zrovna jsem byl v nějakém magickém lese. Nebe bylo krvavě rudé a místy šlo vidět vínových mraků. Všude kolem byly stromy všech možných vzrůstů a tvarů. Některé měly fialové malinké listy, některé měly obří zlatavé a některé byly zkrátka holé. Všechny byly z temného a neidentifikovatelného dřeva. Šel jsem dál po té vysušené, žlutohnědé travnaté cestičce. Šel jsem pár minut, když jsem zaslechl něco velice zvláštního. Byl to takový chrochtavý zvuk. Otočil jsem se a zahlédl divočáka. Nebyl to jen tak nějaký divočák. Byl větší, tmavě rudý, měl dva páry rudých očí, dva páry klů a z huby mu vycházel kouř. Pekelný divočák. Neměl jsem jinou možnost, než utéct. Tak jsem utíkal lesem před tím zákeřným prasetem. Prase mě stále dohánělo a dohánělo. Už jsem myslel, že mě chytí, ale předemnou se najednou propadla půda. Zalekl jsem se a tak to přeskočil. Prase to ovšem nevybralo včas a zapadlo do propasti. Jakmile jsem uslyšel, že dopadlo, místo se opět zaplnilo tou neúrodnou půdou. Oddychl jsem si a pokračoval v cestě. Po minutě jsem spatřil velké tradiční japonské budovy. Vypadalo to jako začátek nějakého města. Ulice byly prázdné, nikde ani noha, avšak v budovách se svítilo. Když už jsem to vzdal s hledáním pomoci. Když vtom jsem ji uviděl. Byla to dospělá žena. Seděla v jedné otevřené místnosti čajovny. Měla dlouhé černé vlasy, světlou pleť, byla tradičně oblečena a právě se modlila. Její dlouhé kimono zakrývalo celý zbytek jejího těla tak dokonale, že jsem nepoznal co doopravdy je. Když otevřela oči, dost mě to vyděsilo. Byly to tři páry očí, jako mají pavouci. Ihned jsem se dal na útěk. Po tom praseti jsem byl dočista vyřízený. Když jsem zaběhl za roh dalšího domu, ohlédl jsem se, jestli je pořád v té čajovně. Nebyla tam. Vrátil jsem se za roh. Srdce mi bilo tak, jako kdyby se chtělo probít na svobodu. Pot mi stékal po čele. Pak jsem zahlédl ten hlas: "Budu se spouštět, nelekni se..."
Ohlédl jsem se na všechny strany. Nikde nikdo. Pak mi došel význam věty. Spouštět. Podíval jsem se nad sebe. Tam ale také nikdo nebyl. Najednou mi na rameno poklepalo něco ostrého. Podíval jsem se, co to bylo. Byla to její ruka. Stála vedle mě. Byla to Jorogumo. O takových jsem slyšel mnoho. Horní část člověk, spodní část pavouk. Když se usmívala, šly vidět její ostré zuby. Myslel jsem, že mě zabije.
"Neboj se. Neublížím ti. Nemám k tomu jediný důvod. Ti ostatní z čajovny možná ano, vždyť jsi zaprvé člověk, zadruhé bezbranné dítě a zatřetí elementalista."
Pořád jsem tam stál a zíral na to, jak ke mně mluví velký hybrid pavouka a člověka. Docela přátelsky.
"Ty jsi se zatoulal, viď? Jak jsi se sem vůbec dostal. Je to tu nebezpečné."
"Nerad mluvím s cizími lidmi."
"Omlouvám se, nepředstavila jsem se. Jmenuji se Konoaryaki Koibita. Jak se jmenuješ ty?"
"Vuihiru Liife."
"No vidíš, tak teď už nejsem cizí, ne?" řekla a usmála se.
"Víte, ve městě byla jedna dívka, která se mi líbila. Vypadala moc mile, tak jsem ji chtěl pozdravit. Zavedla mě hluboko do lesa, vyčarovala portál a strčila mě dovnitř. No, tak jsem tady." řekl jsem pod tlakem.
"No, tak to se chceš určitě vrátit domů, že?"
"Já nemám domov."
"Jaktože nemáš domov?" řekla s údivem na tváři.
"Matka zemřela při porodu, otce jsem nikdy nepotkal. Žiju na ulici."
"To je mi líto. Nemáš hlad?"
"Mám, ale nebudu vás obtěžovat, paní..."
"Neříkej mi paní. Můžeš mi říkat Koi."
"Jak si přejete paní Koi."
"Jsi vtipný. Naše jídlo se celkem podobá tomu vašemu, nechceš tedy něco?"
"Opravdu nechci obtěžovat..."
Koi mě chytila za ruku a odvlekla do nějaké další budovy. Otevřela posuvné dveře a řekla: "Posaď se."
Učinil jsem. Odešla někam pryč se slovy: "Počkej tady, hned se vrátím."
Čekal jsem opravdu jen chvíli, když přišla s velkým bento-boxem. Položila ho na stůl, podala mi hůlky a řekla: "Nevím, jak bys zvládal naše jídlo, proto jsem zašla k lidem a něco si půjčila. Můžeš se dát do jídla." dořekla a opět se usmála.
Vypadala docela mile a přátelsky. Všichni démoni které jsem potkal ve světě lidí mě chtěli sníst nebo prostě jenom zabít. Seděla tam a dívala se, jak to sushi hltám po třech. Nevím, proč to pro mě dělala.
"Víš, to je poprvé, co vidím dítě. Docela mi tě přišlo líto, že nemáš rodiče. Tak se snažím pomoci a..."
"Děkuji ti." skočil jsem do řeči.
"Já už za svůj život viděl démonů mnoho. Všichni ve mě viděli spíše potravu, než přítele."
"Jsou to hlupáci. Ne všichni démoni jsou takoví. To si pamatuj. Řekni, až se budeš chtít vrátit." odešla do vedlejší místnosti.
Já pokračoval v dodělávání obsáhlého bento boxu.
...
"Koi-sama?"
"Ano?"
"Mohla bys mě prosím vrátit zpět domů?"
"Jak si přeješ!" usmála se.
Zašli jsme ven před dům. Něco zašeptala a pak se před námi zjevil ten portál.
"A můžu se někdy vrátit?" troufale jsem se zeptal.
"Zas tak často návštěvy nemám. Ale pro tebe budu mít vždycky otevřené dveře! Přijď kdykoliv budeš chtít. Ráda pomůžu. Stačí zajít k Velkému Stromu ve vašem lese a zavolat moje jméno. Uslyším tě."
"Děkuji, Koi-sama!" usmál jsem se, po dlouhé době jsem se cítil dobře. Po dlouhé době jsem cítil přátelství.
Tohle byl příběh o jediném démonovi, kterého jsem v dětství uznával.