_AnNie
Dark Queen of the Sith
Po přečtení jmen dav začal jásat, tleskat, pískat. Podívala jsem se na mamku i taťku. Oba dva vypadali hrdě. Zeen tam už, ale nebyl. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala jeho krásné oči, jeho úsměv. Nikde nic. Starosta pravděpodobně
udělal gesto, aby jsme vyšli v před. Krosta s Bobem to okamžitě udělali a došli až k starostovi. Já se podívala po Shanny, ta se na mě otočila, žádný úsměv mi, ale nevěnovala. Otočila se zase zpátky a zadívala se v před. Její nohy se ovšem
ani o centimetr nepohly. Roztřeseným krokem jsem se vydala ke Krostovi a Bobovi. Slečna Jangerová Shanny popostrčila a jí nezbylo nic jiného, než se k nám přidat. „Sláva absolventům!“ zvolal starosta, opět. Na tož se rozezněl další
potlesk a projevy radosti. Nás starosta požádal, aby jsme šli s ním a odkrářeli jsme z pódia do jeho domu.
„Posaďte se, prosím.“ pronesl starosta.
Krosta okamžitě zahučel do červeného, trochu ošoupaného křesla. Bob se posadil na židli ke stolu. Krosta na mě mrkl, abych si sedla do pohovky vedle něj a já to udělala. Shanny se posadila vedle mě. Prameny jejich hustých, černých vlasů
jí zahalily celou tvář z profilu. Takže jsem na ní neviděla.
„Tohle je pan Grem, úředník z Nikaru, který pro vás přijel.“ řekl starosta a za ním se objevil muž v modrém obleku s černými vlasy do culíku. Posadil se do křesla naproti nám a vyndal z velké tašky několik papírů a začal číst..
„Gratuluji studenti. Byli jste vybráni k tomu, aby jste pokračovali ve svém vzdělání. Nejprve musí studenti z kolonií projít zkouškou, tzv. testováním a studenti, kteří úspěšně projdou budou přijati na univerzitu, kde budete pokračovat
ve studiu několika různých oborů. Jako například strojírenské inženýrství, biologické inženýrství, správa státu, lékařské zaměření, pedagogické vzdělání a další.“ Předem připravený projev mě nikterak neuchvátil. Ovšem v tělě jsem měla
vzrušení již dost. Z toho, že mě přijali do testování.
„Kdy odjíždějí?“ zeptal se starosta.
„Zítra, brzy ráno. Kolem osmé hodiny buďte na náměstí i s věcmi, které dáte sem.“ vyndal ze své tašky jiné, složené tašky. První vyndal černou se zelenými pruhy a znakem stromu. Tu podal Krostovi. Následovala taška černá, s pruhy růžové
barvy a znakem klíče. Tu podal Shanny. Jako další přišla na řadu taška s pruhy oranžovými a znakem hvězdy. Ta taška byla pro mě. Bob dostal tašku s pruhy červenými se znakem mince. „Do té tašky smíte dát dvě sady spodního prádla,
jedno oblečení na každodenní nošení, druhé budete mít na sobě, jeden noční úbor a jednu osobní věci. Nic víc, nic míň.“
„Co když nechci jet?“ zeptala se Shanny.
„Nemáte na výběr.“ proneskl úředník klidně a pokračoval .. „Pokud jste vybráni a odmítnete účastnit se zkoušky, pak je to bráno jako vlastizrada a trest za ní je poprava.“ usmál se na Shanny.
To mě vyděsilo. Ani nevím proč, já na zkoušku jet chci. Nemám čeho se bát. Krosta si pravděpodobně všimnul výrazu v mé tváři, protože mě chytl za ruku.
„Jedná se o starý zákon, ještě z dřívějších dob neklidu.“ uklidňoval nás starosta „Dnes se již debatuje o jeho zrušení, ale to chce čas.“ usmál se na nás.
Pak nám úředník odpovídal na jisté otázky, ale většinu z nich zodpověděl otázkou jinou. Pravděpodobně nechtěl, aby jsme měli nějakou výhodu oproti ostatním. Znovu nám zopakoval čas, v kolik máme být na náměstí a pak nám řekl, že už
určitě spěcháme na domácí oslavy, tak ať si je užijeme a nezapomeneme si zbalit a dobře se vyspat. Shanny z místnosti starosty zmizela jako první. Krosta a Bob na mě čekali před vchodem, byla jsem pomalejší a vše si prohlížela.
