T
TakiAri
Návštěvník
Takže. Po dlouhé době jsou tu opět Savioři.
Je zde jedna malá změna, vyzkoušel jsem to formou 'sequelu'.
Je zde i pár nových postav.
Takže, let's roll
The Last Saviors 1,5
Legenda praví, že kdesi v krajinách Irvaldu živoří menší vesnička kovářů, kteří dokáží vykovat ten nejostřejší meč,
tu nejsilnější sekyru a ten nejpevnější palcát. Traduje se, že dokáží z dračího kovu vyrobit to nejodolnější brnění
a také se říká, že dokáží vytvořit jakoukoliv magickou hůl. Když jsem byl ještě malý, hrával jsem si na vřesovišti u Lesa
Magických Sil. Název sice zní poněkud magicky, ale ve skutečnosti je to jen obyčejný les. Se svou partou jsme ze starých pařezů vyráběli
dřevěné meče, abychom trénovali šerm. Byl jsem ze skupiny nejlepší. Dokázal jsem porazit i vesnického šampiona,
když mi bylo pouhých 10 let. S mečem jsem to zkrátka uměl. Jednoho krásného podzimního dne jsem se vzdálil moc daleko
od skupiny. Našel jsem pár parádních klacků. Už jsem byl na okraji lesa, když v tom jsem zahlédl cosi podivného. Svítilo
to modrou jasnou barvou. Vypadalo to jako nějaký mrazivý orb. Tak jsem se za tím vydal. Šel jsem velmi dlouhou cestou.
Kdykoliv jsem se jen na okamžik zastavil, orb se zastavil se mnou. Opravdu to vypadalo, že mě někam vede.
Nad hlavou už se mi začalo smrákat, ale já pokračoval za orbem. Když jsem překračoval padlý starý kmen, prolomil
se pode mnou a já spadl přímo do rašeliniště. Děsně to smrdělo a táhlo mě to pomalu dolů. Věděl jsem, že se nesmím hnout,
ale když jsem byl nehybný, táhlo mě to ještě hlouběji. Z ničeho nic z křoví vyšla mohutná postava, čapla mne za ruku
a jedním zátahem vytáhla. Byl to vysoký, svalnatý a urostlý kovář. Řekl, ať jdu za ním. Že u něj můžu přespat.
Takže jsme vyrazili. Cesta to byla krátká a už jsem zahlédl stříšku menšího obydlí. Pak další a další, byla to celá vesnice
malých domečků. Vypadalo to, že každý z nich měl i malou kovárnu. Všechno to působilo tak magicky.
Mlčky jsem stál a zíral na obyvatelé této vesničky. Všechno to byli kováři. Nejméně tři tucty kovářů a kovářek.
Ten, co mě zachránil mi poklepal na rameno a řekl: "Vítej v Irvaldském Háji."
Byl jsem štěstím bez sebe. Byla to opravdu ta vesnice, kterou jsem měl namysli?
Šel jsem za ním do jeho příbytku. Představil se mi. Jmenoval se Grumvald.
Po dlouhé noci, jsem se probral brzo ráno. Jakmile jsem však otevřel oči, čekalo mne nevídané překvapení. Stál nade mnou
chlapec. Nevypadal o nic starší, než-li jsem já. "Kdo jsi?" zeptal se pronikavým hlasem. Už jsem mu chtěl odpovědět, ale
najednou se ozval Grumvaldův mohutný hlas: "Trime, nech našeho hosta napokoji."
Trim. To jméno mi uvízlo v hlavě. Zeptal se mne znovu. "Kdo jsi a co tady děláš?"
"Já? No.. já jsem.. jmenuji se Apos a tady Grumvald mě sem pozval. Zachránil mi život."
Trim vzteky zrudnul a šel do vedlejší místnosti za Grumvaldem. Ještě jsem nevstal z postele a už se oba dva vrátili.
"Je mi to líto, ale musím ti vymazat paměť." řekl Grumvald.
Vymazat paměť?! Pomyslel jsem si. To přeci nemůžou. Právě se mi splnil sen, viděl jsem na vlastní oči legendární Vesnici Kovářů!
Grumvald z kapsy vytáhl sežmoulaný cár papyru a začal něco mumlat. Vtom byla slyšet ohlušující rána. "Poplach!' zařval jeden
z mužů. Všichni tři jsme vyběhli ven a Grumvald se zeptal, co se děje. Dva kolemjdoucí muži řekli jednohlasně: "Drak..."
Najednou se z nebe střemhlav spustila dvouhlavá černá nestvůra. Jentak nad zemí se obrátila a dopadla na největší kovárnu.
Grumvald, který v rukou držel mohutný luk cosi zvolal na Trima. Ten okamžitě běžel k nim domů. V jedné ruce třímal bílou kožešinu
a v té druhé jakousi hůl. Zařval, ať jdu za ním. Nelenil jsem a hned běžel. Obrovské haldy popela se vznášely nad vesnicí.
Běžel do dalšího příbytku. Na zemi leželo ohořelé ženské tělo. Trimovi ukápla slza. Prudce se otočil a vyběhl zase ven.
Běžel jsem neustále za ním.
Cesta to byla dlouhá. Na chvíli jsme se zastavili. "Ještě kousek, kousek je má vesnice!" oznámil jsem mu.
Pokračovali jsme v cestě. Zahlédl jsem svou vesnici. Oddychl jsem si. Trim odkryl část kožešiny. Vykoukla hlavička dítěte.
Následně vytáhlo ji jednu ručičku. "Tohle je Era, můj bratr." řekl Trim.
O pět let později.
Era byl vychován jednou moc milou rodinou knihovníka v naší vesničce. Trim u nich také bydlel, ale byl zcela samostatný.
Každý den jsem je navštěvoval. Jednoho večera, když se konala oslava narozenin našeho náčelníka, jsme se sešli
o ohniště. Vyprávěly se zde historky a legendy. Když někdo narazil na tu o Vesnici Kovářů, věděl jsem jen já a Trim, že to
žádná legenda není.
Mno, doufám, že už to bylo lepší, než-li minule a také, že se vám tento sequel líbil.
Budu rád za jakékoliv hodnocení
Je zde jedna malá změna, vyzkoušel jsem to formou 'sequelu'.
Je zde i pár nových postav.
Takže, let's roll
The Last Saviors 1,5
Legenda praví, že kdesi v krajinách Irvaldu živoří menší vesnička kovářů, kteří dokáží vykovat ten nejostřejší meč,
tu nejsilnější sekyru a ten nejpevnější palcát. Traduje se, že dokáží z dračího kovu vyrobit to nejodolnější brnění
a také se říká, že dokáží vytvořit jakoukoliv magickou hůl. Když jsem byl ještě malý, hrával jsem si na vřesovišti u Lesa
Magických Sil. Název sice zní poněkud magicky, ale ve skutečnosti je to jen obyčejný les. Se svou partou jsme ze starých pařezů vyráběli
dřevěné meče, abychom trénovali šerm. Byl jsem ze skupiny nejlepší. Dokázal jsem porazit i vesnického šampiona,
když mi bylo pouhých 10 let. S mečem jsem to zkrátka uměl. Jednoho krásného podzimního dne jsem se vzdálil moc daleko
od skupiny. Našel jsem pár parádních klacků. Už jsem byl na okraji lesa, když v tom jsem zahlédl cosi podivného. Svítilo
to modrou jasnou barvou. Vypadalo to jako nějaký mrazivý orb. Tak jsem se za tím vydal. Šel jsem velmi dlouhou cestou.
Kdykoliv jsem se jen na okamžik zastavil, orb se zastavil se mnou. Opravdu to vypadalo, že mě někam vede.
Nad hlavou už se mi začalo smrákat, ale já pokračoval za orbem. Když jsem překračoval padlý starý kmen, prolomil
se pode mnou a já spadl přímo do rašeliniště. Děsně to smrdělo a táhlo mě to pomalu dolů. Věděl jsem, že se nesmím hnout,
ale když jsem byl nehybný, táhlo mě to ještě hlouběji. Z ničeho nic z křoví vyšla mohutná postava, čapla mne za ruku
a jedním zátahem vytáhla. Byl to vysoký, svalnatý a urostlý kovář. Řekl, ať jdu za ním. Že u něj můžu přespat.
Takže jsme vyrazili. Cesta to byla krátká a už jsem zahlédl stříšku menšího obydlí. Pak další a další, byla to celá vesnice
malých domečků. Vypadalo to, že každý z nich měl i malou kovárnu. Všechno to působilo tak magicky.
Mlčky jsem stál a zíral na obyvatelé této vesničky. Všechno to byli kováři. Nejméně tři tucty kovářů a kovářek.
Ten, co mě zachránil mi poklepal na rameno a řekl: "Vítej v Irvaldském Háji."
Byl jsem štěstím bez sebe. Byla to opravdu ta vesnice, kterou jsem měl namysli?
Šel jsem za ním do jeho příbytku. Představil se mi. Jmenoval se Grumvald.
Po dlouhé noci, jsem se probral brzo ráno. Jakmile jsem však otevřel oči, čekalo mne nevídané překvapení. Stál nade mnou
chlapec. Nevypadal o nic starší, než-li jsem já. "Kdo jsi?" zeptal se pronikavým hlasem. Už jsem mu chtěl odpovědět, ale
najednou se ozval Grumvaldův mohutný hlas: "Trime, nech našeho hosta napokoji."
Trim. To jméno mi uvízlo v hlavě. Zeptal se mne znovu. "Kdo jsi a co tady děláš?"
"Já? No.. já jsem.. jmenuji se Apos a tady Grumvald mě sem pozval. Zachránil mi život."
Trim vzteky zrudnul a šel do vedlejší místnosti za Grumvaldem. Ještě jsem nevstal z postele a už se oba dva vrátili.
"Je mi to líto, ale musím ti vymazat paměť." řekl Grumvald.
Vymazat paměť?! Pomyslel jsem si. To přeci nemůžou. Právě se mi splnil sen, viděl jsem na vlastní oči legendární Vesnici Kovářů!
Grumvald z kapsy vytáhl sežmoulaný cár papyru a začal něco mumlat. Vtom byla slyšet ohlušující rána. "Poplach!' zařval jeden
z mužů. Všichni tři jsme vyběhli ven a Grumvald se zeptal, co se děje. Dva kolemjdoucí muži řekli jednohlasně: "Drak..."
Najednou se z nebe střemhlav spustila dvouhlavá černá nestvůra. Jentak nad zemí se obrátila a dopadla na největší kovárnu.
Grumvald, který v rukou držel mohutný luk cosi zvolal na Trima. Ten okamžitě běžel k nim domů. V jedné ruce třímal bílou kožešinu
a v té druhé jakousi hůl. Zařval, ať jdu za ním. Nelenil jsem a hned běžel. Obrovské haldy popela se vznášely nad vesnicí.
Běžel do dalšího příbytku. Na zemi leželo ohořelé ženské tělo. Trimovi ukápla slza. Prudce se otočil a vyběhl zase ven.
Běžel jsem neustále za ním.
Cesta to byla dlouhá. Na chvíli jsme se zastavili. "Ještě kousek, kousek je má vesnice!" oznámil jsem mu.
Pokračovali jsme v cestě. Zahlédl jsem svou vesnici. Oddychl jsem si. Trim odkryl část kožešiny. Vykoukla hlavička dítěte.
Následně vytáhlo ji jednu ručičku. "Tohle je Era, můj bratr." řekl Trim.
O pět let později.
Era byl vychován jednou moc milou rodinou knihovníka v naší vesničce. Trim u nich také bydlel, ale byl zcela samostatný.
Každý den jsem je navštěvoval. Jednoho večera, když se konala oslava narozenin našeho náčelníka, jsme se sešli
o ohniště. Vyprávěly se zde historky a legendy. Když někdo narazil na tu o Vesnici Kovářů, věděl jsem jen já a Trim, že to
žádná legenda není.
Mno, doufám, že už to bylo lepší, než-li minule a také, že se vám tento sequel líbil.
Budu rád za jakékoliv hodnocení
