enzeus_anx
stejně jsem vás neměl rád :D
Konec Světa?! Možná..
Část Nultá
Uindokira
Část Nultá
Uindokira
Když jsem byl ještě dítě, vyrůstal jsem na ulici. Otce jsem nikdy nepoznal a matka zemřela po porodu. Ještě jako nezletilý jsem objevil
svou zajímavou schopnost. Byl to větrný element. Vyvolat silný vítr, změnit počasí... Nevím, kdo mě tím obdaroval - otec či matka, ale jedno jsem měl jisté. Už se jich nikdy nezeptám. Můj život byl plný různých krádeží, bitek a různých honiček. Povedlo se mi ukrást jeden vzácný nůž tanto od mistra Surudoi-sama. Oblíbil jsem si ho natolik, že jsem s ním dělal úplně všechno. Vyhrožoval při krádežích, bránil se, či si jen nakrájel kousek ryby. Když jsem šel kolem svého oblíbeného obchodu se smíšeným zbožím, zahlédl jsem, že je čerstvě vykradený. A namouduši, já to nebyl. Vstupní dveře byly doslova rozmlácené. To musela být nějaká velká, silná a tupá zbraň. Zahlédl jsem majitele, tak zaběhl blíž a ukryl se za staré bedny se zbožím. Obchodník zrovna vojákům popisoval toho zločince. Popsal ho jako neohrabaného adolescenta se železnou kůží a dvěmi tekko boxery. Nevěřil jsem vlastním uším. Za svůj život jsem potkal spousty démonů či elementalistů, ale tohle bylo jiné. Železná kůže? Nutně jsem ho potřeboval vidět. Prosvištěl jsem městečko a hledal mladíka se železnou kůží. Sehnal si pár mladších informantů. Po třech dnech hledání se ukázal sám. Stál na mostě za městem a hleděl do potoka. Železná kůže a tekko. To musí být on.
Popošel jsem k té hromadě svalů ze železa a zašeptal: "Nekoriho vetešnictví. Neříká ti to něco?" ten hromotluk se otočil.
"Říká někdo, kdo ho vykradl už pětkrát. Potřeboval jsem pár yenů..."
"No, je mi líto, ale to je můj obchod. Budu tě teď muset okrást o to, co jsi odcizil. Možná o něco víc..."
Ten železáček tasil tekko. Já vytáhnul svůj tanto. Chtěl jsem ho varovat, že mu asi ublížím, ale než jsem stačil vydat hlásku, už jsem se musel vyhnout jeho pravému háku.
"Jdeš na to nějak vostře, nemyslíš?" ozval jsem se.
"Mlč, zlodějíčku." zabručel ten bubák.
Jeho následný úder levou rukou mě málem složil. Vyplivnul jsem trošku krve, otřepal se a začal povolávat vítr. Uskočil jsem dozadu a jedním gestem seslal zuřivý vichr na to jelito. Na to, že jsem se docela snažil, to s ním sotva hnulo. Protáhnul se a znovu zaútočil. Začal zcela 'nečekaně' pravým hákem. Za pomoci větru jsem ho vykryl. Už to chtělo protiúok, tak jsem udělal kotoul vpřed a seknul ho do lýtka. No, 'seknul'. Udělalo to takový divný cinkavý zvuk. Víc se poškodil nůž. Tak je to opravdu železo. Po kotoulu jsem okamžitě vstal a opět povolal mocný vichr. Bez účinku.
Po deseti minutách inzenzivního boje (skákali jsme různě po mostě a já mával rukama na všechny strany doufajíc, že se na něj sešle ten nejmocnější vítr, ale to je vedlejší) jsem už nebyl schopen nadále využívat větru. Byl jsem vyčerpán, ale snažil se to zakrýt. Proto ze mě vyšlo troufalé a dost trapné: "Už nemůžeš, co? Připrav se na svůj konec!"
Železáček se jen zasmál. Opět se rozeběhl jako beranidlo a chtěl mě zničit svým pravým hákem. Málem se mu to povedlo, kdyby včas nezadržel. Jeho sevřená chromovaná šedá pěst páchnouc po železe byla asi centimetr před mou tváří. Díval se mi přes rameno. Já stál jako nějaký vystrašený strašpytel. Ruce vzhůru, jako kdybych se vzdával. Tanto ležel na zemi se šrámy z pokusu o podseknutí toho železného kolosu.
"Jak se vlastně jmenuješ, hlupáku?"
Vyděšeně jsem ze sebe vymáčkl: "Liife Vuihiru a neříkej mi hlupáku, hlupáku!"
"Ty mi budeš říkat Tesshin-sama, ne hlupáku, hlupáku. Odpověděl s klidem a zírajíc mi přes rameno.
Když jsem se opatrně ohlédl, co zajímavého tam vidí, přeběhl mi mráz po zádech. Na kopečku opodál cvičila Mana se svou tyčí. Víte, Mana pochází docela ze zámožné rodiny. Byla nejkrásnější dívkou z města. Byla by ostuda, kdyby nás přistihla při bitce. Snažili se o ní všichni chlapci, i když věděli, že nemají jedinou šanci. Kolos mezitím odložil tekko a s klidovým krokem vyšel směrem k Maně. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a se smíchem vyřkl: "To tě fakt chci vidět, jak se jí budeš takhle dvořit. Vždyť jsi železáček."
Tesshin se zastavil, otočil hlavu a s klidem řekl: "Sleduj."
Jeho šedá a lesklá kůže se začala měnit. Nabírala více a více podobě té lidské. Než jsem stačil něco namítnout, Tesshin vypadal jako zcela normální člověk. Usmál se a rychlým krokem vyrazil k Maně. To mi samozřejmě nedalo a ještě rychleji jsem za ní vystartoval sám.
Tesshin byl dobrý člověk. Chybí mi...
