_AnNie
Dark Queen of the Sith
Druhá kapitola příběhu o mladičké Vanese, která se zoufale snaší dostat do programu pod názvem "Zkouška Charakteru". Pokud jsi nečetl první díl, asi bych se s tím druhým ani nenamáhala.
Zde jsou výpisi přechozích dílů..
Kapitola I. - https://craftmania.cz/tema/zkouska-kapitola-i.15177/
Vanesa.. sotva jsem se držela na nohou když táta vyslovil mé jméno. Já a zkouška. Vždy jsem o tom snila, ale nikdy jsem se na tuhle chvíli nepřipravovala. Misery s Filipem udělali tři kroky v před a zvedli ruce do výše. I já jsem udělala tři kroky dopředu. Shann se ale nepřidala. Přísahala bych, že naopak udělala krok zpět. Na pódium přikráčel jakýsi muž v černém obleku a blonďatými vlasy v culíku. Otec ještě naposledy řekl, že tohle jsou naši budoucí vůdci a pak nám řekl ať následujeme toho může v obleku.
„Jmenuji se Victor a jsem váš průvodce pro zkoušku charakteru." Sdělil nám ten muž s profesionálním odstupem v hlase. Pak se nás ptal na naše dojmy z toho, že jsme se dostali na zkoušku. Shann jako jediná mlčela. Pravda.. já jsem toho taky moc nenamluvila, ale aspoň jsem odpovídala. Dvěmi, maximálně třemi slovy. Naopak Misery a Filip měli problém svou pusu aspoň na chvíli zastavit. Pak nám Victor řekl, že máme být v osm hodin na náměstí. Od tud nás on sám osobně odveze až do hlavního města. "Co když zkoušku nechci podstoupit?" zašeptala Shann s mírně chladným, přesto sebejistým tónem. Nemohla jsem se ubránit údivu. Já na tuhle příležitost čekám, skoro jsem nemohla dýchat když jsem se dozvěděla, že jsem se na zkoušku dostala a ona nechce jet?! Victor se jen usmál. Myslím, že všem .. i Shann muselo být jasné co nám tím sděluje. Nemáme na výběr. To mě nejdříve polekalo, pak jsem si kladla otázku proč. Já se přeci nemám důvod bát. Já na zkoušku chci. Pak jsme se ještě dozvěděli, že sebou si máme vzít dvoje oblečení (jedno na sebe a jedno do batohu). Pak jeden noční úbor a smíme si sebou vzít jednu věc dle vlastního uvážení. Když se Victor ptal jestli máme nějaké otázky Shann se s provokativním úšklebkem zeptala jestli se smí vzdálit. Otázka mi přišla zbytečná, protože na odpověď nečekala a odešla dřív než kdokoliv stačil cokoliv namítnout. Filip se na Victora podíval zkoumavým pohledem, zda je to v pořádku. Misery se s ničím takovým nenamáhal. Máchl rukou a řekl, že je toho na ní moc. Pak jsme dostali svolení odejít domů a připravit se na nadcházející den.
Vzbudila jsem se dříve, abych si stihla sbalit. Včera jsem po gratulacích od mamky a přátel ulehla a usnula dřív než jsem napočítala do tří. Sbalila jsem si jednu noční košilku, žluté šaty s delšími rukávy a bílé balerínky. Na sebe jsem si oblékla červené šaty na ramínka s černými lodičkami. Chtěla jsem na zkoušku vypadat co možná nejlépe. U snídaně jsem přemýšlela, co si vezmu s sebou jako osobní věc. Náušnice? Ten stříbrný náhrdelník? Musím udělat dojem a vypadat dobře. Nechala jsem to na později a šla se nasnídat. Dopřála jsem si kukuřičnou placičku a trochu vody. S třetím kousnutím do kukuřičné placičky mi už slza stýkala po tváři. Zkouška trvala necelé dva měsíce. Ten kdo zkouškou prošel se podíval do své kolonie až za několik let. Prvních pár let noví členové rady sídlí v hlavním městě. Až po několika letech je jim natolik důvěřováno, že dostanou možnost vést jednotlivou kolonii. Kroky.. někdo sem jde. Rychle jsem setřela slzy a do pusy jsem narvala co možná největší kus kukuřičné placky. Nemohla jsem riskovat slova. Mohlo by to znamenat, že by se slzy vrátily.. Táta. Přívětivě se na mě usmál a posadil se na proti mně. Zadíval se mi do očí a já do těch jeho. Strach, zoufalství. To jsem v jeho očích viděla. Natáhl ke mně ruku. Chytla jsem ho za ní zatímco jsem kousala kukuřičnou placku. Chytil mě pevně. Skoro jsem ruku stáhla zpátky, ale on mě nepustil. "Neso.. zkouška je zrádná. Nikdy jsem o ní nemluvil, protože jsem doufal, že to nebude třeba. Každý rok se vytváří nový a nový program. Sledují tě na každém kroku. Budeš muset být opatrná Neso. Pro boha tě prosím, aby jsi nikomu nevěřila. Na zkoušce nemůžeš nikomu věřit. Do dnes mám ze zkoušky noční můry. Víc ti říci nemohu. Sledují každý můj krok a já to moc dobře vím. Tím spíše, že jsi příbuzná se mnou se na tebe zaměří. Musíš být chytřejší Neso. Buď opatrná.. a hodně štěstí." Noční můry? Sledují ho? Co to má být? Nikdy mi o ničem takovém neřekl. Jaké vzpomínky může ze zkoušky mít? Proč mě varuje zrovna teď? Už je příliš pozdě... Otec pustil moji ruku, zvedl se a zmizel někde v koupelně. Já dojedla kukuřičnou placku a vrátila jsem se do pokoje. Vyházela věci z batohu a začala znovu. Dala jsem si tam opět noční košili, modré triko s krátkými rukávy, černé tepláky a pohodlné, přesto bytelné kožené boty. Červené šaty s lodičky jsem si však nechala na sobě. Osobní věcí mi byl kapesní nožík s dalšími vymoženostmi. Dostala jsem ho od táty minulý rok. byl takřka nepoužitý.