Chvíli jsme mluvili o tom, jaká je to čest a pak jsme se rozloučili s tím, že se sejdeme zítra.
Když jsem přišla domů, už se tam čekalo jen na mou přítomnost. Přátelé, rodina, dokonce i Zeen s námi chvíli pobyl, pak ale zase někam zmizel. Muselo ho ranit, že mě vybrali na testování, ale jeko kdysi ne. Chtěla jsem se mu omluvit,
ale nevěděla jsem kde by mohl být. Po hodinách smíchu začali všichni odcházet. Sklidila jsem ze stolu nádobí a jídlo a pak jsem si šla zabalit. Spodní prádlo a noční úbor nebylo těžké vybrat. U oblečení jsem se chvilku zamyslela.
Na sebe jsem se rozhodla si vzít krásné, žluté šaty. Zabalila jsem si i nějaké modré, které jsem kdysi dostala od kamarádů. O osobní věci začnu uvažovat ráno, řekla jsem si. Byla jsem už příliš unavená a šla jsem spát.
Ráno mě vzbudil táta, potichu, aby nevzbudil Zeena, který spadl v druhé posteli. Já ho vzbudit chtěla, rozloučit se s ním, místo toho jsem mu napsala vzkat na kus papírku. Že ho mám ráda a budu na něj myslet. Po ranní hygieně a
opláchnutí mých slepených očí jsem zamířila do kuchyně, abych se ještě stihla nasnídat. „V tomhle jedeš?“ zeptal se tátínek zrovna když usrkával kávu. Ta u nás nebyla nějak vzácná. Zeenovi se před dvěmi lety podařilo upravit
základy genetiky v jabloni tak, aby místo jablek rodila zároveň plody kávy ve stejné velikosti. Dalo to hodně práce, ale podařilo se. Teď má kávu každý, kdo si může dovolit pěstovat jabloň. Vzala jsem si kus koláče, který zbyl
z včerejší oslavy a přikývla, že tohle je mé oblečení na testování. „Aha, v testování se nehraje na krásu, ale chytrost. Né jen to, co se člověk může naučit, ale i to, na co musí přijít sám svým rozumem. Pamatuji si, že když jsem se dostal
na univerzitu, nezbyl nikdo, kdo by měl nějaké pěkné šaty, či oblek. Bylo tam plno inteligentních lidí, všichni měli ošoupané a staré věci. Pravděpodobně je dřív nebo později postřebovali.“ pak se na mě usmál a odešel nastartovat auto, abych
to stihla na náměstí. Většina lidí auto nemělo, my jedno. Ovšem používalo se jen při nějakých zvláštních událostí, jako třeba tato. Když jsem dojedla kus koláče, vzala jsem si otcovu poznámku k srdci. Převlékla se do hnědých kalhot a
volnějšího, modrého trika. Do batohu jsem místo modrých šatů dala tričko bílé a kalhoty černé. Jako osobní věc jsem si vzala kapesní nožík, s funkcemi jako šroubovák a další. Pokud se mi bude hodit pohodlné oblečení, pak i toto.
Když jsem vystoupila z auta, všimla si, že Krosta i Bob už jsou připraveni u elegantního vznášedla. Krosta na sobě měl ošoupané boty, černé kalhoty a šedou mikinu. Pravděpodobně i on se rozhodl si vzít něco pohodlného. Bob byl oblečen
do elegantních bot, nějakých šedých kalhot a trička béžové barvy. Shanny ještě nedorazila. Starosta se dal do řeči s mým otcem a já se přidala ke Krostovi s Bobem. „Ahoj.“ řekla jsem.
„Ahoj Vanesso.“ řekl Krosta a usmál se na mě.
„Čau.“ odpověděl mi Bob a taky se na mě usmál. Ani s jedním z nich, jsem se nějak zvlášť nebavila, ale vycházela jsem s nimi. Teď tu dělali krásnou atmosféru a já za to byla ráda.
Po pár minutách dorazila na místo i Shanny, úředník se podíval na hodinky a povzdechl „Deset minut spoždění.“
Shanny se na něj křivě usmála. „Jak smutné, celý den mám zkažený.“ řekla a nasedla si do auta bez toho, aniž by jí to někdo řekl.
Úředník na nás potom kývl a Bob se narval do auta. Krosta pustil první mě a pak za sebou zabouchl dveře. Vznášedlo bylo velké s koženými sedačkami. Plno pití, jídla a prostoru. Shanny se roztáhla v rohu a Bob si sedl o kus dál.
Krosta a já jsme si posedali kolem nich a svoje věci jsme hodili na hromadu do druhého rohu. Shanny měla rozpuštěné vlasy a na sobě červené šaty. Ty, které měla i včera na slavnosti. Její boty však tak elegantně nevypadaly.
Kožené boty, které se u nás v kolonii používali na sport. Nosila je snad všude a i dnes se jich odmítla vzdát. Když jsme se rozjeli, dřív než jsem stačila zamávat svému domovu, jsme byli už příliš daleko a já viděla jen tečky co se zmenšují.
Museli jsme jet opravdu rychle. Cestou jsme mluvili o svých rodinách, o svých dojmech. O svých znacích na taškách. O svých vynálezech v kolonii, ale i o studijních výsledcích. Zjistila jsem, že Krosta chce pracovat v biologickém inženýrství.
Bob by nejradši dělal zprávu státu a Shanny by se chtěla prosadit v pedagogickém vzdělání. Já se pochlubila, že bych chtěla pracovat v technickém inženýrství a mluvila jsem i o svých plánech, které mám do budoucna, pokud se to podaří.
Konečně jsme dojeli na místo. Když jsme všichni i se svými věcmi vystoupili z auta, musela jsem obdivovat krástu testovacího centra. Velká budova ze světle hnedých cihel, celá uhlazená. Nebylo vidět kde je spára. Měla spíš oválnatý
tvar do všechn možných spirál. Takovou budovu jsem nikdy neviděla, bylo to neco neuvěřitelného. Podívala jsem se kolem a zjistila, že i ostantí jsou ohromeni. Po stranách budovy byly dvě velké fontány. O několik metrů nad vchodem
byla velká obrazovka na které se promítaly utčité tváře neustále do kola. Nevěděla jsem kdo to je. Poznala jsem jen jednu pani. Prezidentku naší země. Úředník nás nenechal dlouho se dívat po kráse centra a řekl „Následujte mě.“
Dnešní herci: @_Shanny_ , @Já - Vanessa , @Krosta8 , @BobmanCZ
udělal gesto, aby jsme vyšli v před. Krosta s Bobem to okamžitě udělali a došli až k starostovi. Já se podívala po Shanny, ta se na mě otočila, žádný úsměv mi, ale nevěnovala. Otočila se zase zpátky a zadívala se v před. Její nohy se ovšem
ani o centimetr nepohly. Roztřeseným krokem jsem se vydala ke Krostovi a Bobovi. Slečna Jangerová Shanny popostrčila a jí nezbylo nic jiného, než se k nám přidat. „Sláva absolventům!“ zvolal starosta, opět. Na tož se rozezněl další
potlesk a projevy radosti. Nás starosta požádal, aby jsme šli s ním a odkrářeli jsme z pódia do jeho domu.
„Posaďte se, prosím.“ pronesl starosta.
Krosta okamžitě zahučel do červeného, trochu ošoupaného křesla. Bob se posadil na židli ke stolu. Krosta na mě mrkl, abych si sedla do pohovky vedle něj a já to udělala. Shanny se posadila vedle mě. Prameny jejich hustých, černých vlasů
jí zahalily celou tvář z profilu. Takže jsem na ní neviděla.
„Tohle je pan Grem, úředník z Nikaru, který pro vás přijel.“ řekl starosta a za ním se objevil muž v modrém obleku s černými vlasy do culíku. Posadil se do křesla naproti nám a vyndal z velké tašky několik papírů a začal číst..
„Gratuluji studenti. Byli jste vybráni k tomu, aby jste pokračovali ve svém vzdělání. Nejprve musí studenti z kolonií projít zkouškou, tzv. testováním a studenti, kteří úspěšně projdou budou přijati na univerzitu, kde budete pokračovat
ve studiu několika různých oborů. Jako například strojírenské inženýrství, biologické inženýrství, správa státu, lékařské zaměření, pedagogické vzdělání a další.“ Předem připravený projev mě nikterak neuchvátil. Ovšem v tělě jsem měla
vzrušení již dost. Z toho, že mě přijali do testování.
„Kdy odjíždějí?“ zeptal se starosta.
„Zítra, brzy ráno. Kolem osmé hodiny buďte na náměstí i s věcmi, které dáte sem.“ vyndal ze své tašky jiné, složené tašky. První vyndal černou se zelenými pruhy a znakem stromu. Tu podal Krostovi. Následovala taška černá, s pruhy růžové
barvy a znakem klíče. Tu podal Shanny. Jako další přišla na řadu taška s pruhy oranžovými a znakem hvězdy. Ta taška byla pro mě. Bob dostal tašku s pruhy červenými se znakem mince. „Do té tašky smíte dát dvě sady spodního prádla,
jedno oblečení na každodenní nošení, druhé budete mít na sobě, jeden noční úbor a jednu osobní věci. Nic víc, nic míň.“
„Co když nechci jet?“ zeptala se Shanny.
„Nemáte na výběr.“ proneskl úředník klidně a pokračoval .. „Pokud jste vybráni a odmítnete účastnit se zkoušky, pak je to bráno jako vlastizrada a trest za ní je poprava.“ usmál se na Shanny.
To mě vyděsilo. Ani nevím proč, já na zkoušku jet chci. Nemám čeho se bát. Krosta si pravděpodobně všimnul výrazu v mé tváři, protože mě chytl za ruku.
„Jedná se o starý zákon, ještě z dřívějších dob neklidu.“ uklidňoval nás starosta „Dnes se již debatuje o jeho zrušení, ale to chce čas.“ usmál se na nás.
Pak nám úředník odpovídal na jisté otázky, ale většinu z nich zodpověděl otázkou jinou. Pravděpodobně nechtěl, aby jsme měli nějakou výhodu oproti ostatním. Znovu nám zopakoval čas, v kolik máme být na náměstí a pak nám řekl, že už
určitě spěcháme na domácí oslavy, tak ať si je užijeme a nezapomeneme si zbalit a dobře se vyspat. Shanny z místnosti starosty zmizela jako první. Krosta a Bob na mě čekali před vchodem, byla jsem pomalejší a vše si prohlížela.
Chvíli jsme mluvili o tom, jaká je to čest a pak jsme se rozloučili s tím, že se sejdeme zítra.
Když jsem přišla domů, už se tam čekalo jen na mou přítomnost. Přátelé, rodina, dokonce i Zeen s námi chvíli pobyl, pak ale zase někam zmizel. Muselo ho ranit, že mě vybrali na testování, ale jeko kdysi ne. Chtěla jsem se mu omluvit,
ale nevěděla jsem kde by mohl být. Po hodinách smíchu začali všichni odcházet. Sklidila jsem ze stolu nádobí a jídlo a pak jsem si šla zabalit. Spodní prádlo a noční úbor nebylo těžké vybrat. U oblečení jsem se chvilku zamyslela.
Na sebe jsem se rozhodla si vzít krásné, žluté šaty. Zabalila jsem si i nějaké modré, které jsem kdysi dostala od kamarádů. O osobní věci začnu uvažovat ráno, řekla jsem si. Byla jsem už příliš unavená a šla jsem spát.
Ráno mě vzbudil táta, potichu, aby nevzbudil Zeena, který spadl v druhé posteli. Já ho vzbudit chtěla, rozloučit se s ním, místo toho jsem mu napsala vzkat na kus papírku. Že ho mám ráda a budu na něj myslet. Po ranní hygieně a
opláchnutí mých slepených očí jsem zamířila do kuchyně, abych se ještě stihla nasnídat. „V tomhle jedeš?“ zeptal se tátínek zrovna když usrkával kávu. Ta u nás nebyla nějak vzácná. Zeenovi se před dvěmi lety podařilo upravit
základy genetiky v jabloni tak, aby místo jablek rodila zároveň plody kávy ve stejné velikosti. Dalo to hodně práce, ale podařilo se. Teď má kávu každý, kdo si může dovolit pěstovat jabloň. Vzala jsem si kus koláče, který zbyl
z včerejší oslavy a přikývla, že tohle je mé oblečení na testování. „Aha, v testování se nehraje na krásu, ale chytrost. Né jen to, co se člověk může naučit, ale i to, na co musí přijít sám svým rozumem. Pamatuji si, že když jsem se dostal
na univerzitu, nezbyl nikdo, kdo by měl nějaké pěkné šaty, či oblek. Bylo tam plno inteligentních lidí, všichni měli ošoupané a staré věci. Pravděpodobně je dřív nebo později postřebovali.“ pak se na mě usmál a odešel nastartovat auto, abych
to stihla na náměstí. Většina lidí auto nemělo, my jedno. Ovšem používalo se jen při nějakých zvláštních událostí, jako třeba tato. Když jsem dojedla kus koláče, vzala jsem si otcovu poznámku k srdci. Převlékla se do hnědých kalhot a
volnějšího, modrého trika. Do batohu jsem místo modrých šatů dala tričko bílé a kalhoty černé. Jako osobní věc jsem si vzala kapesní nožík, s funkcemi jako šroubovák a další. Pokud se mi bude hodit pohodlné oblečení, pak i toto.
Když jsem vystoupila z auta, všimla si, že Krosta i Bob už jsou připraveni u elegantního vznášedla. Krosta na sobě měl ošoupané boty, černé kalhoty a šedou mikinu. Pravděpodobně i on se rozhodl si vzít něco pohodlného. Bob byl oblečen
do elegantních bot, nějakých šedých kalhot a trička béžové barvy. Shanny ještě nedorazila. Starosta se dal do řeči s mým otcem a já se přidala ke Krostovi s Bobem. „Ahoj.“ řekla jsem.
„Ahoj Vanesso.“ řekl Krosta a usmál se na mě.
„Čau.“ odpověděl mi Bob a taky se na mě usmál. Ani s jedním z nich, jsem se nějak zvlášť nebavila, ale vycházela jsem s nimi. Teď tu dělali krásnou atmosféru a já za to byla ráda.
Po pár minutách dorazila na místo i Shanny, úředník se podíval na hodinky a povzdechl „Deset minut spoždění.“
Shanny se na něj křivě usmála. „Jak smutné, celý den mám zkažený.“ řekla a nasedla si do auta bez toho, aniž by jí to někdo řekl.
Úředník na nás potom kývl a Bob se narval do auta. Krosta pustil první mě a pak za sebou zabouchl dveře. Vznášedlo bylo velké s koženými sedačkami. Plno pití, jídla a prostoru. Shanny se roztáhla v rohu a Bob si sedl o kus dál.
Krosta a já jsme si posedali kolem nich a svoje věci jsme hodili na hromadu do druhého rohu. Shanny měla rozpuštěné vlasy a na sobě červené šaty. Ty, které měla i včera na slavnosti. Její boty však tak elegantně nevypadaly.
Kožené boty, které se u nás v kolonii používali na sport. Nosila je snad všude a i dnes se jich odmítla vzdát. Když jsme se rozjeli, dřív než jsem stačila zamávat svému domovu, jsme byli už příliš daleko a já viděla jen tečky co se zmenšují.
Museli jsme jet opravdu rychle. Cestou jsme mluvili o svých rodinách, o svých dojmech. O svých znacích na taškách. O svých vynálezech v kolonii, ale i o studijních výsledcích. Zjistila jsem, že Krosta chce pracovat v biologickém inženýrství.
Bob by nejradši dělal zprávu státu a Shanny by se chtěla prosadit v pedagogickém vzdělání. Já se pochlubila, že bych chtěla pracovat v technickém inženýrství a mluvila jsem i o svých plánech, které mám do budoucna, pokud se to podaří.
Konečně jsme dojeli na místo. Když jsme všichni i se svými věcmi vystoupili z auta, musela jsem obdivovat krástu testovacího centra. Velká budova ze světle hnedých cihel, celá uhlazená. Nebylo vidět kde je spára. Měla spíš oválnatý
tvar do všechn možných spirál. Takovou budovu jsem nikdy neviděla, bylo to neco neuvěřitelného. Podívala jsem se kolem a zjistila, že i ostantí jsou ohromeni. Po stranách budovy byly dvě velké fontány. O několik metrů nad vchodem
byla velká obrazovka na které se promítaly utčité tváře neustále do kola. Nevěděla jsem kdo to je. Poznala jsem jen jednu pani. Prezidentku naší země. Úředník nás nenechal dlouho se dívat po kráse centra a řekl „Následujte mě.“
Dnešní herci: @_Shanny_ , @Já - Vanessa , @Krosta8 , @BobmanCZ
