_AnNie
Dark Queen of the Sith
Zdravíčko, začínáme s dalším příběhem, který bude naplněn magií, vztahy a dalšími věcmi. Postavy jsem sháněla ještě před začátkem celého příběhu. Ovšem stále jsem schopná postavy rozšířit, v případě zájmu
mě kontaktujte do komentářů a já vás v pozdější době určitě někde obsadím.
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Přechozí díly:
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
Když otevírá oči, leží schoulená v rohu. Je tu tma, vlhko a smrad. Oči má zabořené v nohách, které má přisunuté k sobě. Je jí zima. Cítí jak se hnisavá rána na boku pomalu otevírá. Sražená krev s hnisem další krev už neudrží.
Brzy začne opět krvácet. Slyší otevírání těžkých kovových dveří. Hlasy, kroky, někdo jde směrem k její cele. Ten někdo zasune klíče do zámku a odemkne. Opře se do dveří a ty se začnou pomalu se šoupavým zvukem otvírat.
Štěrbinka světla se dostane na její zkrvavené nohy. Ucukne pohledem. Do cely vejdou dva muži. Jeden stojí u dveří a druhý jde směrem k ní.
„Dneska zemřeš, děvko.“ řekne jí. Rukou se lehce dotkne její tváře.
Pohladí jí po rtech a nechává ruku vklouznout pod noční košili. Rukou směřuje k jejím ňadrům.
Nenávidí je, za to co jsou, za to co jí dělají.
„Proklínám tě!“ zařve.
„Satan si tě najde. Démoni tě budou mučit po celé věky. Budeš prosit o smrt!“ zasyčí na ně s lehkým úsměvem.
Muže to očividně rozhodilo. Přetáhli jí pytel přes hlavu a vyvedli ven. Jen co je venku cítí čerstvý vzduch, mokrou trávu pod nohama. Ví co jí čeká. Musí utéct. Hned!
Vymaní se ze sevření a začne utíkat. Řetězy na nohou jí řinčí a ona začne škobrtat. Upadne. Slyší pískot v uších. Slyší mužský smích. Přibližuje se. Muži jí silně popadnou, každý za jednu část těla. Vyhodí ji do vzduchu a
nechají ji dopadnout na něco tvrdého. Odhaduje, že je to povoz. Cítí jak si rozdřela ránu na boku a že z ní opět začíná krvácet. Vyrazila si dech a nemůže se nadechnout.
„Ha..Haló?“ zašeptá.
Žádná reakce. Kůň zařehtá a ona začne létat ze stranu povozu na druhou. Je ráda, že je sama. Nechce, aby s ní poslední chvilky před smrtí někdo mluvil.
Shanny se probudí. Rozhlíží se po pokoji. Je celá spocená. Těžce se jí dýchá a má mokré nohy. Žádná noční můra nebyla nikdy tak živá jako je tato. Natáhne se po svém telefonu. Sedm.
Shanny se donutí vstát. Jako první zamíří ke skříni. Otevře ji. Není tu nic co by vypovídalo o tom jaká je. Není tu nic "zvláštního". Džíny, dlouhá jednobarevná trika bez potisku.
Žádný vzor, žádné originální střihy, žádný výstřih. Žádná kapela. Vezme si na sebe bílé triko a modré, né moc uplé, džíny. Triko si stáhne přes ně. Shanny vždy chtěla mít nějaký svůj styl. Všechny kousky oblečení ji na
ramínku v obchodě přijdou tak originální. Pokud je má, ale na sobě.. Necítí se dobře. Přijde ji, že vybočuje a že je to špatně. Tolik by si přála nemít takový pocit. Být svá. Natáhne se po gumičce aby si své dlouhé černé vlasy svázala
do culíku. Když si vlasy přehodí do zádu, cítí něco štiplavého. Jako popel. Veme si pramen vlasů a přivoní si k němu. Cítí kouř. Nechápe kde k tomu přišla. Shanny není typ co chodí po večírcích. Ze školy jde vždy domů. Pak se učí nebo
si čte nějakou odbornou literaturu. Pak se navečeří, chvíli ještě učí a jde spát. Shanny nemá kamarádky. Celý druhý stupeň si připadala hloupě, že jí její vrstevníci nestačí. Říkala si, že na gymnáziu to bude jiné. Že zapadne mezi
intelektuály. Až teď ví, jak moc se mýlila.
Vlasy si musela třikrát umít kokosovým šampónem, než odstranila ten zápach. Pak si vyčistla zuby, vlasy vyfoukala a svázala do culíku. K snídani si Shanny dala ovocný jogurt a kousek housky. Většinou ráno snídá sama.
Maminka a tatínek jsou už v práci když vstává. Občas se však stane, že maminku ještě zastihne. Někdy jí sveze do školy. Je za to ráda. Nepřipadá si pak hloupě, že jde do školy sama. Přijde ji až smutné, že její nejlepší kamarádkou
je maminka.
***
Cítím kouř. Štiplavý zápach mě vzbudí. Vylétnu z postele jak nejrychleji mohu. Rozrazím dveře do kuchyně. Nikde, ale nic nehoří. Nic právě pije kávu a čte noviny. Maminka snídá chleba se šunkou a Mel sedí v dětské židličce a hraje si
hasičským autem. Zakroutím hlavou až se mi vlasy dostanou pod nos. Pochopím, že zápach jde od nich. Smrdí kouřem. Zajdu do pokoje a vezmu si ručník se šampónem. Pak projdu kuchyní do koupelny. Svléknu ze sebe kalhotky s podprsenkou a
chvíli šteluju sprchový kout tak, abych se neopařila. Vlasy si myju dvakrát a stejně trochu cítím zápach kouře. Zabalená v ručníku se vrátím do pokoje a pustím si rádio na plné obrátky. Miluju rána jako je toto. Nick tu sedí a v klidu
pije svou kávu. A já ho mohu vytáčet svým hudebním vkusem.
„Okamžitě to vypni!“ zařve Nick.
„To je tvůj problém, že máš kocovinu!“ zaječím zpátky.
Obléknu si na sebe černý a uplý top nad pupík. Krátké džínové shortky s černým páskem. Přesto, že je září je venku ještě stále teplo. Vezmu si kosmetickou taštičku a posadím se naproti zrcadlu. Taštičku s leknutím odhodím, když koukám
do zrcadla. Nejsem tam. Není tam nic. Vidím židli, postel, ale né sebe. Zasměju se, když mi dojde, že ještě stále spím. Pokud jsem si vědoma, že je to sen, tak bych ho měla moci ovládat. Zvednu se ze židle a jdu do kuchyně.
„Ahoj.“ vybafnu.
Žádné reakce se nedočkám. Mel zvedl hlavu, ale nevidí mě.
Jdu k Nicovi, nakloním se k němu a začnu mu šeptat do ucha.
„Máš dnes kocovinu?“
Opět žádná reakce.
„Víš jak tě nenávidím? Si tak hroznej ubožák. Myslíš si jak si skvělý, ale jsi jen ožrala a ubožák!“
„Já jí to rádio rozmlátím!“ zařve směrem k mým dveřím.
Rozhlédnu se po kuchyni. Vedle pultu vidím Nickeho oblíbený hrnek s policajtským oznakem. Nick pracuje o policie a myslí si, že je skvělý polda potírající zločin.
Rozmáchnu se rukou a hrnek shodím ze stolu. Rozletí se na tři kusy. Mel začne okamžitě plakat. Nick kouká na hrnek a maminka se také otočila.
„Jaká škoda, že tentokrát za to nebudu moci já.“ zachychotám se.
Nick se na mě podívá. Kouká mi přímo do očí. Vidí mě. On mě vidí.
„A kdo jiný za to, do háje, může?!“ s těmito slovy se zvedne a jde k Melovi aby ho utěšil.
„Počkej.. vy.. Vy mě vidíte?“ zakoktám.
„Vaneso? Vzala sis něco?“ podívá se na mě ustaraně maminka.
„Chlastala s tím jejím a ještě furt má alkohol v krvi.“ zařve na mě Nick.
„Jste praštěný? A ty sklapni! Nesaháš mu ani po kotníky!“ zaječím.
Bežím do pokoje, vemu tašku a navléknu si boty. Vyletím z bytu a naprosto ignoruju co na mě Nick s maminkou volají. Běžím na autobusovou zastávku.
Ve školním autobuse nikoho neznám. Sednu si až skoro do zádu a přitisknu se k oknu. Co to mělo teď být? Zbláznila jsem se? Nebo jsem usla? Dřív se mi stávalo, že jsem byla náměsíčná. Třeba je to něco podobného.
Usoudila jsem, že jsem usla. První možnost je příliš děsivá. Zadívám se do okna a vidím se. Vidím i nenamalované oči.
„Shit!“ řeknu.
Nenamalovaná jsem do školy nepřišla od druhého stupně. Nehodlám s tím začínat. V tašce jsem vyhrabala starý lesk na rty.
„To snad zatím bude stačit. Ve škole si půjčím něco od Madyn.“
Autobus projede tunelem a stáčí se směrem ke školní budově. Už zase tady.
Dnes slabší díl, ale tak.. nemůže se furt jen něco dít, potřebujeme se příběhem někam dostat, seznámit se s postavama a zvolit si své favority.
Dnešní herci: @_Shanny_ , @Já:emoji_stuck_out_tongue: , @->Míša<- (Madyn)
mě kontaktujte do komentářů a já vás v pozdější době určitě někde obsadím.
Něco na úvod:
Falkenberg. Příšerné město. Zapadlé, pusté. Odříznuto od okolního světa hustými porosty lesů.
Světu hrozí zkáza, už zase. Není snad nikdo, kdo by mohl zánik světa zastavit. Nebo snad ano?
Je náš svět nečím větším, složitějším, než jen světem? Parta odlišných jedinců je svedena dohromady.
Neví jak se k sobě dostali, ale brzy poznají fakt, že jeden bez druhého se dlouhého života nedočkají.
Přechozí díly:
I. - https://craftmania.cz/tema/jednota-i.19611/
Když otevírá oči, leží schoulená v rohu. Je tu tma, vlhko a smrad. Oči má zabořené v nohách, které má přisunuté k sobě. Je jí zima. Cítí jak se hnisavá rána na boku pomalu otevírá. Sražená krev s hnisem další krev už neudrží.
Brzy začne opět krvácet. Slyší otevírání těžkých kovových dveří. Hlasy, kroky, někdo jde směrem k její cele. Ten někdo zasune klíče do zámku a odemkne. Opře se do dveří a ty se začnou pomalu se šoupavým zvukem otvírat.
Štěrbinka světla se dostane na její zkrvavené nohy. Ucukne pohledem. Do cely vejdou dva muži. Jeden stojí u dveří a druhý jde směrem k ní.
„Dneska zemřeš, děvko.“ řekne jí. Rukou se lehce dotkne její tváře.
Pohladí jí po rtech a nechává ruku vklouznout pod noční košili. Rukou směřuje k jejím ňadrům.
Nenávidí je, za to co jsou, za to co jí dělají.
„Proklínám tě!“ zařve.
„Satan si tě najde. Démoni tě budou mučit po celé věky. Budeš prosit o smrt!“ zasyčí na ně s lehkým úsměvem.
Muže to očividně rozhodilo. Přetáhli jí pytel přes hlavu a vyvedli ven. Jen co je venku cítí čerstvý vzduch, mokrou trávu pod nohama. Ví co jí čeká. Musí utéct. Hned!
Vymaní se ze sevření a začne utíkat. Řetězy na nohou jí řinčí a ona začne škobrtat. Upadne. Slyší pískot v uších. Slyší mužský smích. Přibližuje se. Muži jí silně popadnou, každý za jednu část těla. Vyhodí ji do vzduchu a
nechají ji dopadnout na něco tvrdého. Odhaduje, že je to povoz. Cítí jak si rozdřela ránu na boku a že z ní opět začíná krvácet. Vyrazila si dech a nemůže se nadechnout.
„Ha..Haló?“ zašeptá.
Žádná reakce. Kůň zařehtá a ona začne létat ze stranu povozu na druhou. Je ráda, že je sama. Nechce, aby s ní poslední chvilky před smrtí někdo mluvil.
Shanny se probudí. Rozhlíží se po pokoji. Je celá spocená. Těžce se jí dýchá a má mokré nohy. Žádná noční můra nebyla nikdy tak živá jako je tato. Natáhne se po svém telefonu. Sedm.
Shanny se donutí vstát. Jako první zamíří ke skříni. Otevře ji. Není tu nic co by vypovídalo o tom jaká je. Není tu nic "zvláštního". Džíny, dlouhá jednobarevná trika bez potisku.
Žádný vzor, žádné originální střihy, žádný výstřih. Žádná kapela. Vezme si na sebe bílé triko a modré, né moc uplé, džíny. Triko si stáhne přes ně. Shanny vždy chtěla mít nějaký svůj styl. Všechny kousky oblečení ji na
ramínku v obchodě přijdou tak originální. Pokud je má, ale na sobě.. Necítí se dobře. Přijde ji, že vybočuje a že je to špatně. Tolik by si přála nemít takový pocit. Být svá. Natáhne se po gumičce aby si své dlouhé černé vlasy svázala
do culíku. Když si vlasy přehodí do zádu, cítí něco štiplavého. Jako popel. Veme si pramen vlasů a přivoní si k němu. Cítí kouř. Nechápe kde k tomu přišla. Shanny není typ co chodí po večírcích. Ze školy jde vždy domů. Pak se učí nebo
si čte nějakou odbornou literaturu. Pak se navečeří, chvíli ještě učí a jde spát. Shanny nemá kamarádky. Celý druhý stupeň si připadala hloupě, že jí její vrstevníci nestačí. Říkala si, že na gymnáziu to bude jiné. Že zapadne mezi
intelektuály. Až teď ví, jak moc se mýlila.
Vlasy si musela třikrát umít kokosovým šampónem, než odstranila ten zápach. Pak si vyčistla zuby, vlasy vyfoukala a svázala do culíku. K snídani si Shanny dala ovocný jogurt a kousek housky. Většinou ráno snídá sama.
Maminka a tatínek jsou už v práci když vstává. Občas se však stane, že maminku ještě zastihne. Někdy jí sveze do školy. Je za to ráda. Nepřipadá si pak hloupě, že jde do školy sama. Přijde ji až smutné, že její nejlepší kamarádkou
je maminka.
***
hasičským autem. Zakroutím hlavou až se mi vlasy dostanou pod nos. Pochopím, že zápach jde od nich. Smrdí kouřem. Zajdu do pokoje a vezmu si ručník se šampónem. Pak projdu kuchyní do koupelny. Svléknu ze sebe kalhotky s podprsenkou a
chvíli šteluju sprchový kout tak, abych se neopařila. Vlasy si myju dvakrát a stejně trochu cítím zápach kouře. Zabalená v ručníku se vrátím do pokoje a pustím si rádio na plné obrátky. Miluju rána jako je toto. Nick tu sedí a v klidu
pije svou kávu. A já ho mohu vytáčet svým hudebním vkusem.
„Okamžitě to vypni!“ zařve Nick.
„To je tvůj problém, že máš kocovinu!“ zaječím zpátky.
Obléknu si na sebe černý a uplý top nad pupík. Krátké džínové shortky s černým páskem. Přesto, že je září je venku ještě stále teplo. Vezmu si kosmetickou taštičku a posadím se naproti zrcadlu. Taštičku s leknutím odhodím, když koukám
do zrcadla. Nejsem tam. Není tam nic. Vidím židli, postel, ale né sebe. Zasměju se, když mi dojde, že ještě stále spím. Pokud jsem si vědoma, že je to sen, tak bych ho měla moci ovládat. Zvednu se ze židle a jdu do kuchyně.
„Ahoj.“ vybafnu.
Žádné reakce se nedočkám. Mel zvedl hlavu, ale nevidí mě.
Jdu k Nicovi, nakloním se k němu a začnu mu šeptat do ucha.
„Máš dnes kocovinu?“
Opět žádná reakce.
„Víš jak tě nenávidím? Si tak hroznej ubožák. Myslíš si jak si skvělý, ale jsi jen ožrala a ubožák!“
„Já jí to rádio rozmlátím!“ zařve směrem k mým dveřím.
Rozhlédnu se po kuchyni. Vedle pultu vidím Nickeho oblíbený hrnek s policajtským oznakem. Nick pracuje o policie a myslí si, že je skvělý polda potírající zločin.
Rozmáchnu se rukou a hrnek shodím ze stolu. Rozletí se na tři kusy. Mel začne okamžitě plakat. Nick kouká na hrnek a maminka se také otočila.
„Jaká škoda, že tentokrát za to nebudu moci já.“ zachychotám se.
Nick se na mě podívá. Kouká mi přímo do očí. Vidí mě. On mě vidí.
„A kdo jiný za to, do háje, může?!“ s těmito slovy se zvedne a jde k Melovi aby ho utěšil.
„Počkej.. vy.. Vy mě vidíte?“ zakoktám.
„Vaneso? Vzala sis něco?“ podívá se na mě ustaraně maminka.
„Chlastala s tím jejím a ještě furt má alkohol v krvi.“ zařve na mě Nick.
„Jste praštěný? A ty sklapni! Nesaháš mu ani po kotníky!“ zaječím.
Bežím do pokoje, vemu tašku a navléknu si boty. Vyletím z bytu a naprosto ignoruju co na mě Nick s maminkou volají. Běžím na autobusovou zastávku.
Ve školním autobuse nikoho neznám. Sednu si až skoro do zádu a přitisknu se k oknu. Co to mělo teď být? Zbláznila jsem se? Nebo jsem usla? Dřív se mi stávalo, že jsem byla náměsíčná. Třeba je to něco podobného.
Usoudila jsem, že jsem usla. První možnost je příliš děsivá. Zadívám se do okna a vidím se. Vidím i nenamalované oči.
„Shit!“ řeknu.
Nenamalovaná jsem do školy nepřišla od druhého stupně. Nehodlám s tím začínat. V tašce jsem vyhrabala starý lesk na rty.
„To snad zatím bude stačit. Ve škole si půjčím něco od Madyn.“
Autobus projede tunelem a stáčí se směrem ke školní budově. Už zase tady.
Dnes slabší díl, ale tak.. nemůže se furt jen něco dít, potřebujeme se příběhem někam dostat, seznámit se s postavama a zvolit si své favority.
Dnešní herci: @_Shanny_ , @Já:emoji_stuck_out_tongue: , @->Míša<- (Madyn)
Naposledny upraveno:
