_AnNie
Dark Queen of the Sith
Zdravíčko, začínáme s dalším příběhem, který bude naplněn magií, vztahy a dalšími věcmi. Postavy jsem sháněla ještě před začátkem celého příběhu. Ovšem stále jsem schopná postavy rozšířit, v případě zájmu
mě kontaktujte do komentářů a já vás v pozdější době určitě někde obsadím.
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Čeká na odpověď. Sedí ve starém a ošoupaném koženém křesle. Thomas neví co jí odpovědět. Co jí má říct? Cítí se tu jako u výslechu. Světlo z lampy ozařuje jeho bledou tvář na které má vrstu make-upu.
Zírá na své černé nehty a bledé prsty. Přemýšlí nad svým životem.
„Thomasi?“
Thomas jí slyší. Její hlas je pro něj tak vzdálený. Je to jako by mluvila pod vodou. Jak se sebou může žít? Dělá jí dobře ho takhle vyslíchat? Po prvé za celou schůzku se na ní podívá. Je krásná.
Mladá, její černé vlasy jsou zamotatné do drdolu, který je dokonale upraven. Ani vlásek, který by nebyl dokonale srovnán. Má na sobě bílou blůzu zaplou až ke krku. Víc nevidí. Ve výhledu mu brání dřevěný stůl
na kterém leží starý počítač, monitor, klávesnice, myš a spis. Jeho spis. Místnost je celá bílá se šedým kobercem. Na jediném okně pár květin, které jsou nad smrtí. Všichni studenti jsou už doma.
Je tu jen On a Meiys Pucharová. Jako ředitelka si Meiys musí připadat jako něco víc. Nenávidí celé školství, školu, studenty. Proč se dala na tenhle obor? Je mladá a opravdu krásná.
Ještě míň chápe, proč jela DOBROVOLNĚ do Falkenbergu. Který blázen by to dělal?
„Mohl by jsi mi vysvětlit jak si celou tuto situaci představuješ? Thomasi?“
Thomas jen pohne hlavou zpátky na své bledé ruce.
„Dělá mi to starosti, Thomasi.“
Thomas ví, že to není pravda. Je spíše naštvaná. Thomas na gymnázium přišel teprve nedávno. Už stihl udělat takových problémů.
„Uplynul sotva druhý týden od začátku školy a ty už máš více jak 50% absenci. Chci, aby jsi se dal dohromady. Jinak gymnázium nezvládneš.“
Thomas se snaží myslet na Nini. Na nějakou hezkou vzpomínku. Jediné co se mu vybavuje je večerní hádka. Brečela. Musí ho teď nenávidět. Ona je ta, která ho drží od alkoholu, drog. Od temnoty v jeho duši.
Včera, ale neodolal a dal si jen dvě cigarety a jednu flašku. Nini to poznala a vyčítala mu to.
„Tady na gymnáziu tě nikdo za ručičky vést nebude. Rozumíš tomu?“ řekne Meiys.
„Ano, omluvám se. Nevěděl jsem, že gymnázium bude tak náročné, ale zvládnu to. Doučím se to, všechno. Chci, aby gymnázium byl můj nový začátek.“ odpoví Thomas.
„Inu výborně.“
Meiys se poprvé za celou schůzku usměje. Pak se k němu nakloní a sebere mu černý vlas z bílého trika. Chvíli si ho prohlíží. Pak se na něj podívá, usměje se znovu a vlas hodí do koše.
„Omluv mě. Jsem trochu pedantka. Myslím, že pro dnešek jsme hotovi. Můžeš jít.“
Thomas se zvedne ze židle a usměje se. Není to, ale upřímný úsměv. Kráčí místností ke dvěří. Otevře je a projde. Když se otáčí aby zavřel dveře, všimne si jak se Meiys sklání nad košem a cosi z něj vyndá.
To cosi dá do obálky a zalepí ji. Pak na ní cosi načmárá a položí ji stranou. Meiys si Thomase všimne.
„Potřebuješ ještě něco?“ Usměje se na něj.
Thomas dveře rychle zavře. Jde co nejrychleji pryč. To co Meiys vytáhla z odpadkového koše..To byl jeho vlas? To je hloupé. Nesmí nad tím přemýšlet. Určitě to má jiné vysvětlení.
Thomas jde chodbou školy ke schodům. Vyndá z kapsy telefon a začne vytáčet Nini.
„Ano? Nini.“
Ozve se z telefonu když dojde ke schodišti.
„To jsem já, Thomas.“ řekne když klusá dolu po schodech. Do třetího patra.
„Aha.“ řekne Nini, téměř jako obvykle. Tón je ale jiný.
„Promiň. Za tu včerejší hádku, nechtěl jsem se hádat.“
„Aha.“ odpoví.
Její hlas zní tak lhostejně. Je jí Thomas už fuk? Poleká se.
„To není tak jak to vypadá Nini. Já znova nezačal. Nechci znovu začít. Potřeboval jsem se jen uvolnit.“
„Tos už říkal.“
„A veříš mi aspoň?“
Thomas jde třetím patrem až na druhou stranu chodby, kde je schodiště do druhého patra. Projde celou chodbu a za celou dobu Nini neodpověděla. Slyší v telefonu jen její dech.
„Tvrdil si, že toho necháš!“
„Já vím, je mi to líto Nini. Promiň, že jsem tě zklamal..“
„Kruci! Zklamal si sám sebe!“
„Já.. já ti to vysvětlím.“ říká Thomas když jde kolem školních skřínek. Vidí postavu. Je to školník. Modré oči, hnědé vlasy. Vypadá podivně jako obvykle. Thomas kolem něj jen projde. Cítí jak na něj školním zírá.
„Poslouchám..“ odpoví podrážděně Nini.
„Po telefonu ne. Můžeme se sejít? Dnes večer?“
„OK.“
„Tak dnes večer, zatím. A odpusť mi.“
„Už jsem ti odpustila Thomasi.“ řekne a hovor vytípne.
Thomas se usmívá a zatočí za roh od skříněk. Světla najednou začnou blikat, až úplně zhasnou. V celé chodbě je tma. Thomas se otočí a běží zpátky kde stál školník. Ten tam, ale není. Thomas se opět otočí.
Asi to šel nahodit, uklidňuje se. Sakra! Kdyby nebyl takovej strašpitel. Horrory ho, ale naučili, že tmavá místnost s blikajícími světly není nic dobrého. Jde směrem k východu. Klidnými a pevnými kroky.
Přemýšlí nad svým životem. Nad Nini. Nad tím co viděl v zrcadle. Včera se maloval do školy jako obvykle. Černou rtěnku, černé stíny, make-up. Jeho obličej mu ale začal v půlce malování praskat. Na
čele se mu vytvořila jizva a jeho kůže začala bublat. Když zavřel oči a opět otevřel.. Viděl sebe. Nic se nestalo. Myslel si, že se zbláznil. Potřeboval se uvolnit. Byl zřejmě dlouho ve strestu.
Thomas si uvědomil, že už nejde k východu, ale od něj. Je ve čtvrtém patře u ředitelny. Dveře jsou zamčené, ale světla tam svítí. Ohlédne se. Světla začínají zhasínat v pravidelném intervalu směrem k němu.
Thomas ještě párkrát zacloumá klikou do ředitelny. Bouchá na dveře, nic se neděje. Tma se k němu blíží.
Schovej se. Zašeptá hlas v jeho hlavě.
Thomas začne běžet pryč od tmy. Cítí jak ho tma dohání. Dostane se ke schodům, které vedou až do prvního patra. Začne je přeskakovat po dvou. Tma jde, ale i po schodech. Světla zhasínají směrem nahoru.
Thomas se otočí a vyběhne zpátky do čtvrtého patra. Rozhlédne se kolem sebe. Schody! O patro víš.
Vyběhni po nich nahoru.
Thomas začne vybíhat schody. Bere schody po dvou. Když vyběhne schody beží dál malou uličkou. Doběhne ke dveřím, které vedou na půdu. Na půdě je pár záchodů, kam už nikdo nechodí. Setkává se tu s Nini.
Slyší kroky, které se rychle blíží.
Schovej se.
Thomas otevře kabinku a vklouzne do ní. Zamkne jí. Slyší jak se otevírají dveře na půdu. Po schodech nahoru, ale nikdo nejde.
Thomasi.
Šepot v jeho hlavě je silný, silnější než předtím.
Odemkni tu kabinku.
Thomas poslechne a okamžitě odemiká kabinku.
Vyjdi ven. K zrcadlu.
Thomas opět poslechne a jde k zrcadlu. Dívá se na sebe. Je to jako by to nebyl on. Ztratil kontrolu nad svým tělem.
Rozbij to zrcadlo.
Thomas poslechne a taškou rozbije sklo. Modlí se ať to někdo slyšel. Kdokoliv!
Vem si ten největší střep.
Thomasovo tělo opět poslouchá. Sáhne po největším střepu co v umyvadle od rozbitého srcadla leží.
Jsi jiný Thomasi. Nikdy nebudeš šťastný. Chci ti pomoct.
Thomas pomalu kráčí do stejné kabinky, zavře ji a zamkne. Sedne si. Tašku položí vedle nohy.
Brzy bude po všem, slibuji, že už neucítíš bolest.
Thomas se snaží křičet, otvírá pusu, ale z těla mu nevyjde ani hláska.
Řež!
Thomas v pravé ruce zmáčkne střep. Prorazí mu kůži a začne téct krev. Thomas zasténá.
Žádná bolest.
Thomas necítí najednou žádnou bolest. Jen přibližuje střep k levé ruce. Zaboří se střepem do ruky. Zajede hluboko. Tak sebejistě.
Život nebude lehčí, bude pro tebe jen horší. Chci ti pomoct. Je lepší zemřít hned, než prožívat utrpení. Jen mrtví jsou opravdu šťastní.
Thomas začne řezat. Slzy mu tečou po tváři. Snaží se vzdorovat, ale nic se neděje. Maminka, Tatínek.. Nini. Doufá, že to pochopí. Že bude vědět, že se nezabil doprovolně.
Pššš.. Nemysli na to Thomasi, brzy bude líp. Už jen trošičku.
Thomasovi krev stéká po ruce. Najendou začne vystřikovat. Sleduje to jako divadelní představení. Nic necítí. Před obličejem se mu objeví černé tečky, které poskakují. Postupně se rozšiřují a splývají v černou záclonu.
Slyší jak se otevírají dveře na půdu a jak se kroky zdalují. Snaží se myslet na Nini a krvácení zastavit. Jeho tělo ho už ale neposlouchá.
Sbohem, Thomasi.
Zašeptá ten hlas. Cítí jak jeho přítomnost mizí a on začne cítit nesnesitelnou bolest.
Na úvodík zatím doufám stačí, budu ráda pokud se vyjádříte ohledně pokračování. zdá vás to zatím chytá, ba naopak.
Dnešní herci: @Meiys , @NiniCZ
mě kontaktujte do komentářů a já vás v pozdější době určitě někde obsadím.
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Čeká na odpověď. Sedí ve starém a ošoupaném koženém křesle. Thomas neví co jí odpovědět. Co jí má říct? Cítí se tu jako u výslechu. Světlo z lampy ozařuje jeho bledou tvář na které má vrstu make-upu.
Zírá na své černé nehty a bledé prsty. Přemýšlí nad svým životem.
„Thomasi?“
Thomas jí slyší. Její hlas je pro něj tak vzdálený. Je to jako by mluvila pod vodou. Jak se sebou může žít? Dělá jí dobře ho takhle vyslíchat? Po prvé za celou schůzku se na ní podívá. Je krásná.
Mladá, její černé vlasy jsou zamotatné do drdolu, který je dokonale upraven. Ani vlásek, který by nebyl dokonale srovnán. Má na sobě bílou blůzu zaplou až ke krku. Víc nevidí. Ve výhledu mu brání dřevěný stůl
na kterém leží starý počítač, monitor, klávesnice, myš a spis. Jeho spis. Místnost je celá bílá se šedým kobercem. Na jediném okně pár květin, které jsou nad smrtí. Všichni studenti jsou už doma.
Je tu jen On a Meiys Pucharová. Jako ředitelka si Meiys musí připadat jako něco víc. Nenávidí celé školství, školu, studenty. Proč se dala na tenhle obor? Je mladá a opravdu krásná.
Ještě míň chápe, proč jela DOBROVOLNĚ do Falkenbergu. Který blázen by to dělal?
„Mohl by jsi mi vysvětlit jak si celou tuto situaci představuješ? Thomasi?“
Thomas jen pohne hlavou zpátky na své bledé ruce.
„Dělá mi to starosti, Thomasi.“
Thomas ví, že to není pravda. Je spíše naštvaná. Thomas na gymnázium přišel teprve nedávno. Už stihl udělat takových problémů.
„Uplynul sotva druhý týden od začátku školy a ty už máš více jak 50% absenci. Chci, aby jsi se dal dohromady. Jinak gymnázium nezvládneš.“
Thomas se snaží myslet na Nini. Na nějakou hezkou vzpomínku. Jediné co se mu vybavuje je večerní hádka. Brečela. Musí ho teď nenávidět. Ona je ta, která ho drží od alkoholu, drog. Od temnoty v jeho duši.
Včera, ale neodolal a dal si jen dvě cigarety a jednu flašku. Nini to poznala a vyčítala mu to.
„Tady na gymnáziu tě nikdo za ručičky vést nebude. Rozumíš tomu?“ řekne Meiys.
„Ano, omluvám se. Nevěděl jsem, že gymnázium bude tak náročné, ale zvládnu to. Doučím se to, všechno. Chci, aby gymnázium byl můj nový začátek.“ odpoví Thomas.
„Inu výborně.“
Meiys se poprvé za celou schůzku usměje. Pak se k němu nakloní a sebere mu černý vlas z bílého trika. Chvíli si ho prohlíží. Pak se na něj podívá, usměje se znovu a vlas hodí do koše.
„Omluv mě. Jsem trochu pedantka. Myslím, že pro dnešek jsme hotovi. Můžeš jít.“
Thomas se zvedne ze židle a usměje se. Není to, ale upřímný úsměv. Kráčí místností ke dvěří. Otevře je a projde. Když se otáčí aby zavřel dveře, všimne si jak se Meiys sklání nad košem a cosi z něj vyndá.
To cosi dá do obálky a zalepí ji. Pak na ní cosi načmárá a položí ji stranou. Meiys si Thomase všimne.
„Potřebuješ ještě něco?“ Usměje se na něj.
Thomas dveře rychle zavře. Jde co nejrychleji pryč. To co Meiys vytáhla z odpadkového koše..To byl jeho vlas? To je hloupé. Nesmí nad tím přemýšlet. Určitě to má jiné vysvětlení.
Thomas jde chodbou školy ke schodům. Vyndá z kapsy telefon a začne vytáčet Nini.
„Ano? Nini.“
Ozve se z telefonu když dojde ke schodišti.
„To jsem já, Thomas.“ řekne když klusá dolu po schodech. Do třetího patra.
„Aha.“ řekne Nini, téměř jako obvykle. Tón je ale jiný.
„Promiň. Za tu včerejší hádku, nechtěl jsem se hádat.“
„Aha.“ odpoví.
Její hlas zní tak lhostejně. Je jí Thomas už fuk? Poleká se.
„To není tak jak to vypadá Nini. Já znova nezačal. Nechci znovu začít. Potřeboval jsem se jen uvolnit.“
„Tos už říkal.“
„A veříš mi aspoň?“
Thomas jde třetím patrem až na druhou stranu chodby, kde je schodiště do druhého patra. Projde celou chodbu a za celou dobu Nini neodpověděla. Slyší v telefonu jen její dech.
„Tvrdil si, že toho necháš!“
„Já vím, je mi to líto Nini. Promiň, že jsem tě zklamal..“
„Kruci! Zklamal si sám sebe!“
„Já.. já ti to vysvětlím.“ říká Thomas když jde kolem školních skřínek. Vidí postavu. Je to školník. Modré oči, hnědé vlasy. Vypadá podivně jako obvykle. Thomas kolem něj jen projde. Cítí jak na něj školním zírá.
„Poslouchám..“ odpoví podrážděně Nini.
„Po telefonu ne. Můžeme se sejít? Dnes večer?“
„OK.“
„Tak dnes večer, zatím. A odpusť mi.“
„Už jsem ti odpustila Thomasi.“ řekne a hovor vytípne.
Thomas se usmívá a zatočí za roh od skříněk. Světla najednou začnou blikat, až úplně zhasnou. V celé chodbě je tma. Thomas se otočí a běží zpátky kde stál školník. Ten tam, ale není. Thomas se opět otočí.
Asi to šel nahodit, uklidňuje se. Sakra! Kdyby nebyl takovej strašpitel. Horrory ho, ale naučili, že tmavá místnost s blikajícími světly není nic dobrého. Jde směrem k východu. Klidnými a pevnými kroky.
Přemýšlí nad svým životem. Nad Nini. Nad tím co viděl v zrcadle. Včera se maloval do školy jako obvykle. Černou rtěnku, černé stíny, make-up. Jeho obličej mu ale začal v půlce malování praskat. Na
čele se mu vytvořila jizva a jeho kůže začala bublat. Když zavřel oči a opět otevřel.. Viděl sebe. Nic se nestalo. Myslel si, že se zbláznil. Potřeboval se uvolnit. Byl zřejmě dlouho ve strestu.
Thomas si uvědomil, že už nejde k východu, ale od něj. Je ve čtvrtém patře u ředitelny. Dveře jsou zamčené, ale světla tam svítí. Ohlédne se. Světla začínají zhasínat v pravidelném intervalu směrem k němu.
Thomas ještě párkrát zacloumá klikou do ředitelny. Bouchá na dveře, nic se neděje. Tma se k němu blíží.
Schovej se. Zašeptá hlas v jeho hlavě.
Thomas začne běžet pryč od tmy. Cítí jak ho tma dohání. Dostane se ke schodům, které vedou až do prvního patra. Začne je přeskakovat po dvou. Tma jde, ale i po schodech. Světla zhasínají směrem nahoru.
Thomas se otočí a vyběhne zpátky do čtvrtého patra. Rozhlédne se kolem sebe. Schody! O patro víš.
Vyběhni po nich nahoru.
Thomas začne vybíhat schody. Bere schody po dvou. Když vyběhne schody beží dál malou uličkou. Doběhne ke dveřím, které vedou na půdu. Na půdě je pár záchodů, kam už nikdo nechodí. Setkává se tu s Nini.
Slyší kroky, které se rychle blíží.
Schovej se.
Thomas otevře kabinku a vklouzne do ní. Zamkne jí. Slyší jak se otevírají dveře na půdu. Po schodech nahoru, ale nikdo nejde.
Thomasi.
Šepot v jeho hlavě je silný, silnější než předtím.
Odemkni tu kabinku.
Thomas poslechne a okamžitě odemiká kabinku.
Vyjdi ven. K zrcadlu.
Thomas opět poslechne a jde k zrcadlu. Dívá se na sebe. Je to jako by to nebyl on. Ztratil kontrolu nad svým tělem.
Rozbij to zrcadlo.
Thomas poslechne a taškou rozbije sklo. Modlí se ať to někdo slyšel. Kdokoliv!
Vem si ten největší střep.
Thomasovo tělo opět poslouchá. Sáhne po největším střepu co v umyvadle od rozbitého srcadla leží.
Jsi jiný Thomasi. Nikdy nebudeš šťastný. Chci ti pomoct.
Thomas pomalu kráčí do stejné kabinky, zavře ji a zamkne. Sedne si. Tašku položí vedle nohy.
Brzy bude po všem, slibuji, že už neucítíš bolest.
Thomas se snaží křičet, otvírá pusu, ale z těla mu nevyjde ani hláska.
Řež!
Thomas v pravé ruce zmáčkne střep. Prorazí mu kůži a začne téct krev. Thomas zasténá.
Žádná bolest.
Thomas necítí najednou žádnou bolest. Jen přibližuje střep k levé ruce. Zaboří se střepem do ruky. Zajede hluboko. Tak sebejistě.
Život nebude lehčí, bude pro tebe jen horší. Chci ti pomoct. Je lepší zemřít hned, než prožívat utrpení. Jen mrtví jsou opravdu šťastní.
Thomas začne řezat. Slzy mu tečou po tváři. Snaží se vzdorovat, ale nic se neděje. Maminka, Tatínek.. Nini. Doufá, že to pochopí. Že bude vědět, že se nezabil doprovolně.
Pššš.. Nemysli na to Thomasi, brzy bude líp. Už jen trošičku.
Thomasovi krev stéká po ruce. Najendou začne vystřikovat. Sleduje to jako divadelní představení. Nic necítí. Před obličejem se mu objeví černé tečky, které poskakují. Postupně se rozšiřují a splývají v černou záclonu.
Slyší jak se otevírají dveře na půdu a jak se kroky zdalují. Snaží se myslet na Nini a krvácení zastavit. Jeho tělo ho už ale neposlouchá.
Sbohem, Thomasi.
Zašeptá ten hlas. Cítí jak jeho přítomnost mizí a on začne cítit nesnesitelnou bolest.
Na úvodík zatím doufám stačí, budu ráda pokud se vyjádříte ohledně pokračování. zdá vás to zatím chytá, ba naopak.
Dnešní herci: @Meiys , @NiniCZ
Naposledny upraveno:
dúfam že tam niekedy budem aj ja 
Hned první díl a už jsem taková zlá