Na náměstí jsem dorazila jako třetí. Filip i Misery už čekali u obrovského auta a nadšeně mluvili o zkoušce. "Dobré ráno Vaneso" řekl Victor, když jsem k němu došla. Misery se na mě usmál a já zčervenala. Radši jsem se rychle otočila na Filipa. Zdálo se však, že bylo příliš pozdě, protože Misery mé zčervenání postřehl. Victor zkontroloval čas a pronesl, že máme zpoždění. Měl pravdu. Deset minut po osmé a Shann stále nikde. "Támhle" ukázal Filip do dálky ze které jsem už viděla Shann a její mírný úsměv. Shann konečně došla k autu. Victor se na ní přísně podíval. Ona se ale jen mírně usmála, otevřela si dveře a nasedla. Ta její drzost mě rozčilovala. Zároveň jsem ji však obdivovala. Victor udělal gesto a my jsme nastoupili. Bylo to tam obrovské. Co víc.. všude bylo jídlo, koktejly, vína a další. Mohla jsem v tom autě stát. Ano.. až tak bylo vysoké. Byl to hotový přenosný dům.
Posedali jsme si na nádherné a pohodlné kožené potahy a auto se rozjelo. Nestačila jsem se ani ohlédnout a už jsme byli v nedohlednu od našeho náměstí. Cestou jsme si povídali. Všichni. Přidala se dokonce i Shann. Mluvili jsme o svých rodinách, o svých vynálezech během našeho dětství, o písemkách ve škole a také o zkoušce. Když přešla řeč na toto téma..umlkla jsem. V hlavě se mi přehrávalo dnešní ráno. Pak jsem všem řekla, že jsem unavená. Schoulila se k batohu a usnula.
"Prásk" hlavou jsem se praštila o zem, když jsem spadla ze sedačky. Auto prudce zabrzdilo bez jakéhokoli varování. Zvedla jsem se, hodila si batoh přes záda, vystoupila jsem z auta za ostatními a žasla. Obrovská, bílá a hladká budova s vytesaným znakem knihy propíchnuté mečem. Stromy úhledně střižené a všechny naprosto identické. Po obou stranách vchodu byly dvě obrovské fontány. Ani jedna však nefungovala. Victor přiložil prst na černou, čtvercovou krabičku. Pak to párkrát zapípalo a dveře se otevřely. Nevím proč, ale čekala jsem nějaké gesto, aby dámy vešly první. U nás v Kaliopii byl tohle nepsaný zákon. Nic takového, ale nepřišlo. Victor vešel. Filip s Miserym ho následovali a já Shann jsme se na sebe podívali. Shann vešla a já jsem jí následovala. Procházeli jsme bílou, oválnou chodbou na jejímž konci byly další mohutné dveře. U nich se nacházela identická krabička a jakási paní. Té jsme měli nahlásit naše jména a každý jsme dostali injekci. Údajně v ní byl čip, kterým nás měli stroje rozpoznat od jiných studentů. Misery dostal injekci jako první a vešel. Filip trochu zasténal když mu injekce projela kůží. Shann za injekci darovala ledový úsměv a i ona vešla. Já byla poslední. Injekce projela mou kůží a já cítila jak mi zabrněla ruka, když v ní "přistál" onen čip. Pak jsem ruku přiložila k té černé krabičce a dveře se otevřely.
Doufám, že i tato kapitola sklidí úspěch. Ve třetí kapitole se objeví plno nových postav (pokud nějaká bude.
). V dnešní kapitole se nachází @CrazyShann_Cz , @Misery96 , @Filip6_CZ
Zde jsou výpisi přechozích dílů..
Kapitola I. - https://craftmania.cz/tema/zkouska-kapitola-i.15177/
Vanesa.. sotva jsem se držela na nohou když táta vyslovil mé jméno. Já a zkouška. Vždy jsem o tom snila, ale nikdy jsem se na tuhle chvíli nepřipravovala. Misery s Filipem udělali tři kroky v před a zvedli ruce do výše. I já jsem udělala tři kroky dopředu. Shann se ale nepřidala. Přísahala bych, že naopak udělala krok zpět. Na pódium přikráčel jakýsi muž v černém obleku a blonďatými vlasy v culíku. Otec ještě naposledy řekl, že tohle jsou naši budoucí vůdci a pak nám řekl ať následujeme toho může v obleku.
„Jmenuji se Victor a jsem váš průvodce pro zkoušku charakteru." Sdělil nám ten muž s profesionálním odstupem v hlase. Pak se nás ptal na naše dojmy z toho, že jsme se dostali na zkoušku. Shann jako jediná mlčela. Pravda.. já jsem toho taky moc nenamluvila, ale aspoň jsem odpovídala. Dvěmi, maximálně třemi slovy. Naopak Misery a Filip měli problém svou pusu aspoň na chvíli zastavit. Pak nám Victor řekl, že máme být v osm hodin na náměstí. Od tud nás on sám osobně odveze až do hlavního města. "Co když zkoušku nechci podstoupit?" zašeptala Shann s mírně chladným, přesto sebejistým tónem. Nemohla jsem se ubránit údivu. Já na tuhle příležitost čekám, skoro jsem nemohla dýchat když jsem se dozvěděla, že jsem se na zkoušku dostala a ona nechce jet?! Victor se jen usmál. Myslím, že všem .. i Shann muselo být jasné co nám tím sděluje. Nemáme na výběr. To mě nejdříve polekalo, pak jsem si kladla otázku proč. Já se přeci nemám důvod bát. Já na zkoušku chci. Pak jsme se ještě dozvěděli, že sebou si máme vzít dvoje oblečení (jedno na sebe a jedno do batohu). Pak jeden noční úbor a smíme si sebou vzít jednu věc dle vlastního uvážení. Když se Victor ptal jestli máme nějaké otázky Shann se s provokativním úšklebkem zeptala jestli se smí vzdálit. Otázka mi přišla zbytečná, protože na odpověď nečekala a odešla dřív než kdokoliv stačil cokoliv namítnout. Filip se na Victora podíval zkoumavým pohledem, zda je to v pořádku. Misery se s ničím takovým nenamáhal. Máchl rukou a řekl, že je toho na ní moc. Pak jsme dostali svolení odejít domů a připravit se na nadcházející den.
Vzbudila jsem se dříve, abych si stihla sbalit. Včera jsem po gratulacích od mamky a přátel ulehla a usnula dřív než jsem napočítala do tří. Sbalila jsem si jednu noční košilku, žluté šaty s delšími rukávy a bílé balerínky. Na sebe jsem si oblékla červené šaty na ramínka s černými lodičkami. Chtěla jsem na zkoušku vypadat co možná nejlépe. U snídaně jsem přemýšlela, co si vezmu s sebou jako osobní věc. Náušnice? Ten stříbrný náhrdelník? Musím udělat dojem a vypadat dobře. Nechala jsem to na později a šla se nasnídat. Dopřála jsem si kukuřičnou placičku a trochu vody. S třetím kousnutím do kukuřičné placičky mi už slza stýkala po tváři. Zkouška trvala necelé dva měsíce. Ten kdo zkouškou prošel se podíval do své kolonie až za několik let. Prvních pár let noví členové rady sídlí v hlavním městě. Až po několika letech je jim natolik důvěřováno, že dostanou možnost vést jednotlivou kolonii. Kroky.. někdo sem jde. Rychle jsem setřela slzy a do pusy jsem narvala co možná největší kus kukuřičné placky. Nemohla jsem riskovat slova. Mohlo by to znamenat, že by se slzy vrátily.. Táta. Přívětivě se na mě usmál a posadil se na proti mně. Zadíval se mi do očí a já do těch jeho. Strach, zoufalství. To jsem v jeho očích viděla. Natáhl ke mně ruku. Chytla jsem ho za ní zatímco jsem kousala kukuřičnou placku. Chytil mě pevně. Skoro jsem ruku stáhla zpátky, ale on mě nepustil. "Neso.. zkouška je zrádná. Nikdy jsem o ní nemluvil, protože jsem doufal, že to nebude třeba. Každý rok se vytváří nový a nový program. Sledují tě na každém kroku. Budeš muset být opatrná Neso. Pro boha tě prosím, aby jsi nikomu nevěřila. Na zkoušce nemůžeš nikomu věřit. Do dnes mám ze zkoušky noční můry. Víc ti říci nemohu. Sledují každý můj krok a já to moc dobře vím. Tím spíše, že jsi příbuzná se mnou se na tebe zaměří. Musíš být chytřejší Neso. Buď opatrná.. a hodně štěstí." Noční můry? Sledují ho? Co to má být? Nikdy mi o ničem takovém neřekl. Jaké vzpomínky může ze zkoušky mít? Proč mě varuje zrovna teď? Už je příliš pozdě... Otec pustil moji ruku, zvedl se a zmizel někde v koupelně. Já dojedla kukuřičnou placku a vrátila jsem se do pokoje. Vyházela věci z batohu a začala znovu. Dala jsem si tam opět noční košili, modré triko s krátkými rukávy, černé tepláky a pohodlné, přesto bytelné kožené boty. Červené šaty s lodičky jsem si však nechala na sobě. Osobní věcí mi byl kapesní nožík s dalšími vymoženostmi. Dostala jsem ho od táty minulý rok. byl takřka nepoužitý.
Na náměstí jsem dorazila jako třetí. Filip i Misery už čekali u obrovského auta a nadšeně mluvili o zkoušce. "Dobré ráno Vaneso" řekl Victor, když jsem k němu došla. Misery se na mě usmál a já zčervenala. Radši jsem se rychle otočila na Filipa. Zdálo se však, že bylo příliš pozdě, protože Misery mé zčervenání postřehl. Victor zkontroloval čas a pronesl, že máme zpoždění. Měl pravdu. Deset minut po osmé a Shann stále nikde. "Támhle" ukázal Filip do dálky ze které jsem už viděla Shann a její mírný úsměv. Shann konečně došla k autu. Victor se na ní přísně podíval. Ona se ale jen mírně usmála, otevřela si dveře a nasedla. Ta její drzost mě rozčilovala. Zároveň jsem ji však obdivovala. Victor udělal gesto a my jsme nastoupili. Bylo to tam obrovské. Co víc.. všude bylo jídlo, koktejly, vína a další. Mohla jsem v tom autě stát. Ano.. až tak bylo vysoké. Byl to hotový přenosný dům.
Posedali jsme si na nádherné a pohodlné kožené potahy a auto se rozjelo. Nestačila jsem se ani ohlédnout a už jsme byli v nedohlednu od našeho náměstí. Cestou jsme si povídali. Všichni. Přidala se dokonce i Shann. Mluvili jsme o svých rodinách, o svých vynálezech během našeho dětství, o písemkách ve škole a také o zkoušce. Když přešla řeč na toto téma..umlkla jsem. V hlavě se mi přehrávalo dnešní ráno. Pak jsem všem řekla, že jsem unavená. Schoulila se k batohu a usnula.
"Prásk" hlavou jsem se praštila o zem, když jsem spadla ze sedačky. Auto prudce zabrzdilo bez jakéhokoli varování. Zvedla jsem se, hodila si batoh přes záda, vystoupila jsem z auta za ostatními a žasla. Obrovská, bílá a hladká budova s vytesaným znakem knihy propíchnuté mečem. Stromy úhledně střižené a všechny naprosto identické. Po obou stranách vchodu byly dvě obrovské fontány. Ani jedna však nefungovala. Victor přiložil prst na černou, čtvercovou krabičku. Pak to párkrát zapípalo a dveře se otevřely. Nevím proč, ale čekala jsem nějaké gesto, aby dámy vešly první. U nás v Kaliopii byl tohle nepsaný zákon. Nic takového, ale nepřišlo. Victor vešel. Filip s Miserym ho následovali a já Shann jsme se na sebe podívali. Shann vešla a já jsem jí následovala. Procházeli jsme bílou, oválnou chodbou na jejímž konci byly další mohutné dveře. U nich se nacházela identická krabička a jakási paní. Té jsme měli nahlásit naše jména a každý jsme dostali injekci. Údajně v ní byl čip, kterým nás měli stroje rozpoznat od jiných studentů. Misery dostal injekci jako první a vešel. Filip trochu zasténal když mu injekce projela kůží. Shann za injekci darovala ledový úsměv a i ona vešla. Já byla poslední. Injekce projela mou kůží a já cítila jak mi zabrněla ruka, když v ní "přistál" onen čip. Pak jsem ruku přiložila k té černé krabičce a dveře se otevřely.
Doufám, že i tato kapitola sklidí úspěch. Ve třetí kapitole se objeví plno nových postav (pokud nějaká bude.
). V dnešní kapitole se nachází @CrazyShann_Cz , @Misery96 , @Filip6_CZ
Naposledny upraveno:
