_AnNie
Dark Queen of the Sith
Třetí kapitola příběhu o mladé Vanese, která napjatě čeká zda bude přijata do programu, který se nazývá zkouška charakteru. Uspěje Vanesa?
Pokud jste nečetli dvě předchozí kapitoly, asi bych se nenamáhala s touhle. Přečtěte si je zde:
I. - https://craftmania.cz/tema/zkouska-kapitola-i.15177/
II. - https://craftmania.cz/tema/zkouska-kapitola-ii.15199/
Obří, velkolepé, bílé. To byla slova, která naprosto vystihovala místnost, která se přede mnou otevřela. V místnosti byly stoly z černého matného povrchu a u každého stolu bylo šest židlí. U stolů sedělo plno lidí jejíž tváře jsem nikdy neviděla. Všichni jedli, povídali si a já hledala ty, které jsem již považovala za přátele. Přeci jen jsme byli z jedné kolonie. Cinkání příborů o talíře náhle utichlo a hlasy postupně odezněly. Všichni se na mě otočili. Aspoň jsem věřila, že za tou pozorností jsem já. Náhle mi na rameno kdosi zaťukal. Otočila jsem se a za mnou stál starší pán ve vínovém obleku. Měl na krátko ostříhané šedé vlasy a příjemně se na mě usmíval. Chvíli mi trvalo než jsem pochopila, že chce dovnitř. Do téhle velkolepé jídelny. Ustoupila jsem a on beze slova prošel. Zamířil si to rovnou na pódium k připravenému mikrofonu. Pak se na mě podíval a gestem mi naznačil abych se posadila. Všechny tváře se otočily na mě a tělem mi projela studená vlna. Zároveň jsem cítila píchnutí. Tolik tváří na mě hledělo a čekalo až se posadím. Rozhlédla jsem se po místnosti. Pocítila jsem úlevu když jsem viděla mávající ruku Filipa. Přispěchala jsem k jejich.. vlastně našemu stolu a usedla jsem. Všichni se jako stroj naráz otočili na toho staršího pána, který se nám představil jako doktor Vib. „Zdravím vás všechny. Jsem potěšen, že vás tento rok přijelo tolik. Navíc tu máme i novou skupinu z kolonie Kaliop." Pocítila jsem zvědavost. Chtěl doktor Vik naznačit, aby nás ostatní nepodceňovali nebo z nás chce udělat živé, chodící terče? „Letos se zkoušky účastní přesně 126 studentů. Na konci celé zkoušky dostane 15 studentů možnost stát se členem rady. Zkouška bude rozdělena na pět částí. První budou písemné testy, kde budete muset předvést svou inteligenci. Druhá část ukáže jak umíte spolupracovat s ostatními. Třetí část ukáže vaši technickou zdatnost. Ve čtvrté části pak budete muset ukázat, co vás naučily tři předešlé. No a konečně v páté části prověříme váš charakter. Písemné testy začnou zítra." Poté ukázal směrem na dveře od výtahů, kde stáli muži podobní Victorovi. Lišili se jen barvou vlasů. Řekl ať se v klidu najíme a poté se máme dostavit k jednomu z nich. Pomocí moderního přístroje a čipu nám zjistí číslo pokoje a odveze nás na patro se všemi pokoji. Pokoj otevřeme čipem a stejně tak i uzamkneme. Pak odešel a cinkání příborů s hlasy se vrátilo. „Pojďme se najíst" pronesl Misery a ukázal na sedm obřích stolů plné jídla. Bylo tam snad všechno co jsem kdy jedla.. a nejen to. Bylo tam i plno věcí, které jsem nikdy nejedla. Přesto jsem si vzala jen rolku plněnou rozinkami a oříšky. Kousek nějaké ryby. Prý to byl losos. Nemohu to vyvrátit. Nikdy jsem lososa neviděla. Až do teď jsem nevěděla, že něco takového vůbec existuje. Jo..a trochu nakrájených jablek. Tak akorát, abych to snědla. Ostatní ale stejně nejednali. Filip si naložil od každého něco. Misery jednal naprosto stejně a Shann.. ta si brala to, co viděla na mém talíři. Já jsem ke stolu došla jako první. Začala jsem krájet lososa. Pak si přisedla i Shann. „Třicet čtyři" řekla. Třicet čtyři čeho? Stolů? Jídel? Nenapadala mě žádná rozumná odpověď. Pak zaklepala na ruku, ve které měla čip a já pochopila. „Já ještě číslo pokoje nevím." odpověděla jsem ji. Až teď jsem si Shann pořádně měla šanci prohlídnout. Byla krásná. Jemné rysy. Tmavě modré vlasy, skoro až do černa měla rozpuštěné a sahaly ji až k zadku. Pramenem vlasů měla překrytou část obličeje a vypadala tak tajemně..na sobě měla žluté šaty. Podobné těm, které jsem měla v plánu vzít si já. Jako boty měla však ošoupané černé tenisky. „Co je?" Zeptala se Shann. Její tón byl jako kdybych na ní hledala nějakou chybu. „Nic. Moc ti to sluší." Shann se nejdříve zašklebila, ale pak mi poděkovala a pustila se do jídla. Za pár minut k nám došel i Misery. "Prásk". Slyšela jsem jak talíř upadl na zem a roztříštil se. Nemusela jsem se ani otáčet. Bylo mi jasné kdo to byl. Filip. Shann do mě bouchla a já se otočila. Viděla jsem nohu kluka kolem kterého procházel Filip. Noha zaplula okamžitě pod stůl. Proč chtěl aby Filip zakopl? Pohleděla jsem mu do tváře. Nevypadal, že by ho těšilo co udělal. Měl krátké, rozcuchané hnědé vlasy. Na sobě měl černé přiléhavé tričko s dlouhým rukávem a džíny. Pak si všiml mého pohledu a ohlédl se na mě. Zrudnul. Filipovi pomohl na nohy a začal uklízet spoušt, kterou z větší části způsobil. Misery se o jídlo podělil s Filipem a pomohl tomu klukovi. Řekla bych, že nepostřehl co to způsobilo. Ze škodolibých úsměvů jsem však usoudila, že zbytek místnosti věděl moc dobře co se stalo. Filip se Miserymu i tomu klukovi omluvil a šel vyhodit talíř i s jídlem, které po zemi posbírali. Ten kluk si pak sedl zpět ke svému stolu a všichni se pustili opět do jídla. Já jsem ho však pozorovala. Na jeho pohldu jsem viděla, že si připadá hloupě. U jeho stolu ho však plácali po zádech a říkali něco jako Dobře si udělal Holubine. Holubin..? Zvláštní jméno. Holubin se zvedl a odešel k výtahům. Měla jsem chuť se za ním rozběhnout a zeptat se co to mělo znamenat. Když jsem však vstávala Shann mě chytla za ruku a držela tak dlouho dokud jsem si to nerozmyslela. Bylo mi jasné, že ona to viděla.
Dvacet šest. To bylo číslo mého pokoje. Když jsme všichni čtyři dojedli, došli jsme k výtahům a byli jsme odvezeni do osmého patra. Tam jsme se museli rozdělit. Kluci šli vlevo a holky vpravo. Když jsme došli k mému pokoji a já přikládala ruku ke skříňce, která měla dveře otevřít, Shann mi ruku odstrčila. Chytla ji a objala mě. Voněla po skořici a jahodách. „Nikomu nevěř" zašeptala mi do ucha Shann. Pak se vzdálila, usmála se na mě a pokračovala ke svému pokoji. Nikomu nevěř? To jsou slova, která mi řekl i otec toho dne, kdy jsem odjížděla. Varoval ji můj otec už dříve? Proto byla tak odtažitá ke zkoušce? "Cvak, cvak" zámek se otevřel když jsem přiložila ruku k černé skříňce, která rozpoznala můj čip. Otevřela jsem dveře. „Ahoj" vyjekla na mě menší, dokonale hubená dívka s černými dlouhými vlasy a dokonalou pletí. Měla na sobě černé uplé šaty že kterých zářila elegance. Mamka by z nich byla nadšená. „Ahoj" odpověděla jsem a všimla si vyděšeného tónu v mém hlase. „Já jsem Carmel" Usmívala se na mě tak, že jí z toho musela bolet Pusa. Od ucha k uchu. Měla čistě modré oči. Téměř azurové. Malinký nos a plné rty normální velikosti. Vše měla tak akorát, aby to sedělo do jejího obličeje. S ní v místnosti mi výrazně kleslo sebevědomí a musela přijít věta útěchy, že proti ní přeci nevypadám tak hrozně.. Pak jsem se jí představila a zeptala se kde jsou sprchy. Ukázala na bílé dveře. Odložila jsem batoh na druhou postel a vešla do dveří. Oranžové zdi a dřevěná podlaha dělali z koupelny dokonale útulné místo. Osprchovala jsem se, natáhla se po osušce, která byla připravená vedle sprchového koutu a začala se utírat. Pak jsem přistoupila k umyvadlu se zrcadlem a začala se na sebe dívat. Modrošedé oči, klasický, běžný nosík, světle hnědé dlouhé vlasy, plné rty a .. nic? Kde mám pupínky a další nedokonalosti mé pleti? Pleť jsem měla najednou dokonalou a bezchybnou. Způsobila to ta sprcha? Chtějí, aby jsme vypadali co možná nejlépe? Když jsem vyšla z koupelny všimla si, že mi Carmel vybalila batoh. Měla jsem chuť zařvat co mi šahá na moje věci, ale když jsem viděla její provinilý výraz ve tváři.. pravděpodobně si všimla mého naštvaného pohledu.. nemohla jsem se na ni zlobit. Poděkovala jsem, ulehla na postel, otočila se zády ke Carmel a usla.
Ve čtvrté kapitole se konečně dostaneme ke zkouškám.
V dnešní kapitole hráli: @CrazyShann_Cz , @Misery96 , @Filip6_CZ , @MrHolubin , @Ccarmel
Pokud jste nečetli dvě předchozí kapitoly, asi bych se nenamáhala s touhle. Přečtěte si je zde:
I. - https://craftmania.cz/tema/zkouska-kapitola-i.15177/
II. - https://craftmania.cz/tema/zkouska-kapitola-ii.15199/
Obří, velkolepé, bílé. To byla slova, která naprosto vystihovala místnost, která se přede mnou otevřela. V místnosti byly stoly z černého matného povrchu a u každého stolu bylo šest židlí. U stolů sedělo plno lidí jejíž tváře jsem nikdy neviděla. Všichni jedli, povídali si a já hledala ty, které jsem již považovala za přátele. Přeci jen jsme byli z jedné kolonie. Cinkání příborů o talíře náhle utichlo a hlasy postupně odezněly. Všichni se na mě otočili. Aspoň jsem věřila, že za tou pozorností jsem já. Náhle mi na rameno kdosi zaťukal. Otočila jsem se a za mnou stál starší pán ve vínovém obleku. Měl na krátko ostříhané šedé vlasy a příjemně se na mě usmíval. Chvíli mi trvalo než jsem pochopila, že chce dovnitř. Do téhle velkolepé jídelny. Ustoupila jsem a on beze slova prošel. Zamířil si to rovnou na pódium k připravenému mikrofonu. Pak se na mě podíval a gestem mi naznačil abych se posadila. Všechny tváře se otočily na mě a tělem mi projela studená vlna. Zároveň jsem cítila píchnutí. Tolik tváří na mě hledělo a čekalo až se posadím. Rozhlédla jsem se po místnosti. Pocítila jsem úlevu když jsem viděla mávající ruku Filipa. Přispěchala jsem k jejich.. vlastně našemu stolu a usedla jsem. Všichni se jako stroj naráz otočili na toho staršího pána, který se nám představil jako doktor Vib. „Zdravím vás všechny. Jsem potěšen, že vás tento rok přijelo tolik. Navíc tu máme i novou skupinu z kolonie Kaliop." Pocítila jsem zvědavost. Chtěl doktor Vik naznačit, aby nás ostatní nepodceňovali nebo z nás chce udělat živé, chodící terče? „Letos se zkoušky účastní přesně 126 studentů. Na konci celé zkoušky dostane 15 studentů možnost stát se členem rady. Zkouška bude rozdělena na pět částí. První budou písemné testy, kde budete muset předvést svou inteligenci. Druhá část ukáže jak umíte spolupracovat s ostatními. Třetí část ukáže vaši technickou zdatnost. Ve čtvrté části pak budete muset ukázat, co vás naučily tři předešlé. No a konečně v páté části prověříme váš charakter. Písemné testy začnou zítra." Poté ukázal směrem na dveře od výtahů, kde stáli muži podobní Victorovi. Lišili se jen barvou vlasů. Řekl ať se v klidu najíme a poté se máme dostavit k jednomu z nich. Pomocí moderního přístroje a čipu nám zjistí číslo pokoje a odveze nás na patro se všemi pokoji. Pokoj otevřeme čipem a stejně tak i uzamkneme. Pak odešel a cinkání příborů s hlasy se vrátilo. „Pojďme se najíst" pronesl Misery a ukázal na sedm obřích stolů plné jídla. Bylo tam snad všechno co jsem kdy jedla.. a nejen to. Bylo tam i plno věcí, které jsem nikdy nejedla. Přesto jsem si vzala jen rolku plněnou rozinkami a oříšky. Kousek nějaké ryby. Prý to byl losos. Nemohu to vyvrátit. Nikdy jsem lososa neviděla. Až do teď jsem nevěděla, že něco takového vůbec existuje. Jo..a trochu nakrájených jablek. Tak akorát, abych to snědla. Ostatní ale stejně nejednali. Filip si naložil od každého něco. Misery jednal naprosto stejně a Shann.. ta si brala to, co viděla na mém talíři. Já jsem ke stolu došla jako první. Začala jsem krájet lososa. Pak si přisedla i Shann. „Třicet čtyři" řekla. Třicet čtyři čeho? Stolů? Jídel? Nenapadala mě žádná rozumná odpověď. Pak zaklepala na ruku, ve které měla čip a já pochopila. „Já ještě číslo pokoje nevím." odpověděla jsem ji. Až teď jsem si Shann pořádně měla šanci prohlídnout. Byla krásná. Jemné rysy. Tmavě modré vlasy, skoro až do černa měla rozpuštěné a sahaly ji až k zadku. Pramenem vlasů měla překrytou část obličeje a vypadala tak tajemně..na sobě měla žluté šaty. Podobné těm, které jsem měla v plánu vzít si já. Jako boty měla však ošoupané černé tenisky. „Co je?" Zeptala se Shann. Její tón byl jako kdybych na ní hledala nějakou chybu. „Nic. Moc ti to sluší." Shann se nejdříve zašklebila, ale pak mi poděkovala a pustila se do jídla. Za pár minut k nám došel i Misery. "Prásk". Slyšela jsem jak talíř upadl na zem a roztříštil se. Nemusela jsem se ani otáčet. Bylo mi jasné kdo to byl. Filip. Shann do mě bouchla a já se otočila. Viděla jsem nohu kluka kolem kterého procházel Filip. Noha zaplula okamžitě pod stůl. Proč chtěl aby Filip zakopl? Pohleděla jsem mu do tváře. Nevypadal, že by ho těšilo co udělal. Měl krátké, rozcuchané hnědé vlasy. Na sobě měl černé přiléhavé tričko s dlouhým rukávem a džíny. Pak si všiml mého pohledu a ohlédl se na mě. Zrudnul. Filipovi pomohl na nohy a začal uklízet spoušt, kterou z větší části způsobil. Misery se o jídlo podělil s Filipem a pomohl tomu klukovi. Řekla bych, že nepostřehl co to způsobilo. Ze škodolibých úsměvů jsem však usoudila, že zbytek místnosti věděl moc dobře co se stalo. Filip se Miserymu i tomu klukovi omluvil a šel vyhodit talíř i s jídlem, které po zemi posbírali. Ten kluk si pak sedl zpět ke svému stolu a všichni se pustili opět do jídla. Já jsem ho však pozorovala. Na jeho pohldu jsem viděla, že si připadá hloupě. U jeho stolu ho však plácali po zádech a říkali něco jako Dobře si udělal Holubine. Holubin..? Zvláštní jméno. Holubin se zvedl a odešel k výtahům. Měla jsem chuť se za ním rozběhnout a zeptat se co to mělo znamenat. Když jsem však vstávala Shann mě chytla za ruku a držela tak dlouho dokud jsem si to nerozmyslela. Bylo mi jasné, že ona to viděla.
Dvacet šest. To bylo číslo mého pokoje. Když jsme všichni čtyři dojedli, došli jsme k výtahům a byli jsme odvezeni do osmého patra. Tam jsme se museli rozdělit. Kluci šli vlevo a holky vpravo. Když jsme došli k mému pokoji a já přikládala ruku ke skříňce, která měla dveře otevřít, Shann mi ruku odstrčila. Chytla ji a objala mě. Voněla po skořici a jahodách. „Nikomu nevěř" zašeptala mi do ucha Shann. Pak se vzdálila, usmála se na mě a pokračovala ke svému pokoji. Nikomu nevěř? To jsou slova, která mi řekl i otec toho dne, kdy jsem odjížděla. Varoval ji můj otec už dříve? Proto byla tak odtažitá ke zkoušce? "Cvak, cvak" zámek se otevřel když jsem přiložila ruku k černé skříňce, která rozpoznala můj čip. Otevřela jsem dveře. „Ahoj" vyjekla na mě menší, dokonale hubená dívka s černými dlouhými vlasy a dokonalou pletí. Měla na sobě černé uplé šaty že kterých zářila elegance. Mamka by z nich byla nadšená. „Ahoj" odpověděla jsem a všimla si vyděšeného tónu v mém hlase. „Já jsem Carmel" Usmívala se na mě tak, že jí z toho musela bolet Pusa. Od ucha k uchu. Měla čistě modré oči. Téměř azurové. Malinký nos a plné rty normální velikosti. Vše měla tak akorát, aby to sedělo do jejího obličeje. S ní v místnosti mi výrazně kleslo sebevědomí a musela přijít věta útěchy, že proti ní přeci nevypadám tak hrozně.. Pak jsem se jí představila a zeptala se kde jsou sprchy. Ukázala na bílé dveře. Odložila jsem batoh na druhou postel a vešla do dveří. Oranžové zdi a dřevěná podlaha dělali z koupelny dokonale útulné místo. Osprchovala jsem se, natáhla se po osušce, která byla připravená vedle sprchového koutu a začala se utírat. Pak jsem přistoupila k umyvadlu se zrcadlem a začala se na sebe dívat. Modrošedé oči, klasický, běžný nosík, světle hnědé dlouhé vlasy, plné rty a .. nic? Kde mám pupínky a další nedokonalosti mé pleti? Pleť jsem měla najednou dokonalou a bezchybnou. Způsobila to ta sprcha? Chtějí, aby jsme vypadali co možná nejlépe? Když jsem vyšla z koupelny všimla si, že mi Carmel vybalila batoh. Měla jsem chuť zařvat co mi šahá na moje věci, ale když jsem viděla její provinilý výraz ve tváři.. pravděpodobně si všimla mého naštvaného pohledu.. nemohla jsem se na ni zlobit. Poděkovala jsem, ulehla na postel, otočila se zády ke Carmel a usla.
Ve čtvrté kapitole se konečně dostaneme ke zkouškám.
V dnešní kapitole hráli: @CrazyShann_Cz , @Misery96 , @Filip6_CZ , @MrHolubin , @Ccarmel
Naposledny upraveno:
