[enzeus_anx]

Konec světa?! Možná..
Část Druhá
Mōhitotsu no akuma
​

Poté co jsem se seznámil s Koi, začal jsem potkávat démony častěji. Jak mě ta dívka prostrčila tím portálem, něco muselo uniknout. Například jeden slizoun, který sužoval obyvatele jedné menší vesničky východně od mého rodného města. Zpráva se ke mně donesla okamžitě den následující. Poslíček strážím popisoval takové zvláštní, zelené, měňavkovité stvoření, jenž vylezlo ze studny. Prý se zvětšuje pokaždé co pohltí nějakou tekutinu. Takže i lidskou krev. Naštěstí, žádné oběti ještě nebyly. Po zahlédnutí vystrašeného výrazu již zmíněného posla mi přeběhl mráz po zádech. Tenhle kluk právě zahlédl něco nadpřirozeného. Bohužel ho neušetřím toho, že to uvidí znova. Když běžel zpátky do vesnice, přeleštil jsem svůj tanto starým kusem látky a vydal se za ním. Běžel docela rychle, podcenil jsem ho. Musel jsem trošku přidat, abych ho alespoň v tom pustém lese dohnal. Chtěl jsem ho vyslechnout, abych případně pomohl se slizounem a něco si přivydělal. Už jsem byl tak deset metrů za ním, když vtom ho chytla velká a mohutná větev. Vyzvedla ho vysoko do vzduchu. Pár momentů na to chtěla další větev zaútočit na mě. Ve hbitém skluzu jsem vytasil tanto, poté udělal rychlou otočku doufajíc v přeseknutí větve. Než jsem se vzpamatoval, došlo mi, že jsem ji netrefil. To už mě za rameno chytila druhá. Mávnul jsem nožem a přeřízl větev. Začalo přituhovat. Větví přibývalo. Sekal jsem na všechny strany, většinu jsem zneškodnil. Počet větví se minimálně ztrojnásobil. Jedna mě odzbrojila a další podrazily nohy. Zvedl jsem se, kolem mě doslova desítky suchých větví mrtvých stromů, jenž sebou mrskaly jako ryby na špalku. Věděl jsem, že jsem ztracen, pokud nevytáhnu eso z rukávu. Začal jsem se soustředit. Všechnu sílu jsem soustředil kolem sebe. Zavřel oči. Zhluboka se nadechl a vypustil to. Kolem mě vypukl mocný vichr, který nejenom že zničil veškeré posedlé větve, ale také mě neskutečně vyčerpal. Padl jsem únavou na zem.

...

Když jsem se probral, stála u mě taková zvláštní dívka. Měla temné, rudo-hnědé zářivé oči, dlouhé tmavěhnědé vlasy až po pás, jenž byly propleteny různýmy kořínky, větvičkami a suchými listy. Oblečené bylo tradiční rudé kimono s bílými vzory, ornamenty sakury a obalené stejnými kořínky, jako měla ve vlasech. Její tvář byla březově bledá, místy pošpiněná půdou. Vypadala, jako by po celý svůj život nevytáhla paty z hustého lesa. Když viděla, že na ní tak nezdvořile hledím, pousmála se a otočila se slovy: "Je v tobě velká síla. Zničil jsi všechny mé větvičky..."
Mělo mě to napadnout. Je to démon. Krvelačný démon, jenž dusí své nebohé oběti zákeřnými posedlými větvemi. Když jsem chtěl vydat nějakou ofenzivní hlášku, zpoza stromu vyšel ten poslíček. Ten lesní démon k němu přišel, něco mu zašeptal a vrátil se ke mně se slovy: "Proč jsi mu chtěl ublížit?"
Vyhrkl jsem: "To v žádném případě! Zaslechl jsem, že se baví se strážnými o nějakém démonovi v jeho vesnici. Myslel jsem, že když ho budu následovat a někde tady v lese odchytím, zjistím si podrobnosti a toho démona zni-"
"Takže ty rád lovíš démony, co?" skočila mi do řeči.
"No, dalo by se to tak říct. Ještě jsem ani jednoho nezabil, ale vím, že většina z nich je zlá. A pokud je někdo kvůli démonům v nesnázích, pomůžu mu."
"S těmi démony máš pravdu. Ne každý se k lidem chová pozitivně. Stejně toho slizouna chceš zabít jen kvůli penězům a slávě..."
"Jakto, že víš, že je to slizoun? Máš v tom prsty?" začal jsem vyzvídat.
"Neignoruj druhou část věty. Tady Ookami mi prozradil, že mají ve vesnici slizounka, když to běžel oznámit vašim strážcům zákona."
"Takže vy dva se znáte?" nechápal jsem.
"Neodbočuj od tématu. Takže, pokud jsi ještě schopný boje, můžeš mi se slizounem pomoct. Elementále. Pff. Elementál." začala se smát.
"Něco k smíchu?" odvětil jsem na její drzou reakci.
"Jak se vůbec jmenuješ, větráku?"
"Vuihiru Liife. A jakpak ty, větvičko?"
"Shikki. A jdeme, ať ho porazíme ještě dneska."
Všichni tři jsme se vydali směrem k vesničce.

...

Došli jsme ke vchodové bráně u menších, dřevěných hradeb. Vesnice byla dočista prázdná. Nikde ani noha. Naprosté ticho. Jen v dáli šel slyšet takový bublavý zvuk, proto jsme se vydali tímž směrem. Došli jsme k velké studně.
"Tady by měl být." vydal ze sebe Ookami roztřeseným hlasem.
"Počkat! Zapomněl jsem svůj tanto. Shikki, kam přesně jsi ho odhodila?"
"Měl by být na cestě... Ale neodcházej, potřebujeme tvůj el-"
Zbytek jsem už neslyšel, jelikož jsem právě vyběhl z vesničky pryč. Co si pak pamatuji z vyprávění Ookami-sana, bylo to asi takhle:
Jakmile jsi zdrhnul pro ten svůj nožík, ze studny vyskočil ten slizoun. Byl obrovský. Měl asi pět metrů do výšky. Shikki se ho snažila zastavit kořeny, jenž povolala ze země. Já jen se jen staral o ty sliznaté kapičky, které po nás házel a byly neskutečně lepkavé na dotek, proto jsem je řezal svým wakizashi. Přišel jsem na to, že když oddělíš hodně malý kousek od jeho slizkého těla, nemůže ho znovu pohltit, aby se zvětšil. To bych ho ale musel řezat minimálně den v kuse, abych ho zničil.
Dorazil jsem do vesničky i se svým tanto nožem. Jedinou zbraní na sebeobranu, když nepočítám vír. Doběhl jsem ke studně, kde se právě bojovalo.
"Jsem zpátky!"
"Neříkej. Doufám, že vytáhneš nějaké eso z rukávu, Liife." řekl poněkud sarkastickým tónem Ookami.
Prudce jsem vytáhl svůj tanto z pouzdra. Švihnutím vzniknul velký vír, jenž rozmetal slizouna na tak malinké částečky, že se začaly ztrácet před očima.
"Takže k vyvolání víru potřebuješ i svůj nůž? Je nějak očarovaný?" vyhrkla Shikki.
"Co, ne" zmateně jsem odpovídal
"Baka*" zvolali Ookami a Shikki jednohlasně.
Obyvatelé začali vycházet ze svých úkrytů a sklepení. Vypadali, jako kdyby právě spatřili ducha. No, vlastně se dívali na trojici adolescentů zanesenými nechutným zeleným slizem. Přišlo mi to jako nejvhodnější doba pro jednoduchý přednes:
"Tak, kde je moje odměna?"

Pozn.: Baka = japonské urážlivé označení pro hlupáka.