_AnNie
Dark Queen of the Sith
Inu, jelikož jsem blázen do slohu, asi proto taky dělám to co dělám 
Tak jsem se rozhodla psát příběhy dva. Snad to budem stíhat no, předněji asi bude vycházet to, o co bude větší zájem.
Ovšem bych ráda vydávala oboje tak nějak stejně, aby si každý milovník něčeho přišel na své. Zároveň.. Jednota je běh na dlouhou trať. Doslova. Jednoznačně se dostaneme k dílu 100, takže jak píšu, delší trať..
A jelikož vás chce hodně být v příběhu, ale ten se pomalu nějakým způsobem vyvíjí a já to nemohu urychlit aniž bych vynechala "takové ty kecy okolo", páč.. to bych nebyla já.
Tenhle příběh už tu kdysi byl. Možná si někteří pamatují. Odstartovala jsem ho znovu s jinými plány do budoucna. Že ho budu rozvíjet poněkud odlišně než posledně. Co si pamatuji, tak jsme se tam zas tak daleko nedostali, myslím, že v jednotě jsme už dál.
Pokračování bude podle toho, jaký o něj bude zájem, tímto žádám i lidi, kteří by chtěli v příběhu být, ať se ozvou, protože tady to bude asi dřív než v jednotě, ale taky tam přijdete na řadu No, nebudu zdržovat a jdeme na příběh..
Vaše hlasování ovlivní pokračování
Prašná půda, žádná zeleň. Vyschlá zem s praskliny v sobě samé. Mrtvý svět, který už nemá kdo pustošit.
Tak to tu před lety vypadalo. Částečně je to stále realita, která mě u vnitř mé duše zžírá. Svět byl zničen válkou, lidstvo vyhlazeno.
Válka měla údajně tři fáze. V té první se znepřátelilo několik států, které bojovaly proti sobě. Nikdo tomu asi nevěnoval nějakou pozornost, protože to nikdo nebyl schopen zastavit.
V další fázi se do války připojilo celé lidstvo, stát proti státu. Každý bojoval s každým. O moc, území, později i o vodu a jídlo. Jeden život padl za druhý.
Ve třetí fázi se do boje přidala samotná příroda. Povodně, hurikány, tornáda, zemětřesení nepředstavitelné síly. Pár procent přeživších se sjednotilo a společně vytvořili novou vládu a hlavní město Nikaru. (ps.. čte se to Nykaru, jasný?)
Postupně začali pracovat na revitalizaci našeho světa. Lidstvo přišlo na to, jak obnovit části půdy a začít na nich něco pěstovat. Lidstvo se rozrůstalo a země začala skvétat. Aspoň v Nikaru.
Tam již část Země vypadá snesitelně, údajně. Postupem času se rozhodlo o vytvoření kolonií. Dnes již existuje čtrnáct kolonií. Každá z nich má svého vůdce a svojí radu, která však poslouchá rozkazy z města Nikaru.
Já, Vanessa, žiji v jedenácté kolonii zvané Mitushi. O tom, ale dnešek není. Dnes je den, kdy se do společnosti dospělých uvádí studenti posledního ročníku školy. Začíná život s prací, hledáním rodiny a zlepšováním naší kolonie.
Pokud ovšem nebudu vybrána k pokračování ve studiu. Věřte nebo ne, ráda bych. Chtěla bych vystudovat univerzitu, kterou před lety vystudoval i můj otec. Dnes je jeden ze členů rady naší kolonie. Ovšem dostat se na univerzitu není tak snadné
jak by se možná mohlo zdát. Musíte vykázat zvláštní výsledky, aby vás vybrali do testování a až podle testování se usoudí, zda na univerzitu máte, či nikoliv.
„Vanesso!“ volá mamka.
Sejdu ze schodů. Maminka se na mě mračí a v ruce drží hřeben. Je čas mě připravit.
Mamka mi rozčesává vlasy a plete copánky, které zamotává do sebe. Mám co dělat, abych se nezačala ošívat. Tolik se už chci vidět v zrcadle. Vidět své dospělé já. Ještě ne. Teď přijde na řadu oblečení a poté boty.
Oblíkám se do červených, ano, červených šatů, žádná růžová! Nejsem dítě! Jsem tak natěšená. Až když jsem hotová a připravená se smím podívat do zrcadla. Tak takhle vypadám jako dospělá. Vedle mamky si připadám stále jako dítě.
To je jedno. Mám dost času na to zestárnout. Teď jsem spokojená s tím, jak vypadám, nebo si to aspoň snažím nalhat.
„Jste připravené?“ koukne do pokoje táta a ušklíbne se na nás.
Hned na to do pokoje vletí Zeen, můj starší bratr. „Týjo! Tobě to sluší Van!“ Van je přezdívka, kterou mi kdysi dal. Vlastně už si ani nepamatuji jak k tomu došlo, když jsem byla malá, byl to spíše posměvek, ale teď mě to hřeje u srdce.
„Děkuju.“ odpovím.
Zeen mě chytne za ruku a odvleče z pokoje k botníku. Je natěšený možná víc než já, pokud to vůbec jde. Zeen pracuje v oboru biologie a snaží se o nápravu půdy a pěstování plodin. Kdysi si přál jít na univerzitu, ale nebyl vybrán.
Trochu mi to zkazí náladu. Zeen je chytrý, jistě víc než-li já. A i v mém ročníku je mnohem víc lidí, kteři jsou chytřejší. Jakou mám tedy šanci? Minimální? Žádnou?
Když dojdeme na náměstí je tam už kupa lidí. Jeden den v roce se zde celá kolonie sejde, aby uvítali studenty do života dospělých. Případně k potlesku, že byl student vybrán do testování.
Po celém náměstí byly davy lidí, stánky a hrála hudba. Naše náměstí je jeden velký ovál a vejde se sem takřka vše. V popředí před starostovým domem stojí pódium kam se za pár minut i s mou třídou vydám.
Před tím jsem se ovšem rozhodla dát si trochu té zmrzliny s kamarádkami. Během oslav je zmrzlina zdarma. Narozdíl od ostatních věcí. Celá kolonie se snaží na oslavách vyměnit, prodat všechno co už nepotřebuje.
Ve chvíli kdy jsem si třikrát lízla své vanilkové zmrzliny se rozezněly trubky a bubny. Ohlašovalo to, že oslava absolventů započne a že se poslední ročník má dostavit na pódium. Našla jsem mamku a brzy nás našel i táta se Zeenem.
Mamka mi poplácala po rameni, otec mě objal a Zeen mi vzal z ruky zmrzlinu a prohrábl vlasy „Dík za zmrzku, prcku.“ já se usmála a objala ho. Mám Zeena ráda, často mě zlobí, ale on je ten, kdo mi pomůže a zvedne náladu.
Maminka se na něj zamračí a přerovná mi rychle vlasy, aby můj účes nebyl rozcuchaný a postřila mě k pódiu. Když jsem na něj vyšla, stálo tam už všech osmnáct studentů posledního ročníku. Jsme nejpočetnější třída v Mitushi.
Slečna Jangerová, naše učitelka, nás začala srovnávat do dvou řad. Chlapci do zádu a dívky před ně. Zeen se na mě usmál a já mu jeho úsměv musela oplatit. Vzpomněla jsem si jak říkal, že jedenáct let studia je snadnější, než
přečkat dvě hodiny na oslavě. Asi měl pravdu, na oslavách je vždy teplo a představa stát tu dvě až tři hodiny se mi příliš nezamlouvala. Každý z vedění města má svůj proslov. Můj táta ho bude mít taky. On je vůdcem co se týče
oboru biologického inženýrství. Zeen pracuje v jeho týmu. Táta mi před nějakou dobou nabídl práci, až budu dospělá. Tahle představa se mi taky nezamlouvala. Pro rostliny znamenám jistou zkázu. Každá květina, dokonce i kaktus pod mou rukou
zahyne. Nevyhnutelně. Posledně, když jsem Zeenovi pomáhala se semínky slunečnice, na kterých dělal měsíce, málem jsem je všechny zničila. Vynikám spíše v technickém inženýrství. Opravím téměř všechno. Vlastně světelné osvětlení našeho domu
jsem dělala já. Celý systém jsem pečlivě promyslela tak, aby šetřil energii. Hromadí sluneční paprsky přes den a v noci se světla automaticky aktivují, dokud systém nevypnu. Energie je příliš drahá, než aby se s ní plýtvalo přes den za
slunečního světla. Jen skleník má svůj extra systém, který jsem taky navrhla já. Rostily které tam jsou potřebují více světla, než jim slunce přes den může dát.
Na pódium vyjde starosta a přikloní se k mikrofonu „Sláva absolventům!“ zvolá. Celá kolonie tuto větu třikrát opakuje, nekteří ještě tleskají a starosta čeká až se dav uklidní.
„Všechny vás zde vítám. Jsem rád, že jsme se zde sešli, po roce, aby jsme oslavili vaší dospělost. Novou část vašeho života. Dnešním dnem přestanete být dětmi. Přesto, že né každý si vybral obor, kterému se v kolonii bude věnovat, tak
věřím, že nebudete otálet a až si vyberete svůj směr, budete prospěšní pro celou kolonii. Každý kus práce se cení, ať je to jakýkoliv díl, jakýkoliv obor.“ odmlčel se a z davu se dostavil potlesk.
Pak pokračoval.. „Myslím, že tímto můžeme zahájit průvod!“
Průvod bylo něco, co absolvovala celá škola. Každá třída vystoupala postupně na pódium i se svou vlajkou, kterou si připravili. Každá měla své barvy a většinou i nějaký ten znak. Po ukončení naší dospělosti se vlajky vystaví na náměstí a do
konce slavností se hlasuje o nejlepší vlajce. Vždy se začíná od nejmladší třídy a průvod končí studenti, kteří po slavnosti přejdou do největšího ročníku. Pak mají proslovy ostatní vůdci určitého oboru, které trvají asi hodinu a půl.
Pak starosta ještě všem nám gratuluje a začne číst jména, dotyčný ke starostovi přistoupí, ten mu stiskne ruku, pogratuluje a předá obálku, ve kterém je menší finanční obnos. Není tam víc než 30 nilek. To je naše měna. Je to v přepočtu
asi 10 korun. Naše kolonie není bohatá a měnu ani tolik nevyužíváme, protože je vzácnost. Hlavní město ovšem tyto obálky pošle každý rok do kolonií absolventů, tolik, jaký je kurz v danné kolonii. U nás si za to můžete koupit nějaký ten
skromný příbytek. Ovšem v takové kolonii první by vám za to dali možná tak půl jablka. Proto asi pochopíte, že návštěvníky z bohatých kolonií tu příliš neoceníme. Když se z bohaté kolonie přestěhujete do chudé, tak je z vás přirozeně pracháč.
Pak to dopadá tak, že danná osoba nic nedělá, ale žije se jí dobře. Protože vše si může koupit. Zatímco ostatní na to musí tvrdě dřít a podílet se na jiných pracích.
Když jsem i já dostala svou obálku a vrátila se na své místo na pódiu, tak starosta řekl.. „Máme tu ještě jednu novinku. Po dlouhých letech hlavní město Nikaru zve čtyři studenty do testování.“ při této řeči se ozve jásot a starosta
zatím otevírá obálku z hlavního města. Zatají se mi dech a srdce mi prudce buší. To co je v té obálce rozhodne o mé budoucnosti. Mohla bych pokračovat v studiu a dotáhnout to na člena rady?
„Studenti jsou.. Krosta Dall, Shanny Zandrin, Bob Malachi..“ zbývalo poslední jméno. Napětím jsem přestala dýchat. „... Vanessa Wallin.“ Já? Já jsem to dokázala. Dokázala jsem to! Byla jsem vybrána na testování!
Tak jsem se rozhodla psát příběhy dva. Snad to budem stíhat no, předněji asi bude vycházet to, o co bude větší zájem. Ovšem bych ráda vydávala oboje tak nějak stejně, aby si každý milovník něčeho přišel na své.
Zároveň.. Jednota je běh na dlouhou trať. Doslova. Jednoznačně se dostaneme k dílu 100, takže jak píšu, delší trať.. A jelikož vás chce hodně být v příběhu, ale ten se pomalu nějakým způsobem vyvíjí a já to nemohu urychlit aniž bych vynechala "takové ty kecy okolo", páč.. to bych nebyla já.
Tenhle příběh už tu kdysi byl. Možná si někteří pamatují. Odstartovala jsem ho znovu s jinými plány do budoucna. Že ho budu rozvíjet poněkud odlišně než posledně. Co si pamatuji, tak jsme se tam zas tak daleko nedostali, myslím, že v jednotě jsme už dál.
Pokračování bude podle toho, jaký o něj bude zájem, tímto žádám i lidi, kteří by chtěli v příběhu být, ať se ozvou, protože tady to bude asi dřív než v jednotě, ale taky tam přijdete na řadu
No, nebudu zdržovat a jdeme na příběh.. Vaše hlasování ovlivní pokračování
Prašná půda, žádná zeleň. Vyschlá zem s praskliny v sobě samé. Mrtvý svět, který už nemá kdo pustošit.
Tak to tu před lety vypadalo. Částečně je to stále realita, která mě u vnitř mé duše zžírá. Svět byl zničen válkou, lidstvo vyhlazeno.
Válka měla údajně tři fáze. V té první se znepřátelilo několik států, které bojovaly proti sobě. Nikdo tomu asi nevěnoval nějakou pozornost, protože to nikdo nebyl schopen zastavit.
V další fázi se do války připojilo celé lidstvo, stát proti státu. Každý bojoval s každým. O moc, území, později i o vodu a jídlo. Jeden život padl za druhý.
Ve třetí fázi se do boje přidala samotná příroda. Povodně, hurikány, tornáda, zemětřesení nepředstavitelné síly. Pár procent přeživších se sjednotilo a společně vytvořili novou vládu a hlavní město Nikaru. (ps.. čte se to Nykaru, jasný?
)Postupně začali pracovat na revitalizaci našeho světa. Lidstvo přišlo na to, jak obnovit části půdy a začít na nich něco pěstovat. Lidstvo se rozrůstalo a země začala skvétat. Aspoň v Nikaru.
Tam již část Země vypadá snesitelně, údajně. Postupem času se rozhodlo o vytvoření kolonií. Dnes již existuje čtrnáct kolonií. Každá z nich má svého vůdce a svojí radu, která však poslouchá rozkazy z města Nikaru.
Já, Vanessa, žiji v jedenácté kolonii zvané Mitushi. O tom, ale dnešek není. Dnes je den, kdy se do společnosti dospělých uvádí studenti posledního ročníku školy. Začíná život s prací, hledáním rodiny a zlepšováním naší kolonie.
Pokud ovšem nebudu vybrána k pokračování ve studiu. Věřte nebo ne, ráda bych. Chtěla bych vystudovat univerzitu, kterou před lety vystudoval i můj otec. Dnes je jeden ze členů rady naší kolonie. Ovšem dostat se na univerzitu není tak snadné
jak by se možná mohlo zdát. Musíte vykázat zvláštní výsledky, aby vás vybrali do testování a až podle testování se usoudí, zda na univerzitu máte, či nikoliv.
„Vanesso!“ volá mamka.
Sejdu ze schodů. Maminka se na mě mračí a v ruce drží hřeben. Je čas mě připravit.
Mamka mi rozčesává vlasy a plete copánky, které zamotává do sebe. Mám co dělat, abych se nezačala ošívat. Tolik se už chci vidět v zrcadle. Vidět své dospělé já. Ještě ne. Teď přijde na řadu oblečení a poté boty.
Oblíkám se do červených, ano, červených šatů, žádná růžová! Nejsem dítě! Jsem tak natěšená. Až když jsem hotová a připravená se smím podívat do zrcadla. Tak takhle vypadám jako dospělá. Vedle mamky si připadám stále jako dítě.
To je jedno. Mám dost času na to zestárnout. Teď jsem spokojená s tím, jak vypadám, nebo si to aspoň snažím nalhat.
„Jste připravené?“ koukne do pokoje táta a ušklíbne se na nás.
Hned na to do pokoje vletí Zeen, můj starší bratr. „Týjo! Tobě to sluší Van!“ Van je přezdívka, kterou mi kdysi dal. Vlastně už si ani nepamatuji jak k tomu došlo, když jsem byla malá, byl to spíše posměvek, ale teď mě to hřeje u srdce.
„Děkuju.“ odpovím.
Zeen mě chytne za ruku a odvleče z pokoje k botníku. Je natěšený možná víc než já, pokud to vůbec jde. Zeen pracuje v oboru biologie a snaží se o nápravu půdy a pěstování plodin. Kdysi si přál jít na univerzitu, ale nebyl vybrán.
Trochu mi to zkazí náladu. Zeen je chytrý, jistě víc než-li já. A i v mém ročníku je mnohem víc lidí, kteři jsou chytřejší. Jakou mám tedy šanci? Minimální? Žádnou?
Když dojdeme na náměstí je tam už kupa lidí. Jeden den v roce se zde celá kolonie sejde, aby uvítali studenty do života dospělých. Případně k potlesku, že byl student vybrán do testování.
Po celém náměstí byly davy lidí, stánky a hrála hudba. Naše náměstí je jeden velký ovál a vejde se sem takřka vše. V popředí před starostovým domem stojí pódium kam se za pár minut i s mou třídou vydám.
Před tím jsem se ovšem rozhodla dát si trochu té zmrzliny s kamarádkami. Během oslav je zmrzlina zdarma. Narozdíl od ostatních věcí. Celá kolonie se snaží na oslavách vyměnit, prodat všechno co už nepotřebuje.
Ve chvíli kdy jsem si třikrát lízla své vanilkové zmrzliny se rozezněly trubky a bubny. Ohlašovalo to, že oslava absolventů započne a že se poslední ročník má dostavit na pódium. Našla jsem mamku a brzy nás našel i táta se Zeenem.
Mamka mi poplácala po rameni, otec mě objal a Zeen mi vzal z ruky zmrzlinu a prohrábl vlasy „Dík za zmrzku, prcku.“ já se usmála a objala ho. Mám Zeena ráda, často mě zlobí, ale on je ten, kdo mi pomůže a zvedne náladu.
Maminka se na něj zamračí a přerovná mi rychle vlasy, aby můj účes nebyl rozcuchaný a postřila mě k pódiu. Když jsem na něj vyšla, stálo tam už všech osmnáct studentů posledního ročníku. Jsme nejpočetnější třída v Mitushi.
Slečna Jangerová, naše učitelka, nás začala srovnávat do dvou řad. Chlapci do zádu a dívky před ně. Zeen se na mě usmál a já mu jeho úsměv musela oplatit. Vzpomněla jsem si jak říkal, že jedenáct let studia je snadnější, než
přečkat dvě hodiny na oslavě. Asi měl pravdu, na oslavách je vždy teplo a představa stát tu dvě až tři hodiny se mi příliš nezamlouvala. Každý z vedění města má svůj proslov. Můj táta ho bude mít taky. On je vůdcem co se týče
oboru biologického inženýrství. Zeen pracuje v jeho týmu. Táta mi před nějakou dobou nabídl práci, až budu dospělá. Tahle představa se mi taky nezamlouvala. Pro rostliny znamenám jistou zkázu. Každá květina, dokonce i kaktus pod mou rukou
zahyne. Nevyhnutelně. Posledně, když jsem Zeenovi pomáhala se semínky slunečnice, na kterých dělal měsíce, málem jsem je všechny zničila. Vynikám spíše v technickém inženýrství. Opravím téměř všechno. Vlastně světelné osvětlení našeho domu
jsem dělala já. Celý systém jsem pečlivě promyslela tak, aby šetřil energii. Hromadí sluneční paprsky přes den a v noci se světla automaticky aktivují, dokud systém nevypnu. Energie je příliš drahá, než aby se s ní plýtvalo přes den za
slunečního světla. Jen skleník má svůj extra systém, který jsem taky navrhla já. Rostily které tam jsou potřebují více světla, než jim slunce přes den může dát.
Na pódium vyjde starosta a přikloní se k mikrofonu „Sláva absolventům!“ zvolá. Celá kolonie tuto větu třikrát opakuje, nekteří ještě tleskají a starosta čeká až se dav uklidní.
„Všechny vás zde vítám. Jsem rád, že jsme se zde sešli, po roce, aby jsme oslavili vaší dospělost. Novou část vašeho života. Dnešním dnem přestanete být dětmi. Přesto, že né každý si vybral obor, kterému se v kolonii bude věnovat, tak
věřím, že nebudete otálet a až si vyberete svůj směr, budete prospěšní pro celou kolonii. Každý kus práce se cení, ať je to jakýkoliv díl, jakýkoliv obor.“ odmlčel se a z davu se dostavil potlesk.
Pak pokračoval.. „Myslím, že tímto můžeme zahájit průvod!“
Průvod bylo něco, co absolvovala celá škola. Každá třída vystoupala postupně na pódium i se svou vlajkou, kterou si připravili. Každá měla své barvy a většinou i nějaký ten znak. Po ukončení naší dospělosti se vlajky vystaví na náměstí a do
konce slavností se hlasuje o nejlepší vlajce. Vždy se začíná od nejmladší třídy a průvod končí studenti, kteří po slavnosti přejdou do největšího ročníku. Pak mají proslovy ostatní vůdci určitého oboru, které trvají asi hodinu a půl.
Pak starosta ještě všem nám gratuluje a začne číst jména, dotyčný ke starostovi přistoupí, ten mu stiskne ruku, pogratuluje a předá obálku, ve kterém je menší finanční obnos. Není tam víc než 30 nilek. To je naše měna. Je to v přepočtu
asi 10 korun. Naše kolonie není bohatá a měnu ani tolik nevyužíváme, protože je vzácnost. Hlavní město ovšem tyto obálky pošle každý rok do kolonií absolventů, tolik, jaký je kurz v danné kolonii. U nás si za to můžete koupit nějaký ten
skromný příbytek. Ovšem v takové kolonii první by vám za to dali možná tak půl jablka. Proto asi pochopíte, že návštěvníky z bohatých kolonií tu příliš neoceníme. Když se z bohaté kolonie přestěhujete do chudé, tak je z vás přirozeně pracháč.
Pak to dopadá tak, že danná osoba nic nedělá, ale žije se jí dobře. Protože vše si může koupit. Zatímco ostatní na to musí tvrdě dřít a podílet se na jiných pracích.
Když jsem i já dostala svou obálku a vrátila se na své místo na pódiu, tak starosta řekl.. „Máme tu ještě jednu novinku. Po dlouhých letech hlavní město Nikaru zve čtyři studenty do testování.“ při této řeči se ozve jásot a starosta
zatím otevírá obálku z hlavního města. Zatají se mi dech a srdce mi prudce buší. To co je v té obálce rozhodne o mé budoucnosti. Mohla bych pokračovat v studiu a dotáhnout to na člena rady?
„Studenti jsou.. Krosta Dall, Shanny Zandrin, Bob Malachi..“ zbývalo poslední jméno. Napětím jsem přestala dýchat. „... Vanessa Wallin.“ Já? Já jsem to dokázala. Dokázala jsem to! Byla jsem vybrána na testování!
