Murphyn
Knedlo vepřo zelo
Povíme si příběh o pepíčkovi, který se nesmířil s rozhodnutím šéfika, protože si pro svůj post vybral raději populárnějšího frantíka.
Pepíček i frantík pracovali ve firme "Dolujeme za dvacku" a oba se věnovali tak nějak stejnému oboru.
Snažili se pro své kolegy zlepšovat ve firmě prostředí, pořádat akce a tím si tak zvyšovali popularitu a své jméno. Samozřejmě nebyla to firma jen tak nějaká, ale byla to firma, která díky dvackám měla peníze na to, aby se prezentovala i internetovou formou, kam vidí všichni. Frantík měl více volnějšího času jak pepíček a tak svou aktivitu věnoval i internetovému prostředí firmy více než on. Tam si ho začali všímat i vedoucí z firmy a všelijací různí lidé také z firmy.
Pepíček na webu také trávil nějaký čas, ale neprezentoval se tam tak, že by zasáhl širší oblast lidí a frantík se tak stával více a více výraznějším. Frantík pořádal akce pro zaměstnance, povídal si s nima a trávil čas. (to s největší pravděpodobností více než pepíček.)
Oba se ale věnovali stejné pracovní pozici a měli tak i stejné cíle, kam ve své kariéře mohli postoupit. VŽDY je ale jeden, kdo postoupí a ten další kdo bude vykonávat funkci dál.
Jelikož se frantík věnoval komunikaci na webu se zaměstnanci, pořádal pro ně akce a celkově byl aktivní, tak si ho po nějaké době všiml i šéfik, který se o něj začal zajímat. Říkal si "panečku, lidé ho znají.. stará se tu dobrovolně o akce pro zaměstnance.. ten by si zasloužil povýšení". Avšak šéfik nechtěl nic uspěchat a věnoval tak čas tomu, aby si o frantíkovi něco zjistil. Chtěl poznat, jaký je a zda-li se vůbec na povýšení hodí. Po nějaké době, co šéfik zjistil, že je frantík sám od sebe rád aktivní na webu i na serveru, to že komunikuje se zaměstnancema a pořádá pro ně dobrovolně akce, ho přesvědčilo k tomu, aby se přimluvil u ředitele firmy a zařídil mu tak vzestup jeho kariéry.
Zamotává se nám tu do příběhu ale i druhá osoba a to pepíček, který vykonával stejnou funkci, ale jen s menším nasazením. Pepíček začal frantíkovi závidět, protože postoupil ten druhý a on je stále na stejné pozici. Začalo ho to žrát a jeho mysl tak ovládla závist a agrese. Pepíček nemohl překousnout, že frantík byl vybrán a né on. Pepíček si v tom všem rozhořčení neuvědomoval, že by samotný výběr zaměstnance frantíka, mohl být odůvodněný a snesl tak na šéfika kritiku. Kritiku, ve které byla jen čirá závist, agrese a vědomí, že pepíček co pracoval dlouhou dobu s frantíkem na stejné pozici, je nyní jeho nadřízený. Nedokázal překousnout to, že frantík pro svou práci dělal více a na úkor toho získal povýšení.
Šéfik si chtěl vybrat člověka, který bude do své práce zapálený. Chtěl člověka, který tu práci nebude dělat jen z důvodu, že musí. Člověk jeho výběru měl dělat práci proto, protože ho baví, umí jí a je mezi lidmi známý. Jak je známo nadřízení jsou většinou u zaměstnanců nenávidění a pomlouvaní. A proč by tak šéfik nabíral člověka zaměstancům moc neznámého, když mohl vybrat člověka více známého a jim otevřeného napříč tomu, že dělal stejnou práci jako zaměstnanec méně známý ? Lidé ho tak nějak znají, tráví mezi nimi dost času a zaměstnanci tak nebudou mít hned názor "ježiš my máme zase nějakýho bramboráka za vedoucího"
Avšak pepík si díky jeho rozhořčení myslel, že byl frantík dosazený jen kvůli tomu, že se prostě s šéfikem zná a asi si neuvědomoval, že by za rozhodnutím mohli stát i jiná fakta než jen kontakty.
No ale co.. vlastně i kdyby byl frantík dosazený díky kontaktům, tak by stejně záleželo na tom, jak svou práci bude do budoucna vykonávat, protože pokud selže, tak se ukáže, že na to nemá a že se na post nehodí. V takovém případě by pepíček měl šanci získat post, ale tu šanci si odříznul díky ukvapenosti, která ho dovedla k agresivní formě projevu vůči šéfikovi, který by do budoucna mohl rozhodovat o jeho povýšení.
Hmm.. a k čemu byl vlastně tento příběh ? jaká je jeho pointa ?
Ať už se jedná o svět virtuální nebo reálný, VŽDY vyhraje ten lepší. A je jen v hlavě člověka, jestli si tu svojí cestu zničí a nebo i po pádu nechá cestu neponičenou vstříc tomu, že se zvedne a vydá se na cestu znovu.
Když má někdo nějaké cíle a chtíč si za něčím jít, tak si za tím půjde stůl co stůj, protože je to jeho cílem. Člověk, co se nechá zlomit po prvním neúspěchu či pádu je slaboch a takový člověk svého cíle nikdy nedosáhne. Pokud tu slabost člověk projeví a projeví ji veřejně, tak se z toho dna bude o mnoho hůře vstávat, než kdyby ten pád ustál s chladnou hlavou. Po pádu není dobré vířit prach, stačí se hezky pomalu zvednout a budovat si cestu znovu, jen s vědomím, že si někdo jiný, tu cestu dokázal urychlit. (ale od toho jsou pády, aby se člověk poučil)
Je jedno, jak člověk svého cíle dosáhne, ale setrvat ve svém cíli je to, co rozhoduje. Člověk co si cestu ke svému cíli usnadní nějakou zkratkou (pomocí kontaktů) se v onom cíli nemusí udržet a může z něho lehce spadnout, protože se ukáže, že na to nebyl připravený a nebo není dost dobrý. Pokud je dost dobrý a v cíli setrvá, tak se alespoň ukázalo, že svého cíle dosáhl chytře a je na to čeho chtěl dosáhnout ten pravý. To ale samozřejmě nebrání nikomu v tom, aby svého cíle dosáhl svou cestou také. (je pak jen na člověku, jak si svou cestu k cíli vybuduje či urychlí)
Pepíček i frantík pracovali ve firme "Dolujeme za dvacku" a oba se věnovali tak nějak stejnému oboru.
Snažili se pro své kolegy zlepšovat ve firmě prostředí, pořádat akce a tím si tak zvyšovali popularitu a své jméno. Samozřejmě nebyla to firma jen tak nějaká, ale byla to firma, která díky dvackám měla peníze na to, aby se prezentovala i internetovou formou, kam vidí všichni. Frantík měl více volnějšího času jak pepíček a tak svou aktivitu věnoval i internetovému prostředí firmy více než on. Tam si ho začali všímat i vedoucí z firmy a všelijací různí lidé také z firmy.
Pepíček na webu také trávil nějaký čas, ale neprezentoval se tam tak, že by zasáhl širší oblast lidí a frantík se tak stával více a více výraznějším. Frantík pořádal akce pro zaměstnance, povídal si s nima a trávil čas. (to s největší pravděpodobností více než pepíček.)
Oba se ale věnovali stejné pracovní pozici a měli tak i stejné cíle, kam ve své kariéře mohli postoupit. VŽDY je ale jeden, kdo postoupí a ten další kdo bude vykonávat funkci dál.
Jelikož se frantík věnoval komunikaci na webu se zaměstnanci, pořádal pro ně akce a celkově byl aktivní, tak si ho po nějaké době všiml i šéfik, který se o něj začal zajímat. Říkal si "panečku, lidé ho znají.. stará se tu dobrovolně o akce pro zaměstnance.. ten by si zasloužil povýšení". Avšak šéfik nechtěl nic uspěchat a věnoval tak čas tomu, aby si o frantíkovi něco zjistil. Chtěl poznat, jaký je a zda-li se vůbec na povýšení hodí. Po nějaké době, co šéfik zjistil, že je frantík sám od sebe rád aktivní na webu i na serveru, to že komunikuje se zaměstnancema a pořádá pro ně dobrovolně akce, ho přesvědčilo k tomu, aby se přimluvil u ředitele firmy a zařídil mu tak vzestup jeho kariéry.
Zamotává se nám tu do příběhu ale i druhá osoba a to pepíček, který vykonával stejnou funkci, ale jen s menším nasazením. Pepíček začal frantíkovi závidět, protože postoupil ten druhý a on je stále na stejné pozici. Začalo ho to žrát a jeho mysl tak ovládla závist a agrese. Pepíček nemohl překousnout, že frantík byl vybrán a né on. Pepíček si v tom všem rozhořčení neuvědomoval, že by samotný výběr zaměstnance frantíka, mohl být odůvodněný a snesl tak na šéfika kritiku. Kritiku, ve které byla jen čirá závist, agrese a vědomí, že pepíček co pracoval dlouhou dobu s frantíkem na stejné pozici, je nyní jeho nadřízený. Nedokázal překousnout to, že frantík pro svou práci dělal více a na úkor toho získal povýšení.
Šéfik si chtěl vybrat člověka, který bude do své práce zapálený. Chtěl člověka, který tu práci nebude dělat jen z důvodu, že musí. Člověk jeho výběru měl dělat práci proto, protože ho baví, umí jí a je mezi lidmi známý. Jak je známo nadřízení jsou většinou u zaměstnanců nenávidění a pomlouvaní. A proč by tak šéfik nabíral člověka zaměstancům moc neznámého, když mohl vybrat člověka více známého a jim otevřeného napříč tomu, že dělal stejnou práci jako zaměstnanec méně známý ? Lidé ho tak nějak znají, tráví mezi nimi dost času a zaměstnanci tak nebudou mít hned názor "ježiš my máme zase nějakýho bramboráka za vedoucího"
Avšak pepík si díky jeho rozhořčení myslel, že byl frantík dosazený jen kvůli tomu, že se prostě s šéfikem zná a asi si neuvědomoval, že by za rozhodnutím mohli stát i jiná fakta než jen kontakty.
No ale co.. vlastně i kdyby byl frantík dosazený díky kontaktům, tak by stejně záleželo na tom, jak svou práci bude do budoucna vykonávat, protože pokud selže, tak se ukáže, že na to nemá a že se na post nehodí. V takovém případě by pepíček měl šanci získat post, ale tu šanci si odříznul díky ukvapenosti, která ho dovedla k agresivní formě projevu vůči šéfikovi, který by do budoucna mohl rozhodovat o jeho povýšení.
Hmm.. a k čemu byl vlastně tento příběh ? jaká je jeho pointa ?
Ať už se jedná o svět virtuální nebo reálný, VŽDY vyhraje ten lepší. A je jen v hlavě člověka, jestli si tu svojí cestu zničí a nebo i po pádu nechá cestu neponičenou vstříc tomu, že se zvedne a vydá se na cestu znovu.
Když má někdo nějaké cíle a chtíč si za něčím jít, tak si za tím půjde stůl co stůj, protože je to jeho cílem. Člověk, co se nechá zlomit po prvním neúspěchu či pádu je slaboch a takový člověk svého cíle nikdy nedosáhne. Pokud tu slabost člověk projeví a projeví ji veřejně, tak se z toho dna bude o mnoho hůře vstávat, než kdyby ten pád ustál s chladnou hlavou. Po pádu není dobré vířit prach, stačí se hezky pomalu zvednout a budovat si cestu znovu, jen s vědomím, že si někdo jiný, tu cestu dokázal urychlit. (ale od toho jsou pády, aby se člověk poučil)
Je jedno, jak člověk svého cíle dosáhne, ale setrvat ve svém cíli je to, co rozhoduje. Člověk co si cestu ke svému cíli usnadní nějakou zkratkou (pomocí kontaktů) se v onom cíli nemusí udržet a může z něho lehce spadnout, protože se ukáže, že na to nebyl připravený a nebo není dost dobrý. Pokud je dost dobrý a v cíli setrvá, tak se alespoň ukázalo, že svého cíle dosáhl chytře a je na to čeho chtěl dosáhnout ten pravý. To ale samozřejmě nebrání nikomu v tom, aby svého cíle dosáhl svou cestou také. (je pak jen na člověku, jak si svou cestu k cíli vybuduje či urychlí)
